Dnes tady máme zcela zásadní a aktuální téma. Podle údajů ze statistik Národního ústavu duševního zdraví došlo v době pandemie koronaviru k trojnásobnému nárůstu depresí a rizika sebevražednosti. Srovnáme-li údaje z listopadu 2017 a stejného měsíce v roce 2020, zvýšil se počet osob s diagnostikovanou depresivní poruchou z 3,96 % na 12,15 % a počet osob s výrazným rizikem sebevražedného jednání stoupl z 3,88 % na 14,26 %. Přitom je samozřejmě důležité zdůraznit fakt, že řada lidí s depresivními stavy a úvahami o sebevraždě buď nenavštíví žádného odborníka, nebo se z různých důvodů nedostane do výše zmiňovaných statistik. Čísla tak budou reálně výrazně vyšší. Přidáme-li k tomu, co už víme, informaci o tom, že v roce 2018 připadlo 27 % dokonaných sebevražd na mladé lidi ve věku 15–24 let, je zřejmé, že zde máme problém, který je nutné brát vážně a věnovat mu pozornost.

Nabízí se zdánlivě jednoduché řešení. Všímat si projevů dlouhodobě smutné nálady u dětí, zhoršení prospěchu, větší uzavřenosti, nedostatku energie, nechuti k jídlu (či naopak neobvyklého přejídání), ztráty zájmů apod., a pokud se nám něco nezdá, doporučit rodičům návštěvu odborníka, popř. odborníka z pozice rodiče aktivně vyhledat. Zde ovšem narážíme na další aktuální problém, kterým je přetíženost klinických psychologů a psychiatrů, a nedostatek těch, kteří se věnují přímo dětem a dospívajícím. Často dochází k tomu, že se dítě či dospívající dlouhou dobu trápí, než okolí pozná a uzná, že jde skutečně o problém přesahující lenost, ztrátu návyků apod., a začne hledat odbornou pomoc. Pak přichází velmi často několikatýdenní či několikaměsíční čekání na termín u odborníka (popř. nejprve u klinického psychologa a následně u dětského psychiatra). Řada z nich z kapacitních důvodů v současné době nepřijímá nové klienty, a proto rodiče obvolávají různé ordinace a shánějí kontakty, kde se dá.

Dítě či dospívající zažívá často pocity zoufalství, bezmoci, sebeobviňování, ale i obrovského tlaku doma či ve škole, kterému nemá ve svém věku a stavu sílu čelit. Kromě toho se ne každé dítě setká s pochopením svého okolí, ne každému dítěti se dostane podpory a ne každé dítě nese v kritickém období „jen“ tíhu svých depresivních myšlenek a pocitů, ale nezřídka se k tomu přidávají další těžkosti či rány a nejistoty v různých oblastech života (rodinné vztahy, nároky ve škole, vztahy s vrstevníky, partnerský vztah a nejistota ohledně vlastní sexuality, obavy z budoucnosti, traumata z minulosti apod.). Nebudu (žel) přehánět, když na tomto místě zdůrazním, že depresivní dítě či dospívající často nějakou dobu balancuje na hraně mezi životem a smrtí a je zásadní, abychom si to uvědomovali a byli připraveni jeho vůli k životu podpořit. Myšlenky na to, že by nejjistější a nejrychlejší úleva přišla ve chvíli odchodu z tohoto světa, doprovázejí depresivní jedince v různé míře téměř vždy.

Co konkrétně můžeme udělat? Všímat si! Všímat si změn v oblékání, zevnějšku, náladě, mimice, aktivitě či prospěchu, všímat si pláče i nadměrné unavenosti, zjevného nedostatku energie, myšlenek formulovaných ve „slohovkách“ a esejích, pocitů vyjádřených v kresbách či básničkách. Nebát se oslovit dotyčného mezi čtyřma očima, projevit zájem, vyslovit obavy, nabídnout pomoc. Podpořit dítě v návštěvě školního psychologa či kontaktování krizové linky (ideální je předat konkrétní odkaz a dodat informace o anonymitě a bezplatnosti). Upozornit třídního učitele a nebát se oslovit i rodiče. Důležité je myslet i na to, že dítě v akutní depresivní fázi není schopno se učit. Nemá dostatek energie, nemá motivaci, mozek funguje v režimu, v němž je obtížné si cokoliv zapamatovat a následně si to vybavit. Je možné a žádoucí využít plánů pedagogické podpory u dětí, které jsou kvůli depresi v péči odborníka. Takové dítě je možné v určitém období neznámkovat a upravit i množství hodin, které tráví ve vyučování. Je dobré, když učitelé ví o tom, že i když jsou dítěti nasazena v rámci farmakologické léčby antidepresiva, trvá zhruba 4–6 týdnů, než se projeví žádoucí účinky, a občas je potřeba zvolit po několika týdnech jiný léčivý přípravek, pokud se objeví výrazné vedlejší účinky, či naopak očekávaný efekt nasazený preparát nepřinese. Po učitelích ani rodičích se nechce, aby fungovali jako psychoterapeuti a odborníci na deprese. Ale jsou nezastupitelní v tom, že si mohou všímat, upozorňovat, brát potíže dítěte či dospívajícího vážně, podporovat jej v hledání odborné péče, ale i při zvládání náročného životního období. Jsou to oni, kdo může výrazně přispět k vyléčení dítěte svou vstřícností, chápavým přístupem, uznáním faktu, že zlepšení psychického stavu dítěte či dospívajícího je vysoce nadřazeno nad získáním známky z testu, zkoušení či referátu. Škola v tomto není bezmocná, nemusí přistupovat ke všem žákům stejně, není nucena klást stejné požadavky na zdravé i nemocné či na ty, jejichž výkonnost je v určitém období z objektivních příčin omezená. 

Prosím, využijte možností, které jako učitelé máte. Nemáte zodpovědnost za to, zda a jak se dítě bude léčit, ale máte ji za to, zda jej v léčbě, o níž víte, podpoříte. A z praxe psychologa ve škole vím, že to může být zásadní.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková