Věta, která v rodiči nikdy nemůže vyvolat pozitivní emoce. Vždycky po ní bude následovat otázka, obava či strach, ale výjimkou nejsou ani výčitky svědomí doprovázené pochybnostmi o tom, co jsme jako rodiče udělali špatně, či vztek na dítě, že řeší „blbosti“, když se má z našeho pohledu dobře a nic se mu neděje. Rozumím tomu, že to osloveného rodiče zaskočí, že mu to není příjemné, že se může obávat i zlobit, že může mít tendenci pocity svého dítěte zlehčovat, nebo se naopak vyděsí. Přesto si myslím, že když už dítě něco trápí, je hrozně fajn, pokud tuto větu svému rodiči dokáže říct a následuje vstřícná reakce. Mimochodem není náhodou, že se dítě zeptalo právě vás. Jde přirozeně za tím, od koho očekává pochopení a vstřícnost.

Ruku na srdce. Když jste dospívali, chodili jste se se vším svěřovat rodičům? Pokud ano, měli jste zřejmě mimořádně blízký a otevřený vztah. Většina z nás měla ale vlastní skryté starosti, bolístky, nešťastné lásky, pochybnosti o sobě, pocity osamění a nejistoty, obavy z budoucnosti, ze smrti či toho, jestli je naše prožívání normální, nebo už jsme na hranici nějaké duševní poruchy. Někdo prožíval dlouhodobě smutnou náladu navzdory tomu, že v jeho životě zdánlivě vše fungovalo tak, jak mělo, a k nějakému smutku neměl objektivní důvod. Někdo se trápil posměchem spolužáků a válčil s vlastním sebevědomím, někdo těžce nesl vyhrocené vztahy doma, ale nedával to najevo, aby nepřidělával starosti svým blízkým, nebo proto, že jeho pocitům nikdo nenaslouchal. Mnohé z nás to zocelilo a naučilo dříve samostatnosti, přesto se ale nedá říct, že to vždycky bylo dobře. Kromě pozitiv to s sebou nepřineslo i negativa, jejichž důsledky se s námi táhnout až do naší dospělosti.

Většina z nás se v dětství a dospívání se svými pocity nějak poprala, jsme na to často hrdí nebo nad tím ani nepřemýšlíme a očekáváme to i od svých potomků. Druhou stranou této mince je ale fakt, že se mnozí dospělí k nedořešeným problémům z dětství a dospívání vrací v dospělosti. Někteří z nás teprve až v dospělém věku mluví o svých traumatech, vyhrocených vztazích, dlouhodobých úzkostech, rodinných „tabu“, o ponižování, strachu či osamělosti. Až v dospělosti odkrývají své větší či menší rány a užívají si hojivé péče nebo se učí opustit divně nastavené automatické myšlenky ve vlastní hlavě a nahradit je jinými. Velké množství lidí až v dospělosti řeší s psychology své složité rodinné vztahy či pochopí a přizná, jak obrovské následky na nich zanechala šikana, domácí násilí či zneužívání. Velké množství lidí také hledá odpověď na to, proč se jim hroutí opakovaně partnerské vztahy nebo je zaplavují silné a nepříjemné emoce.

Současné děti nejsou ve stejné situaci, v jaké jsme byli my. Nesrovnávají se pouze s nejbližším okolím, ale díky internetu a médiím na ně působí mnohem více vlivů. Ze všech stran se na ně hrne obraz „dokonalosti“, ale i informace, které je děsí a na které si i kvůli chybějícím zkušenostem neumí vytvořit názor. Smrtelná nemoc, přeplněné márnice, válka, finanční krize, mnohopohlavnost, sexualita, potřeba vypadat dokonale apod. Současné děti netráví tolik času ve skupinách, při volném pohybu. Tráví obrovské (až děsivé) množství hodin u mobilů a počítačů, klesá jejich schopnost soustředit se na jednu věc, zhoršuje se paměť i sociální dovednosti, ubývá pohybu a schopnosti vnímat to, co nás právě teď REÁLNĚ obklopuje. Děti jsou doslova zahlcovány spoustou informací. Nechci srovnávat, kdo to má či měl těžší. Každá doba přináší své, každá generace čelí jiným výzvám. 

Ale jako matka a psycholožka věnující se hlavně dospívajícím lidem vím, že to dnešní děti a mladí lidé lehké opravdu nemají. A ráda bych uklidnila rodiče, jejichž dítě se rozhodne obrátit se na psychologa, aby se toho nebáli. Určitě zvažujte, ke komu dítě pustíte a ke komu ne, shánějte si na dotyčného reference, ale nebojte se toho, že vaše dítě probere věci, nad nimiž přemýšlí a které jej trápí, s někým mimo rodinu. Není to známkou toho, že by vám nedůvěřovalo, že byste byli neschopní nebo že si jde postěžovat. V době dospívání je normální, že se dítě potřebuje od rodičů trochu odpoutat, že jej trápí věci, s nimiž se doma z nejrůznějších důvodů svěřovat nechce, nebo že si o tom chce popovídat napřed s někým nestranným, než to řekne doma. Někdy děti potřebují jen uklidnit, nechtějí rodičům přidělávat starosti nebo chtějí něco probrat s nestranným a citově neangažovaným dospělým. Navíc pokud vědí, že má rodič zcela opačný vyhraněný názor než nejbližší vrstevníci. Někdy se potřebují jen vypovídat, někdy se chtějí ptát, jindy něco nového naučit. Často potřebují zvládnout vlastní úzkost (na což věty typu: „neřeš to a prostě se překonej“, nefungují), naučit se zase normálně jíst, podpořit vlastní sebevědomí, probrat obavy ohledně vlastní sexuality, přijít na to, co je možné udělat namísto toho, aby bouchaly pěstí do stěny nebo se pořezaly. Někdy jsou to drobnosti, někdy závažné věci. U drobností, nad nimiž rodiče (tak nějak oprávněně) mávnou rukou, je často fajn, že se vyřeší či podchytí včas, u vážnějších věcí je naopak dobře, že se začnou smysluplně řešit.

Proto bych chtěla vás, rodiče, poprosit o vstřícnost. Nenechte se ovládnout předsudky, že psychologové a psychiatři jsou tady jen pro duševně nemocné lidi a být s nimi v kontaktu je známkou selhání či slabosti. Naopak. Máte-li dítě, které něco trápí a ono ví, kde hledat pomoc, je to známka toho, že si dokáže poradit, že hledá cesty k tomu, jak se dostat zpět do nějaké vnitřní rovnováhy. Nebojte se dítěti vyjít vstříc a překonat své pochybnosti. Někdy jsou tyto konzultace tím, co vašemu dítěti zachrání zdraví či život. Spousta těžkostí se dá zvládnout, když na ně člověk není sám, a řada pocitů se dá zpracovat, když je člověk může zcela otevřeně projevit. V rodině to někdy prostě dost dobře nejde. A nejeden adolescent mi už řekl větu, že má skvělé rodiče, s nimiž má výborné vztahy, ale je jedna konkrétní věc, kterou jim prostě říct nemůže nebo nechce. Někdy stačí jedna konzultace, aby se ustaraný mladý člověk proměnil v usměvavého a odcházel s úlevou. Někdy je to běh na delší trať, ale víte, že na ní vaše dítě není samo nebo jen s nezkušeným kamarádem. Myslete na to, že jedna negativní zkušenost s odborníkem z oblasti duševního zdraví neznamená, že je v této oblasti špatně všechno. Pokud vám můžu něco doporučit, důvěřujte svému dospívajícímu. Ujistěte ho, že jste tam pro něj, podporujte ho i v tom směru, že pokud mu jeden psycholog „nesedne“, zkusíte najít další odborníky. Kontakt s psychologem není selháním. Ani u dospělých, ani u mladší generace. Je to možnost podpory ze strany někoho, kdo má odstup, zkušenosti i určité dovednosti. Je třeba určitě pečlivě vybírat, ale nezabouchněte sobě či dítěti dveře kvůli předsudkům či pocitu, že rodiče musí o svém dítěti vědět všechno, jinak je něco špatně. Sama doufám, že mé dospělé děti ví, že jsem tu pro ně, kdyby se něco dělo, ale současně je v pořádku, když se obrátí někoho jiného, kdyby jim bylo těžko a potřebovaly podporu jiného člověka. Důležité je, aby věděly, že na nic v životě (zvláště na těžké věci) nejsou samy, a když mi dají najevo, že jim není dobře, nebudu je hodnotit, ale budu naslouchat a podporovat je bez vyzvídání i výčitek.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková