Šikana, v žertu zmíněná či zle myšlená narážka na postavu nebo hmotnost, porovnávání se s druhými, s jejich fotkami a výkony na sociálních sítích, čtení blogů s pocitem, že někdo další prožívá to, co já a rozumí mi, snaha mít alespoň něco ve svém životě pod kontrolou, napodobování rodičů, diety, které se člověku vymkly z rukou, výčitky ze strany nejbližších osob, touha po vyšším sebevědomí díky jinak vypadajícímu tělu, smutek, trauma či trápení, pocity viny a potřeba potrestat se, útěk od emoční bolesti, problémů a konfliktů, které mladý člověk nedokáže či nemůže vyřešit a zvládnout nebo snaha být v něčem lepší a výkonnější, než ostatní. To jsou nejčastější příčiny, které vedou ke vzniku či rozvoji poruchy příjmu potravy nazývané mentální anorexie. Za poruchou samotnou stojí často jiný problém, jiná bolest či experimentování, jehož důsledky člověk včas neodhadne.

Cílem je zpočátku pěkná postava, vyšší sebevědomí, přijetí ze strany druhých lidí, někdy také touha žít zdravě a mít věci pod kontrolou. Že je efekt v mnoha směrech opačný, zjišťují ti, kteří poruchou trpí, až s delším časovým odstupem. Často až tehdy, když se jim zhorší pleť, kvalita vlasů i nehtů, když ztrácejí přátele, jsou zimomřiví, nemohou sportovat, nedostavuje se menstruace, zhorší se schopnost soustředění i nálada, objeví se depresivní ladění, množí se konflikty s okolím, narůstá úzkost ve chvílích, kdy člověku dojde, že se mu něco vymklo z rukou a že nutkavé myšlenky a pocity viny jsou silnější než vůle vrátit se k normálu. Mnohým to dojde až v průběhu (opakované) hospitalizace v nemocnici, během psychiatrické léčby či poté, co se u nich projeví různá somatická onemocnění. Ani tehdy ale není snadné poruchu překonat a uzdravit se.

Ráda bych upozornila na pár aktuálních poznatků z ambulancí psychologů. Dlouhé období distanční výuky a lockdownu přispělo k tomu, že se mnozí mladí lidé více pozorovali, více sledovali sociální sítě, četli různé blogy, věnovali se hodiny a hodiny cvičení a spalování kalorií. Prohloubily se u nich pocity osamělosti či úzkosti a často se pomalu a nenápadně změnily jejich stravovací návyky. Díky tomu, že měli více času na sledování různých instagramových profilů a čtení blogů o zdravé výživě, hubnutí, dietách apod., nabyli dojmu, že jsou tato témata právě „in“. Dostali se do pasti počítačových algoritmů, které jim po shlédnutí určité stránky a projevení zájmu o určité téma nabízejí více a více informací spojených s tím, co je zajímá. Při terapeutických rozhovorech narážíme na to, že si mladí lidé často neuvědomují, že to, co jim nabízí jejich mobil či počítač není tím, co sledují ostatní lidé kolem nich. Až při rozhovoru (či shlédnutí profilu a výběru článků jiného uživatele internetu) si mnozí uvědomují, že se jejich zájem zúžil na to, co souvisí s jídlem a hubnutím a internet jim v tom vychází ochotně vstříc nabízením dalších a dalších zajímavostí a vytvářením dojmu, že právě tyto otázky v současnosti většina lidí řeší. Rozvíjí se u nich přesvědčení, že to je to, co je zásadní pro šťastný život a sociální přijetí. V průběhu léčby se ukazuje, že je důležité právě s tímto tématem pracovat, protože to má vliv na proces uzdravování či udržování poruchy. Zákazy tady nejsou efektivní. Pomůže trpělivý přístup a vytváření náhledu u člověka, který se chce vyléčit. To, co je zřejmé a logické pro lidi, kteří mají odstup, nemusí být zřejmé těm, jejichž myšlenky se nutkavě vrací k tématu formování postavy, podávání výkonu a spalování kalorií.

Dalším zajímavým postřehem, na který jsem narazila v poslední době, je vliv chytrých hodinek na prožívání a chování (nejen) mladého člověka. Po dlouhodobé práci na zvládnutí potíží spojených s mentální anorexií u klientek, jsem spolu s nimi dospěla ke zjištění, že tím, co výrazně negativně ovlivňuje jejich myšlení a chování, jsou mimo jiné právě chytré hodinky. Na výkon zaměřené dívky, které chtěly mít věci pod kontrolou, chtěly být stále lepší a dokonalejší, např. přiznávaly, že zažívají úzkost, pokud během některého dne (tréninku či cvičení) nespálí minimálně stejné (ale ideálně větší) množství kalorií, ve srovnání s předcházejícím dnem. Na představu, že by hodinky měly na nějaký čas úplně odložit, reagovaly v první fázi úzkostně a všechny shodně přiznávaly, že se k tomu (zatím) nejsou ochotné odhodlat. Znamenalo by to pro ně totiž ztrátu kontroly a vyvolávalo by to strach, že se jim jejich pracně vytvořený systém zhroutí. Ty, jež se k tomu odhodlaly, popisovaly několikadenní nepříjemné pocity spojené s úzkostí, která však za různě dlouhou dobu (v řádu dnů) odezněla. Shodly se v tom, že jak sledování jiných hubnoucích blogerek, tak také kontrola, kterou jim poskytovaly hodinky, u nich představovaly určitou formu závislosti. Ta přispívala spolu s dalšími vlivy k udržování poruchy. Zajímavý je fakt, že ty dívky, které dokázaly přeinstalovat či odstranit svůj účet na sociálních sítích, cíleně se vyhýbat tématům, která jim počítačové algoritmy podsouvaly a odložit chytré hodinky, referovaly brzy o úlevě, lepších pocitech i určité hrdosti na sebe, že to dokázaly. Nechci tím v žádném případě říct, že tyto dva kroky povedou ke zvládnutí mentální anorexie. To ne. Ale považuji za důležité na tyto nové postřehy z praxe upozornit, aby na ně učitelé i terapeuti mohli myslet a mluvit o nich s dětmi a dospívajícími. A kdo ví, třeba se díky tomu zamyslí i někdo z nás dospělých nad tím, co a do jaké míry ovlivňuje náš každodenní život, naše pocity, myšlenky i chování.

Přeji vám radost z dobrého jídla, spokojenost se sebou bez porovnávání se s nedostižnými idoly a úsměv na tváři vyvolaný tím, jak se skutečně sami uvnitř cítíte a ne tím, co vám sdělí displej.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková