Na první pohled je to celkem divná otázka, že? Prostě odmalička žijeme s těmi, kteří nás obklopují a takto cíleně se ptáme asi jen ve chvíli, kdy přemýšlíme o životním partnerovi či stěhování od rodičů. Většina z nás tuto otázku nebude vnímat jako nějak důležitou, či dokonce zásadní, protože si ji vědomě nepokládáme a nepátráme po tom, jak bychom si na ni uvnitř odpověděli. Možná ale stojí za pokus, dát jí ve vlastním životě trochu prostoru, věnovat jí část svých myšlenek. Proč si to myslím?

Ovlivnilo vás to, s kým jste žili jako děti či v čase dospívání? Ovlivnilo to váš pohled na členy širší rodiny, na partnerské vztahy, na sebe samého? Ovlivnilo to vaše názory, hodnoty, zájmy či povolání? Ovlivnila vaše původní rodina to, jak v současnosti projevujete emoce, jak se prosazujete, jak si umíte či neumíte vymezit hranice? Ovlivnili vaši rodinní příslušníci to, jak přistupujete ke konfliktům, jak hodnotíte druhé, jak jste schopni se do nich vcítit, jak sami k sobě promlouváte vnitřním hlasem, jak navazujete vztahy a jak se v nich cítíte?

Původní rodina, v níž jsme vyrůstali, či prostředí a lidé, kteří o nás pečovali, na nás nepochybně měli vliv a formovali naše názory, myšlenky, chování i prožívání. Byli to naši nejbližší, komu se podařilo vytvořit dobrý základ naší psychické odolnosti, nebo kdo nám v nějakém ohledu ublížil. Byli to oni, s kým jsme navazovali první vztahy a nevědomě hledali způsoby, jak v nich fungovat. Rodinné vztahy či zkušenosti z dětství jsou oprávněně častým tématem psychologických konzultací a terapií. Ovlivnily nás. Lidi, s nimiž jsme žili, jsme si přitom nemohli vybrat. Nemohli jsme si je naprogramovat podle vlastních potřeb a nemohli jsme je ani svobodně opustit, když nám ubližovali. Jako dítě jsem si otázku, s kým bych chtěla žít, pokládala jen ve chvílích, kdy mě napadla myšlenka, že bych o své rodiče mohla z nějakého důvodu přijít. Jinak tady prostě byli, takoví, jací byli. 

Otázka „s kým chci žít“ (spíše ve variantě „s kým budu či s kým mám žít“) trápí děti při rozvodech rodičů a může je napadnout ve chvíli, kdy třeba závidí rodiče svým kamarádům. Důležitá je ovšem především v období dospívání a dospělosti. To, s kým žijeme, totiž zásadně ovlivňuje to, jací jsme teď. Nejde přitom jen o výběr partnera či spolubydlících pro studentské spolubydlení. Jde o to, jakými lidmi se obklopujeme, do jakých skupin se přidáváme, s kým si povídáme, s kým trávíme čas, komu nasloucháme, koho pozorujeme, koho napodobujeme, komu se přizpůsobujeme, kdo nás utěšuje či rozčiluje, kdo nás ponižuje, či podporuje v tom, abychom byli sami sebou, žili svůj život podle vlastních představ a dosahovali svých cílů. Je podstatné, jak se cítíme vedle lidí, s nimiž jsme v častém kontaktu. Je velmi důležité to, jak se k nám druzí lidé chovají a jak se vyjadřují k našemu chování. To, co od druhých lidí slyšíme, co vidíme a čemu se spolu s nimi věnujeme, ovlivňuje naše myšlenky, naše pocity, naše chování. 

Je iluzí domnívat se, že je jedno, s kým a jak trávíme čas, že už jsme dospělí, „hotoví“ a „imunní“ vůči různým vlivům. Na naši duševní pohodu má velký vliv jak množství času, kdy jsme o samotě a kdy s druhými (potřeba obojího je vysoce individuální), tak i to, s jakými lidmi jsme ve vztazích. Je cenné se občas zastavit a přemýšlet nad tím, jak se cítíme v blízkosti konkrétních lidí. Na koho se těšíme, komu se snažíme vyhnout a koho vyhledáváme, když je nám těžko, s kým můžeme být sami sebou, s kým se přemáháme či přetvařujeme, čí blízkost v nás podporuje to dobré, čí blízkost v nás zvyšuje úzkost, koho si vážíme a kdo na nás má v nějakém ohledu špatný vliv. Zastavme se a vnímejme, jak mluví lidé kolem nás sami o sobě i o druhých, jestli šíří vlídnost a toleranci, nebo spíše nesnášenlivost a nepochopení, jestli dokážou odpouštět a hledat porozumění, nebo jsou věčně nespokojení či ukřivdění. To, co vidíme a slyšíme, proniká do našeho mozku. To, nad čím přemýšlíme a o čem se bavíme, ovlivňuje naše emoce.

Není jedno, s kým se setkáváme a kdo na nás má vliv. Bylo to podstatné v našem dětství a je to podstatné i teď. Sdílíme s druhými lidmi myšlenky, pocity, postoje, pesimistické ladění i naději. Tak když budete mít chuť, tu a tam se na pár minut zastavte, zklidněte a položte si otázku: „s kým chceš žít“? Není nutné najít odpověď hned. Ona se někdy samovolně vynoří ve chvíli, kdy jsme s druhým člověkem v kontaktu a je nám s ním dobře, nebo jsme nesví. A i když máme omezené možnosti, jak ovlivnit četnost setkání s někým negativně naladěným, vždycky můžeme hledat způsoby, jak se s ním potkávat, aby nás to příliš nezraňovalo či nevyčerpávalo. 

Přeji vám co nejvíce vztahů s lidmi, s nimiž je vám dobře, a co nejhlubší vztahy s těmi, kteří ve vás probouzejí a podporují to dobré.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková