Může nám to připadat dost nespravedlivé, ale na počátku syndromu vyhoření nestojí neochota, nechuť pracovat s lidmi ani ledabylé a neosobní plnění pracovních povinností. Syndrom vyhoření nečíhá někde v záloze jako trest na ty, kdo svou profesi dělají spíše mimochodem, jako nutnou, ale nepříliš zajímavou součást svých životů. Naopak je spojován s výraznou ochotou a chutí pracovat s lidmi, velkým pracovním nasazením, snahou vycházet druhým vstříc, a kromě toho také touhou po ocenění. Představíme-li si syndrom vyhoření jako houbu, pak je tím ideálním podhoubím, na němž se může vše správně vyvinout. Ideální adept na syndrom vyhoření mezi učiteli věnuje hodně času přípravám, snaží se vycházet vstříc vedení školy, kolegům, dětem i jejich rodičům, hledá různé způsoby, jak děti motivovat a rozvíjet, věnuje se jim individuálně i nad rámec běžných pracovních povinností, vymýšlí stále nové aktivity, pracovní listy, postupy, hry a způsoby hodnocení, pracuje svědomitě, je zapojený do projektů i soutěží a nezřídka také vyřizuje e-maily nebo telefonuje s rodiči či kolegy po večerech a o víkendech. Dalo by se říct, že pro své žáky či studenty téměř doslova „žije“. Jelikož to řada dětí, rodičů i zaměstnavatelů oceňuje, cítí se učitel motivován k tomu, aby v tomto vysokém pracovním nasazení nepolevoval a udržel si pověst někoho, kdo je „fakt dobrý“.

Postupem času, a to u někoho dříve a u někoho později s ohledem na další okolnosti, se ale plíživě začne objevovat neurčitá vnitřní nespokojenost a únava. Kolegové za stejný plat mnohdy pracují méně, dostávají méně úkolů od vedení (jelikož vedení ví, na koho se obrátit, když chce mít úkoly splněné včas a precizně), děti či rodiče berou učitelův vstřícný přístup jako samozřejmost, objeví se zraňující kritika, agresivní rodič či děti s problematickým chováním, začne přibývat konfliktů s kolegy. Učitel se čím dál častěji cítí nespokojený, nedoceněný a frustrovaný. Jelikož začíná být rozmrzelý ze své práce a sám si to uvědomuje, může mít v první fázi paradoxně tendenci hledat způsoby, jak svou práci ještě více zdokonalit, ale také jak si po náročném dni co nejrychleji „odpočinout“ a zmírnit napětí. Nezřídka mu k tomu pomůže sklenička alkoholu (a mnohdy nezůstane jen u jedné) a z večerního „uvolnění“ se stává rituál.

Postupně narůstá pocit dlouhodobé únavy či vyčerpání, který bývá u učitelů nejvýraznější v období kolem pololetního vysvědčení, a hlavně pak s blížícím se koncem školního roku. Zpočátku si řada učitelů odpočine v průběhu letní dovolené, ale postupem času mohou učitelé i na konci dlouhodobého volna cítit vzrůstající nechuť se do své práce vrátit. Začnou se vyhýbat kontaktům s kolegy, jež nejsou vyloženě nutné, odmítají se účastnit společných akcí, reagují podrážděně jak na nové úkoly, tak i na požadavky svého okolí, cítí vzrůstající nechuť se dále vzdělávat či inovovat pracovní postupy, začínají zapomínat, pracují čím dál tím více chaoticky, přípravám věnují čím dál tím méně času a tu a tam si neodpustí ironické či podrážděné komentáře vůči svým klientům či kolegům. 

Kromě výše zmíněných symptomů se u nich mohou objevit potíže se spánkem, nechutenství či přejídání, tendence ke zneužívání návykových látek, smutná až depresivní nálada a pocit nedostatku energie i po dostatečném spánku či delším odpočinku. Čím dál tím častěji je napadají myšlenky, že je jejich snaha zbytečná či nedoceněná a nezřídka to přímo či nepřímo sdělují také svým žákům či dalším osobám. Mnozí lidé, pracující v tzv. „pomáhajících profesích“, popisují také fyzické potíže objevující se postupem času téměř denně před odchodem do práce. Často mívají formu bolesti hlavy či zad, pocit absolutního vyčerpání, fyzické nechuti až odporu, sevření v oblasti žaludku či zažívací obtíže a celkovou ztrátu radosti ze života a koníčků, které jim dříve přinášely uspokojení. Často si dotyčný člověk nedokáže či nechce přiznat, že jeho obtíže mohou souviset právě se syndromem vyhoření a při pátrání po jiné příčině absolvuje řadu vyšetření u lékařů. Někdo bývá v dlouhodobější a opakované pracovní neschopnosti, někdo se snaží nedat najevo, že se něco děje, a podávat nadále alespoň naoko co nejlepší pracovní výkon. Vede jej k tomu jednak obava z reakcí okolí, ale také snaha vyhnout se vlastním obavám ze selhání a ztráty pocitu, že vše jako doposud zvládne vlastními silami. K tomu se často přidá i úzkost vyvolávající myšlenka na to, že ačkoliv jej práce ničí, nemůže ji opustit, jelikož nevidí se svým vzděláním a délkou praxe jiné vhodné pracovní možnosti. 

Ne vždy je nutné skutečně změnit místo a rozhodně není nutné nechat zajít vše tak daleko, jak jsme si popsali. Jak se úplně nerozdat a nezničit a jak se znova „dobít“ i v případě, že už jsme přišli o velkou část své energie? O tom zase příště. Dnes postačí, když si zkusíte představit svou vnitřní „baterii nadšení do práce“, která může být v ideálním případě nabita na 100 %. Na kolika procentech aktuálně jste? Na kolika procentech býváte v pondělí ráno či v pátek odpoledne? Kolik z výše popsaných příznaků syndromu vyhoření sledujete sami u sebe?

Přeji vám, ať vás tyto otázky tu a tam napadnou a ať si na ně dokážete poctivě odpovídat. To je základ toho, aby vám ve vaší práci bylo dobře. Dokonalost přenechejte Hujerům. Vám stačí být dost dobrý.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková