Strach z budoucnosti

„Čím více se začneme zaobírat věcmi, které nemůžeme ovlivnit, tím méně toho uděláme s věcmi, které ovlivnit můžeme.“ John Wooden

Je normální a užitečné myslet na budoucnost, stanovovat si cíle, promýšlet způsoby, jak se k nim dostat, nežít pouze dnešním dnem, ale promýšlet budoucí důsledky dnešních rozhodnutí. Je prozíravé nezavírat oči před tím, co by mohly přinést dny, týdny či měsíce příští, a v rámci možností se na to připravovat. Je smysluplné a moudré promýšlet, jestli nás naše současné chování posouvá tam, kde bychom za pár let rádi byli, jestli způsob prožívání našich vztahů přispívá k tomu, aby byly jednou takové, jaké bychom si je přáli mít, a jestli naše chování prospívá i ostatním. Potřeba otevřené budoucnosti patří podle jednoho z nejznámějších českých psychologů prof. Zdeňka Matějčka mezi základní lidské potřeby. Kdybychom žili s vědomím, že pro nás už žádná budoucnost není, zaplaví nás zoufalství, beznaděj, strach a panika. Potřebujeme počítat s tím, že něco přijde, že to něco může být nadějné a hezké, nebo alespoň snesitelné, a že na to nebudeme sami. Potřebujeme se do budoucnosti dívat s nadějí. Je to základní podmínka nutná k tomu, abychom mohli v klidu prožívat dnešek.

Fakt, že se častým tématem konzultací s psychology stává dlouhodobě skleslá nálada, nedostatek energie, smutek, strach, či dokonce intenzivní úzkost spojená s myšlenkami na to, co přijde, či lépe řečeno na to, co by mohlo přijít, svědčí o tom, že řada z nás v klidu není. Že mnozí z nás ztrácíme jistoty, o které jsme se pomyslně opírali, že naši mysl (možná častěji než dříve) zaplavují obavy a spolu s nimi přicházejí výše zmiňované pocity úzkosti či bezmoci. Jen během minulého týdne jsem dvakrát slyšela prosbu o podporu od lidí, kteří sami sebe popisují jako velmi psychicky stabilní, a ještě před nedávnem by podle vlastních slov k psychologovi nešli. Teď je přivedl strach z budoucnosti a potřeba sdílet své intenzivní pocity, ale přitom je nepřenášet na své blízké. Tváří v tvář obavám svých klientů jsem nucena se i já sama zastavit, vnímat své vlastní myšlenky a pocity a pokusit se je zpracovat.

Ano, ve světě, v němž žijeme, se děje řada věcí, které nás mohou a vlastně i mají znepokojovat. Pro zachování duševního zdraví a schopnosti optimálně fungovat ale považuji za důležité, abychom si uvědomovali, že jsme více než v dobách minulých vystavováni vlivu médií, která útočí na naše základní emoce, cíleně míří na náš strach či podněcují hněv. To je totiž něco, co se líp prodává, co se na sítích více sdílí, co vyvolává intenzivní reakce a zvyšuje sledovanost. To, co popíchne naše silné emoce, jen tak snadno nezapadne. Nepřehlédneme to tak jako zprávy neutrální či méně výrazné. Nebudu zabíhat do toho, jak funguje psychologie davu či jak je možné ovlivnit masu lidí, ale vrátím se k tomu, jestli je vůbec možné se před negativními vlivy nějak chránit a zvládat obavy, které mají tendenci zastihnout nás v největší intenzitě uprostřed noci, když jsme unavení či nemocní.

Určitý klíč je možné najít již v úvodním citátu. Je toho hodně, co nemůžeme ovlivnit. Čím víc na to budeme zaměřovat svou pozornost, tím více si budeme uvědomovat vlastní bezmoc, malost či slabost. Čím víc pozornosti budeme věnovat tomu, co nemáme, co je špatně, co se mění jiným směrem, než jaký bychom si přáli, tím víc budeme vystavováni nepříjemným pocitům. Jelikož mozek nerozlišuje mezi skutečností a představou, spustí stresovou reakci nejen v situaci, kdy budeme v reálném ohrožení, ale už tehdy, když si toto ohrožení budeme představovat. Hlavní a zásadní dovedností, kterou bychom proto mohli a měli aktivně rozvíjet, je přesměrovávání pozornosti jinam, tam, kde něco můžeme ovlivnit. Můžeme méně sledovat zprávy, méně času trávit s lidmi, kteří nás stresují, více se věnovat pohybu, aktivitám, u kterých je nám dobře, setkáním, při kterých se usmíváme, můžeme podporovat lidi kolem sebe, šířit dobrou náladu v práci, plánovat hezké věci, vnímat všemi smysly barvy, vůně, chutě, doteky, můžeme někomu reálně pomoci, udělat mu malou radost, napsat někomu milý e-mail či dopis, koupit něco málo do potravinové banky, donést nepotřebné oblečení na místo, kde z něj mohou mít užitek další lidé. Můžeme se zaměřit na chviličky přemýšlení o tom, co všechno máme, co funguje, co je hezké a milé, za co jsme vděčni.

Stejně tak jako se pomaličku sčítají jednotlivé stresory a vedou nás do duševní nepohody, jsou výše zmíněné pozitivní maličkosti naopak důležité pro to, abychom snížili míru prožívaného napětí i hladinu stresových hormonů ve svém těle, podpořili tím imunitu a vlastní psychickou odolnost a abychom svým chováním podporovali totéž u lidí v naší blízkosti. Sdílení je mimochodem dalším důležitým protektivním (ochranným) faktorem. Naším cílem by nemělo být zavírat oči před tím, co se kolem nás děje, ale nespotřebovávat příliš mnoho vnitřní energie bojem s obavami a katastrofickými scénáři, které se objevují v naší hlavě. Nedívat se příliš daleko, protože netušíme, ani co bude zítra. Řada situací a scénářů, kterých se dnes bojíme, nikdy nenastane. Řešme dnešek a užívejme si dneška. Omezme vědomě příjem strach vyvolávajících podnětů a vědomě vyhledávejme ty podněty, které nás dostávají do větší duševní i tělesné pohody, protože to je přesně to, co nám pomůže veškerou budoucí zátěž co nejlépe zvládnout. Zkusme se zaměřit spíše na různé možnosti, jak můžeme cokoliv pozitivně ovlivnit, než na to, co je mimo náš dosah a co se nám prostě děje. A hlavně se nebojme si říct o pomoc, když nás bude zaplavovat úzkost. To, co bereme jako výzvu, která je těžká, ale jsme schopni ji zvládnout, překonáme lépe než to, o čem přemýšlíme jako o nespravedlnosti a hrozbě. Sebelítost nám nepomáhá, ale stahuje nás dolů.

Někdy je obrovsky těžké se přestat litovat či bát a zaměřit se aktivně na to, co můžeme ovlivnit. Vím to. Přesto (nebo možná právě proto) vám přeji, abyste se o to nikdy nepřestali pokoušet a aby vám díky tomu bylo aspoň o trošku lépe.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková