Přáli byste si prožívat své období dospívání v dnešní době? Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby vám teď bylo nějak mezi 12 a 22 lety? Jaké pocity ve vás tato představa vyvolává? Ve své práci trávím každý týden desítky hodin povídáním s dospívajícími a nasloucháním tomu, jak jim je, z čeho se radují, čeho se bojí, nad čím přemýšlejí, čím se trápí a co by potřebovali, aby jim bylo o něco líp a aby zvládli různé „životní facky“, jak tomu někdy společně říkáme. Čím déle nad jejich potřebami přemýšlím, tím zřetelněji mi ze všech těch příběhů vystupují dvě hlavní potřeby, které jsou společné nejen všem dospívajícím, ale i nám, dospělým. Troufám si tvrdit, že pokud tyto dvě věci fungují alespoň „dost dobře“, dokážeme různé životní těžkosti zvládnout a i po období krize se pomaličku zase dokážeme postavit zpět na nohy. Pokud si povídám s dospívajícím, v jehož blízkých vztazích jsou tyto dvě potřeby naplňovány velmi omezeně či vůbec, mám o něj strach. Tomu, co děti a dospívající výrazně chrání před psychickými potížemi nebo jim to pomáhá je zvládnout a překonat, říkám dvakrát otevřená náruč. Než budete číst dál, můžete si vybrat, jestli budete text vnímat z pozice rodiče a myslet přitom na své děti, nebo z pozice dítěte a uvědomovat si přitom, jaké byly vztahy ve vaší původní rodině a jak jste se v nich cítili (či doposud cítíte).

První, na čem záleží, je to, aby rodiče otevřeli svou náruč a přijali dítě takové, jaké je. Aby mu v různých situacích dávali najevo bezpodmínečné přijetí. Ne budu tě mít rád, až… nebo když… nebo pokud, ale miluju tě. Tečka. Dítě potřebuje cítit lásku svých rodičů bez ohledu na to, jaké má známky ve škole a jak mu jde tenis. Potřebuje být milováno i tehdy, když bude chtít s nějakým kroužkem skončit nebo obsadí opakovaně poslední místa v jakékoliv soutěži. Potřebuje cítit lásku, i když má akné, nechce nosit oblečení, které se líbí rodiči, nebo váží víc či míň, než si rodič sám nastavil jako normu. Potřebuje být ušetřeno srovnávání s kýmkoliv jiným. Potřebuje cítit (nejen slyšet!), že je milováno bez ohledu na to, jak se mu daří v tom, co dělá, bez ohledu na to, jak vypadá, bez ohledu na to, jak je jiné než rodič, bez ohledu na to, jací jsou jeho sourozenci a s kým zrovna jeho rodič žije v partnerském vztahu.
„Udělám si na tebe čas a dám ti přednost, když za mnou přijdeš a budeš mi něco povídat či něco potřebovat. Když ti bude těžko a budeš cítit strach, dám ti přednost před vším a před všemi. Jsi pro mě důležitý/á. Snažím se vnímat, jak se cítíš, a nenechat tě v tom samotného/samotnou… Ne, nemyslím si, že přeháníš, nemyslím si, že jsi blázen (ano, i to dospívající slýchávají), nemyslím si, že jsi hysterka, která chce být jen zajímavá tím, že se pořeže nebo přestane jíst. Nebudu ti říkat, že se nemáš cítit tak, jak se cítíš, a nepřevedu řeč na to, jak špatně se teď mám já. Když je mi těžko, taky nechci rady, poučky a věty o tom, že to moc hrotím, že jsou horší věci, že bych měl/a být vlastně ještě vděčný/á apod. Chci, aby v těžkých chvílích někdo byl se mnou a vnímal, jak mi je. A totéž chci dát i já tobě, svému dítěti.“

To druhé, na čem záleží, je, aby rodiče dokázali svou náruč otevřít podruhé, a to ve chvíli, kdy se ve kterékoliv etapě svého vývoje od nich potřebuje dítě na chvíli vzdálit, uzavřít do svého soukromí, mít svá tajemství, vyzkoušet si něco samo, stavět se na vlastní nohy, opouštět rodiče (a zase se k nim vracet). Je velmi důležité, aby maminky i tatínci vnímali jeho potřeby, které se mohou od těch rodičovských lišit. Kromě toho je ale také zásadní, aby se v tom přirozeném odpoutávání a osamostatňování dítě netrápilo obavami o to, jestli to rodič unese a zvládne. Aby doma neslyšelo výčitky (či je nečetlo z výrazu tváře a významného mlčení či pláče) kvůli tomu, že se osamostatňuje po všem, co pro něj rodiče udělali, aby nevnímalo, že je jedinou náplní života svého rodiče. Potřebuje ujištění o tom, že je naprosto přirozené a v pořádku, že si čím dál tím víc dělá věci podle sebe a přebírá za sebe zodpovědnost, ale že stále existuje bezpečný prostor, do nějž se může vracet.

Cílem výchovy není zformovat jedince, který na nás bude závislý a který nebude zvládat náročné životní situace. Až naše dítě dospěje, potřebuje být samostatné a odolné. Cesta k tomuto cíli ale vede napřed přes pocit bezpečí, zájmu a blízkosti, kdy se rodič pomaličku víc a víc stahuje do ústraní, ale v případě nouze je na dosah. Nevede přes tlak na výkon, výčitky, zlehčování pocitů, nahrazování chybějícího partnerského vztahu velmi těsným vztahem k dítěti či dospívajícímu, nevede přes výčitky za to, co se nepodaří, ani přes situace, kdy se dospívající cítí špatně, je rozzlobený či smutný a rodič zareaguje dotčeně a ještě větším vlastním smutkem, takže jej mladý člověk utěší a své pocity pro příště skryje, aby svého citlivého rodiče nezraňoval. Takový dospívající pak často sáhne po žiletce či noži, protože vnímá, že je doslova „natlakován“ pocity, které by vlastně „neměl mít“ a které nemůže dát najevo, protože to dospělí v jeho blízkosti neunesou. Mladí lidé ocení materiální péči svých rodičů. Ale když mluví o tom, co by si přáli nejvíc nebo co nejvíc postrádají, bývá to často čas, který jim rodič věnuje, pozornost a naslouchání, když jim není dobře, uvolnění přílišného tlaku nebo i uznání toho, že je v pořádku, že mají rádi svého druhého rodiče bez ohledu na to, jak narušený vztah mezi oběma rodiči je.

Dvakrát otevřená náruč znamená přijímat a pouštět a zároveň být tady, když se dítě či dospívající potřebuje z jakéhokoliv důvodu schovat. Pokud svou náruč zavřeme tak, že se dítě necítí přijímáno, nebo si jej přivlastňujeme, rozhodujeme o jeho čase a výkonech a jeho blízkost si vynucujeme, ubližujeme mu. Obojím mu dáváme najevo, že není dost dobré. Každého z nás trápí odmítnutí a nepřijetí, ale i manipulace a nátlak, bez ohledu na to, jestli má druhá osoba pocit, že to dělá pro naše dobro. Nejhůře obojí snášíme od našich nejbližších.

Co byste si přáli zažít v blízkém vztahu, až budete mít špatný den, budete cítit úzkost nebo vám bude smutno? Zkuste si to pojmenovat nebo představit. Vaše děti, v jakémkoliv věku, to potřebují také. I tehdy, nebo spíš právě tehdy, když odmlouvají, když rebelují, když si ubližují, když se uzavírají. Potřebují to víc než dovolenou či mobil. Pokud cítíte, že s přijetím či pouštěním svého dítěte máte problém, hledejte pomoc. Ale ne u svého dítěte! Pro obě strany je to důležité.

A dnes mi dovolte i osobní dodatek. Při psaní tohoto článku jsem myslela na všechny dospívající, kteří se mnou v uplynulých letech sdíleli své potřeby přijetí i zdravě nastavených hranic v blízkých vztazích. Myslela jsem také na všechny rodiče, kteří jim podali pomocnou ruku, i na ty rodiče, kteří to nedokázali či nemohli udělat. A hodně jsem při něm myslela i na dívku J., která se mezi dvěma novými rodinami svých rodičů cítila tak opuštěná, že už v tom nedokázala dál žít. Kdybyste se mě vy, rodiče, zeptali, co můžete udělat pro své dítě, dala bych vám do ruky dnešní článek a poprosila vás, abyste vůči němu zkusili být otev

Mgr. et Mgr. Eva Martináková