Milí učitelé, přiznám se, že už dlouho přemýšlím o tom, jak vám přinést trochu povzbuzení a vnitřního klidu do dnešní bouřlivé a nejisté doby. Jak vám sdělit, že vnímám (a nejsem sama), že ve své náročné práci dostáváte v posledních měsících další a další „závaží“, která musíte nést. Že přibývá konfliktů s dětmi i mezi dětmi, s kolegy i mezi kolegy, s rodiči i mezi rodiči. Že kromě toho, že už umíte učit prezenčně i online, teď přibyl požadavek, abyste obě metody dlouhodobě a flexibilně kombinovali či vytvářeli další způsoby práce jak s těmi, kteří sedí proti vám, tak i s těmi, kteří jsou aktuálně doma. Navíc musíte brát v potaz, že nejde o dvě stálé a homogenní skupiny, ale že se jedinci přesouvají zcela nahodile z jedné skupiny do druhé, a to celé probíhá ve více třídách současně. Přemýšlím nad tím, jak vyjádřit, že vnímám vaše odhodlání vše zvládnout, ale i vaši únavu, a jak vám dát pocítit ze své strany ocenění za to, co aktuálně děláte, ale nesměrovat vás přitom do sebelítosti či narůstající nespokojenosti, ale naopak, trochu vám v tom všem ulevit. Líbilo by se mi, kdyby ti z vás, kteří se už cítí vyčerpaní a nespokojení a rádi by to s někým sdíleli, měli možnost ulevit si od svých pocitů a myšlenek někde v bezpečí u odborníka bez obav z toho, že jejich duševní stav bude řešit vedení či méně přívětivá část učitelského sboru. To je totiž to, co byste asi potřebovali, co by vám mohlo pomoci se zbavit nahromaděného napětí, načerpat trochu podpory a vydechnout si s vědomím, že si na chvíli nemusíte „na nic hrát“. Vím ale, že tuto možnost mnozí z vás nemáte, a taky vím, že by ji nechtěl každý využít ani v případě, že by ji měl. 

Přesto bych vám ráda v těch několika řádcích nabídla alespoň něco málo, co by mohlo přispět k tomu, abyste se cítili o trošku lépe. Samozřejmě vám nepřináším žádné promyšlené a komplexní řešení všech problémů, ale pouze drobný podnět. Mám tady pro vás dvě jednoduché psychologické techniky, které můžete zkombinovat, vybrat si jednu z nich, nebo je také můžete ignorovat. Je to na vás. U obou vycházím z poznání, že se připravujeme o velké množství energie tím, že vnitřně silně prožíváme rozdílné názory, konflikty, napadání ze strany druhých lidí (často i kolegů či rodičů), že je řešíme víc a déle, než je potřeba, a že se nezřídka pouštíme do debat a sporů, které nikam nevedou, a bereme si osobně i to, co bychom si osobně brát neměli.

První technika přináší možnost „uklidit si“ ve svých pocitech, vymést staré nánosy, přestat se přehrabovat ve starých křivdách a slovech, která nás ranila. Pomůže nám dostat je ze sebe, uvědomit si, že nenávist či hněv ničí jen nás samotné, mají dopad na napětí našich svalů (bolesti hlavy a zad), na trávení, krevní tlak, kvalitu spánku, ale také imunitu apod. Pokud máte chuť se chvíli věnovat sami sobě a aspoň jednou to zkusit, vezměte si papír a tužku, zalezte si někam, kde máte klid a vypište se ze svých pocitů. Vypněte vnitřního „cenzora“, vypněte program „používám jen slušná slova“, program „snažím se vždy vcítit do ostatních a pochopit jejich pohled na věc“ a popište papír tím, co opravdu cítíte, co vás opravdu napadá, co vás tak strašně moc štve, co vás ničí a bere vám radost z práce, na co musíte myslet před usnutím, z čeho se vám sevře žaludek hned po probuzení. Zanadávejte si, na koho chcete a na co chcete. Pište tak dlouho, dokud vás bude něco napadat a dokud nepocítíte zvláštní prázdno uvnitř sebe a pocit úlevy. Pak záleží na vás, jestli papír roztrháte na spoustu malých kousků, jestli si rozděláte oheň a spálíte jej nebo jej zmačkáte a pošlapete. Každopádně vám doporučuji jej zlikvidovat a klidně si k tomu vytvořit i nějaký rituál (pálení, zahrabání do hlíny či posílání po vodě – všichni ekologicky smýšlející lidé v tomto případě snad prominou). Tato technika slouží k tomu, abyste si uvědomili, jak intenzivní pocity v sobě máte, jak nepříjemné jsou, a k tomu, abyste je dostali ze sebe a mohli se třeba rozhodnout, že už je nechcete zpátky (nebo alespoň ne v té míře, jak tomu bylo doposud). Zkuste ty pocity pustit, nechat jít. Uvědomte si, že nechcete negativní lidi ze svého okolí pustit až k sobě a dovolit jim, aby tak výrazně ovlivňovali vaše myšlenky a emoce (a potažmo i vaše zdraví a další vztahy, do nichž se vaše podrážděnost přenáší). Obrazně řečeno – budete je potkávat a slyšet, ale nemusíte je nosit v sobě.

Při druhé technice jde o to, abyste se postupně naučili nepouštět si agresivní lidi a jejich věty příliš k sobě. Udržet si odstup od toho, co (či kdo) vás zraňuje. Může vám k tomu pomoci, když si představíte někde uvnitř sebe prostor, který je jen váš. Kde jste sami sebou, takoví, jací skutečně jste. Je tam vaše síla i vaše slabost. Klidně si zavřete oči a zkuste si takové místečko (bublinu) v sobě vytvořit ve svých představách. Pak myslete na to, že tam, do tohoto místa, nikdo z vnějšku nemůže proniknout. Toto místo je jen vaše. Nikdo jiný se tam nedostane, nikdo tam nemůže zasáhnout, nikdo tam nevidí. A v představě ještě zůstaneme. Když lidé mluví, je to, jako by na vás házeli pingpongové míčky. Je to divné, je to nepříjemné, je to zbytečné, ale ta jejich slova se podobně jako míčky odrazí od vašeho těla a odkutálí se pryč. Vy nedovolíte, aby vás zasáhla něčí slova uvnitř. Můžete pozorovat, jak druhý člověk mluví, a představovat si, jak se vás to vlastně netýká. Ten člověk vytahuje na světlo to, čeho je plný on sám, někde uvnitř. Vstřícní lidé budou projevovat navenek vstřícnost (a to i když se zlobí), slušní lidé slušnost, hodní na vás budou hodní. Agresivní lidé se zbavují svého napětí, své frustrace, své potřeby někoho ponížit nebo zatlačit do kouta. Zkuste to někdy takto vnímat. Pokud se nejedná o oprávněnou a přiměřenou kritiku či zdravou výměnu názorů, nechte toho druhého, ať si svůj vztek prožívá ve svém těle, a nepouštějte ho k sobě. Počítejte s tím, že to není snadné, a pravděpodobně se po výlevu někoho takového budete cítit špatně a rozrušeně. Ale už i samotná představa, že se tím nenecháte zasáhnout někde uvnitř, a následné vybití emocí, které pocítíte (zanadávání si, protřepání celého těla, pár hlubokých výdechů pusou apod.), vám mohou pomoci, abyste se dostali do klidu a vnitřní rovnováhy mnohem rychleji než obvykle. 

Vyhýbejte se sporům, které nikam nevedou. Neplýtvejte energií na rozhovory, v nichž si lidé vzájemně nenaslouchají, ale jen prosazují své názory. Nenechte se v práci vtáhnout do skupiny brojící proti jiné skupině, protože v tom nemůže nikdo vyhrát. Špatná atmosféra zasáhne všechny zúčastněné a často se přenese i na ty, kteří stojí bokem. Zachovejte a šiřte klid a šetřete si síly, které budete potřebovat na svou práci, na to, abyste ustáli velký tlak, aby vás nepostihl syndrom vyhoření, aby vás nesemlel odpor vůči tomu, co děláte, a lidem, kteří vás obklopují. Pokud je to jen trochu možné, učte se nechávat své pracovní věci v práci, přepínat se vědomě do nepracovní části svého života, užívat si každého volna, které máte, a věnovat se tomu, co vám přináší radost. Člověk snese i velkou a dlouhodobou zátěž, pokud ji dokáže něčím vyvažovat. Když bude stres dlouhodobě převažovat, přijdou dny, kdy se to projeví. Někteří z vás to právě pociťují a potřebují se naučit vystoupit z toho, co je ničí, a hledat znova to, co jim dodává sílu a vnitřní spokojenost. Doba, kterou právě prožíváme, je náročná v mnoha v ohledech. Zkusme svou pozornost zaměřit na to, co nám přináší zklidnění. Nemusíme všechno unést, něco můžeme vědomě odložit.

Zkuste být laskaví k sobě i k druhým, hledejte si svá místa klidu a pohody, a pokud se necítíte dobře, nestyďte se vyhledat odborníka a s někým si o tom promluvit. Může to být zásadní pro to, abyste zůstali zdraví a mohli svou práci s chutí dělat co nejdéle.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková