Stává se vám, že se s někým bavíte, a ač vám už dávno není pět ani deset let, cítíte se po rozhovoru s ním jako neschopné a nezkušené malé dítě? Cítíte neurčitý pocit viny, i když jste objektivně neudělali nic špatně? Vyčítáte si dodatečně, že jste nedokázali zareagovat rozhodněji a nechali jste se zatlačit do nějakého neviditelného koutu? Nebo máte zkušenost s tím, že ač jste se opakovaně zařekli, že už nějaké konkrétní osobě nebudete pomáhat, přistihnete se najednou, že jste jí zase něco „proti své vůli“ slíbili? A napadá vás, že jste to udělat prostě „museli“, protože když jste se chvíli snažili jejímu požadavku odolávat, cítili jste se špatně? Nemluvím teď o situaci, kdy nějaký člověk pomoc a podporu skutečně akutně potřebuje, ale o tom, kdy tušíte, že druhý člověk zneužívá vaší dobroty, ale přesto mu v přímém rozhovoru nejste schopni nevyhovět a pak si to vyčítáte.

Pokud jsou vám takové situace povědomé a vy si uvědomujete, že se z nepochopitelných důvodů navzdory své dospělosti krčíte před jiným dospělým člověkem, ačkoliv jste schopni s jinými lidmi komunikovat přiměřeně, nebo pečujete znova a znova o někoho, kdo už je dost starý na to, aby to zvládl sám, pojďte si vyzkoušet malý experiment. Nebojte se, nebude to nic náročného. Půjde jen o to, abyste si v rozhovorech s druhými lidmi položili v duchu jednoduchou otázku a během sekundy si na ni odpověděli. To je vše. Zkoušet to můžete i ve chvíli, kdy budete poslouchat rozhovor jiných lidí. Jsem přesvědčená o tom, že najednou začnete spoustu věcí vnímat úplně jinak a řada vlastních pocitů i opakovaných „komunikačních neúspěchů“ vám najednou začne dávat smysl. O jakou otázku jde? Vydržte, za chvíli se k ní dostaneme.

Napřed si ještě zkuste představit, že máte tři role, které můžete během rozhovoru s druhým člověkem hrát. První možnost je ta, že se budete chovat tak trochu jako DÍTĚ. Budete se tvářit bezradně, vysílat signály, že něco nezvládnete, že potřebujete pomoc, budete žádat o radu, chtít po druhém, aby za vás něco vyřešil, rozhodl, udělal, a když vám to slíbí, dáváte najevo úlevu, vděčnost a ocenění, že je druhý tak hodný a postará se o vás. (Tím zvýšíte šanci, že vám vyjde vstříc i příště, protože se mu třeba zalíbí pocit vlastní užitečnosti, laskavosti a nepostradatelnosti). Pokud vám během rozhovoru nebude vycházet vstříc, budete se tvářit nešťastně, ptát se, co máte teď dělat (když vám nepomůže), a budete dávat najevo, že jste teď (kvůli němu) v situaci, s níž si nevíte rady. Aniž byste o to přímo vědomě usilovali, vyvoláváte v druhém člověku (zvláště v člověku empatickém a citlivém) potřebu vás ochránit a podpořit, která je u něj ve chvíli, kdy se pokusí vás odmítnout, vystřídána pocitem viny. Přece nás učili, že odmítnout někoho, kdo nás prosí o pomoc a je slabý, je špatné a nedělá se to. Nebo ne?

Druhou možností je, že se budete v rozhovoru s nějakým člověkem chovat tak trochu jako RODIČ, který si klade za cíl druhého člověka vést a usměrňovat. Budete jej zpovídat, poučovat, budete hodnotit to, co řekl či udělal (popř. neřekl a neudělal, ale říct a udělat podle vašeho názoru měl), budete za něj přebírat zodpovědnost, radit mu, jak se má zachovat, co dělat určitě nemá, a kromě toho mu přednesete i pár požadavků. Pokud se bude bránit jim vyhovět, trochu jej pokáráte a dáte najevo, že vás to rozladilo. Tuto roli můžete zkusit použít na kolegyni z práce, na pracovnici na úřadě, popř. na manželovi či partnerovi. Je to role toho, kdo „ví víc“, a v řeči i chování to dává najevo.

A nakonec je tady ještě třetí možnost, při které si zahrajete roli DOSPĚLÉHO člověka. Člověka, který má úctu k osobě, s níž mluví, který se nebojí říct své požadavky či názory, ale je otevřený a ochotný vyslechnout si totéž od svého komunikačního partnera. Dospělého, který se nechová jako malé dítě dávající najevo svou bezradnost a škemrající o ochranu a pomoc, ale ani jako vyžadující, kritický a hodnotící rodič, jenž svou vůli prosazuje přímým nátlakem. Dospělého, který cítí, že má zodpovědnost sám za sebe a tuto zodpovědnost ponechává i druhé straně. Dospělého, který je ochotný předkládat i vnímat argumenty, a který druhého netlačí do kouta tím, že by v něm vyvolával pocity viny. Dospělého, který je připravený společně s druhou osobou řešit problém, převzít svůj díl zodpovědnosti, ale jiný díl přenechat také tomu, s nímž právě komunikuje.

Svůj experiment nezačínejte hraním rolí (to si můžete opatrně vyzkoušet později), ale pouhým pozorováním toho, jak probíhají vaše vlastní rozhovory nebo rozhovory lidí kolem vás. Tou zásadní otázkou, kterou si při komunikaci můžete položit, je, jakou roli v daný okamžik nevědomě „hrají“ oba komunikační partneři. Pokud mluví rodič s dítětem a oběma vyhovuje to, že rodič požaduje a dítě se podřizuje a dává najevo potřebu podpory, je všechno v pořádku. Pokud se takto baví dva partneři a také jim vyhovuje, že jeden rozhoduje a řídí a druhý je spíše v submisivní roli, může to být alespoň dočasně či v určité fázi vztahu také zcela v pořádku. Podstatné je, že toto rozdělení rolí vyhovuje dané dvojici. Nicméně pokud k vám do práce dorazí člověk zcela mimo obor a začne vám autoritativně vysvětlovat, co děláte špatně a co byste měli okamžitě začít dělat jinak, v pořádku to není ani trošku. Můžete si v tu chvíli uvědomit, že se staví do role „rodiče“ a vám se snaží vnutit roli provinilého a neschopného „dítěte“. To je ten hlavní důvod, proč se nejen v tu chvíli, ale i následně cítíte tak špatně. (Zvláště tehdy, pokud se do té role necháte skutečně vmanipulovat a začnete jako ustrašené malé dítě reagovat.) Pokud si vezmeme jiný příklad, můžete si najednou během rozhovoru s kolegyní uvědomit, že moc pěkně hraje roli bezmocného dítěte, které se dožaduje, abyste něco vyřešili za něj. Jsem přesvědčená o tom, že pokud si to v daný okamžik dokážete takto pojmenovat, bude se vám mnohem snáze reagovat na její požadavky a namísto přikývnutí, že tedy zase uděláte něco proti své vůli, se najednou uslyšíte, jak jí říkáte něco o tom, že je zkušená a studovaná a že to určitě zvládne sama stejně tak, jako to zvládáte vy a ostatní kolegové. Je pravděpodobné, že budete v ten okamžik cítit spíše pobavení a uspokojení než vinu, že nepomůžete „slabšímu“.

Pokud vás hraní rolí baví, hrajte si a pozorujte. Možná si všimnete, že zatímco manžel hraje doma malé dítě a probouzí tak ve vás pocit, že o něj musíte pečovat, váš dospívající potomek zoufale touží po tom, abyste s ním už převážně jednala jako dospělý s dospělým. Možná si uvědomíte, že na návštěvu k tchýni či do kanceláře k nadřízenému nechodíte jako dospělý, ale jako školák (nebo dokonce rodič). Pak se možná přestanete divit, proč vám komunikace nefunguje. Naučíte se pomaličku odhalovat manipulaci, a pokud vydržíte a budete šikovní, naučíte se trvat si na vlastní dospělácké roli v různých situacích a vracet do této role i lidi kolem sebe. Někomu dáte najevo, že děkujete za péči, ale dokážete se o sebe postarat sami a udělat taky samostatné rozhodnutí, a někomu zase třeba to, že je dost schopný na to, aby svůj problém či úkol zvládl i bez vaší pomoci. Všimnete si, kdo utíká do role bezmocného dítěte, aby ve vás vzbudil soucit, a kdo se „přepne“ do role vyžadujícího rodiče, jakmile začne mít pocit, že jste příliš samostatní. Odhalit skrytou manipulaci, které si druhá osoba často vůbec sama není vědoma, je prvním krokem k tomu, abyste se jí postupně naučili i ubránit. Pokud vás to zaujalo a chcete se o tomto pohledu na komunikaci dozvědět více, doporučuji vám knížky od Erika Berneho.  Věřím, že kromě toho, že vám to otevře oči a naučí vás to vidět zcela nové souvislosti, vás to bude i bavit. Takže až budete sledovat rozhovor v MHD, v práci či doma, pátrejte po rolích a všímejte si toho, jak se jeden člověk může přesouvat z jedné do druhé, když zjistí, že jste nějak podezřele odolní. 

Hrajte si. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková