Hranice v naší hlavě

V dnešním, posledním, článku věnovaném tématu našich hranic se zaměříme na to, jaké hranice jsme si v průběhu života vytvořili přímo v naší hlavě, ve své vlastní mysli. Ačkoliv máme nepřeberné množství možností, jak se můžeme chovat, jak můžeme mluvit, co můžeme zkoušet dělat jinak a kam se můžeme posouvat, máme tendenci nechat běhat myšlenky ve svých hlavách po těch nejznámějších a dobře „vyšlapaných“ cestičkách. Odborněji řečeno, v mozku se nám aktivují ty spoje, které jsou nejčastěji využívané. Jelikož je mozek orgán, který spotřebovává cca dvacet procent naší energie, je pro něj efektivní opakovat postupy, které se osvědčily, a neztrácet energii zkoušením nového. Usnadňuje nám to rozhodování. Už tušíme, jaká reakce bude následovat, co bude dál, čemu se určitým chováním vyhneme a co můžeme získat.

Pokud jsou naše způsoby přemýšlení a chování příliš rigidní, neměnné, připravují nás ale také o nové možnosti, zkušenosti, o vzrušení a poznání. Může se stát, že zůstáváme ve svém známém prostředí, uvězněni ve svém vlastním domě na svém ohraničeném pozemku, ačkoliv je kolem nás celý svět plný možností. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vaši organizaci, město nebo stát vedou určití lidé? Zdá se vám, že jsou to ti nejschopnější, nejmoudřejší a nejnadanější? Kéž by tomu tak bylo. Realita je ovšem taková, že to jsou lidé, kteří se nechtějí spokojit s málem. Lidé, kteří jsou ochotni jít do rizika, vystoupit ze své komfortní zóny a jít si za svým cílem bez ohledu na vlastní pochybnosti i pochybnosti všech lidí kolem. Jsou to lidé, pro něž má vlastní cíl mnohem větší váhu než vnitřní pochybnosti či obavy týkající se toho, co si o nich bude myslet jejich okolí. Ponechme stranou fakt, že bychom u mnohých osobností na vedoucích pozicích mohli najít určitou míru patologie, a vraťme se zpátky k nám samotným.

Ačkoliv to, jak jsme úzkostní a jak vnímáme sami sebe i svět kolem nás, do značné míry ovlivnili naši nejbližší v rodinách a dalších kolektivech, v nichž jsme vyrůstali a dospívali, stále máme na výběr, jestli chceme zůstat „stát“ jen na tom svém osvědčeném místě a dále opakovat věty typu „to já nikdy…“, „to já vždycky…“, popř. „jsem prostě takový/taková…“, nebo jestli chceme zkusit to své myšlení trošku rozpohybovat a vnímat, co se bude dít v našich vztazích a emocích. Možná přišel čas vyzkoušet něco nového. Možná je teď vhodný okamžik na to, přestat se porovnávat, podceňovat, obávat kritiky a říct „ne“ jako odpověď na něco, na co jsme doposud kývali, nebo říct naopak „ano“ jako odpověď na něco, čemu jsme se až do dnešního dne vyhýbali. Možná je načase, abychom se dnes zachovali jinak než obvykle a pozorovali, co se bude dít. Až přijde první okamžik, kdy budeme mít automaticky chuť říct „ne“, zkusme si třeba sami pro sebe říct: „A proč ne?“ Zkusme místo těch prošlapaných cestiček v mozku, na kterých si opakujeme, jak jsme unavení, jak jsou lidé hrozní a mládež nevděčná, pomalu a vytrvale prošlapávat cestičky, na kterých si budeme večer co večer či ráno co ráno opakovat, za co všechno jsme vděčni, co funguje, co máme a jaké možnosti se nám nabízejí. Ono to bude chvíli trvat, ale pokud budete zvídaví, budete pozorovat, co se děje, a budete trpěliví, poznáte sami na sobě, co znamená, když se říká, že je mozek plastický. Budete moci pozorovat, jak se spoje v něm mění. Jak víc a víc přirozeně plynou věci, které šly dříve ztěžka, jak se s každou novou výzvou, kterou přijmete, zlepšuje vaše schopnost zvládat zátěž a zvyšuje vaše sebevědomí (poznání vlastních silných i slabých stránek).

Kolem vás je spousta věcí, které nemáte ve svých rukou a nemůžete je účinně ovlivnit. Co ale ovlivnit můžete, je bohatství vašeho vnitřního života a reakce směrem ven. Množství pomyslných dveří, které budete otevírat a dívat se, co je za nimi. Množství různých způsobů chování, z nichž si můžete vědomě vybírat ten, který dnes nejlíp odpovídá tomu, jak se cítíte a co potřebujete. Můžete ovlivnit to, jestli budete za deset či dvacet let mluvit o tom, že jste měli nějaký velký sen, přání či cíl, ale nikdy jste neudělali nic pro to, abyste jej dosáhli, protože vám to „okolnosti neumožnily“, nebo jestli to prostě zkusíte. Lidé, kteří zůstanou zavřeni mezi hradbami ve své hlavě, ztrácí časem radost, zvídavost a postupně i sny a cíle. Lidé, kteří zkusí tu a tam prolomit či posunout některou ze svých vnitřních hranic, rostou.

Minimálně sami v sobě máme vždycky na výběr. Už to, jak se postavíme k něčemu, co nemůžeme změnit, může v nás samotných změnit hodně. Můžete o tom zkusit přemýšlet. Posun kupředu se skládá z mnoha malých krůčků. Někdy z přijetí odmítaného nebo odmítnutí doposud přijímaného. Můžete toho mnohem, mnohem víc, než si myslíte.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková