Do našich životů proniknou tu a tam situace, které je extrémně náročné rozumově i emočně zpracovat, protože nás hluboce zasáhnou a seberou nám kus pocitu bezpečí. Nechceme je prožívat a nejraději bychom o nich ani nemluvili, nečetli je a nepsali o nich. Jedná se mimo jiné o útoky ve školách, na které nejsme připraveni a nikdy na ně úplně připraveni ani nebudeme. Můžeme se zkusit tvářit, že se nás netýkají a týkat pravděpodobně nebudou, můžeme se snažit na ně nemyslet, abychom nebyli konfrontováni s hrůzou a bezmocí, můžeme se omezit na prosazování názoru, že je třeba zakázat zbraně. Ničím z toho ovšem riziko útoků a jejich dopadů nesnížíme. Máme ale i jiné možnosti. Můžeme sebrat odvahu a hledat způsoby, jak takovým útokům předcházet a jak je v rámci svých aktuálních školních i osobních možností zvládnout co nejlépe, když už nastanou. Naše ochota přiznat si reálnost hrozby, připravit se na ni a při tom všem unést pocity s tím spojené může být totiž tím zásadním, co ovlivní zdraví a životy jak nás samotných, tak i lidí kolem nás. Dětí a dospívajících, kteří jsou nám svěřeni a spoléhají na nás, rodičů, kteří nám své potomky svěřují, i kolegů, kteří jsou s námi „na jedné lodi“. Často drobné detaily spustí celou kaskádu následků. Zkuste se proto dnes nechat pozvat a projít spolu se mnou tématem, které pro vás bude náročné, ale v němž, věřím, najdete řadu myšlenek a bodů, díky nimž se může váš pocit bezmoci změnit na vědomí toho, že je řada věcí, které se můžete pokusit ovlivnit. Udělám vše pro to, aby to pro vás bylo co nejpraktičtější. Podíváme se jak na prevenci, tak i na důležité informace ohledně chování při incidentu a po něm. Pro přehlednost rozdělím většinu textu do jednotlivých bodů.

Úvod a prevence

Na úvod je třeba si uvědomit, že školy patří stejně jako nemocnice nebo úřady k tak zvaným „měkkým cílům“. To jsou místa, kde je velká kumulace osob a není možné tam zcela kontrolovat pohyb každého jednotlivce, jako je tomu např. na vojenských základnách. Navíc jsou v nich děti a dospívající, tedy obzvlášť zranitelné osazenstvo. To je prostě fakt.

• Na vedeních škol je, aby věnovala pozornost co nejlepšímu elektronickému i mechanickému zabezpečení, aby školy měly promyšlený plán, jak sdílet informaci o riziku či nebezpečném incidentu a jak proškolit zaměstnance a trénovat určité postupy s dětmi (např. evakuace při požáru, využitelná i v dalších situacích).
• Na každém pracovníkovi pak leží zodpovědnost za to, jak si všímá toho, co se děje kolem něj, a jak reaguje.

Výše zmíněné body patří k preventivním opatřením, jež mohou výrazně ovlivnit pravděpodobnost násilného útoku i rozsah jeho důsledků.

Co můžu jako pedagog dělat dál?
Některé z následujících vět vám mohou znít jako klišé, ale zkuste si je jednou zase pročíst tak, že nad nimi budete přemýšlet více do hloubky v souvislosti se svými vlastními přístupy k dětem i rodičům.

• Určitě má smysl podporovat ve třídě i škole dobrou atmosféru, ať se tam děti nebojí a rádi tam chodí i rodiče. Ačkoliv to nezvládneme na 100 %, můžeme se k tomu snažit vlastním přístupem co nejvíce přispět. Celkový výsledek je odrazem i našeho osobního přístupu.
• Nečekat, že se pravidla a spolupráce nastaví samy. Jako třídní neřešit jen omluvenky, ale věnovat tu a tam nějakou hodinu stmelování kolektivu a rozvíjení dobrých vztahů.
• Vždycky reagovat na negativní komentáře vůči někomu ve třídě a sám se jim vyhnout.
• Vzdělávat se v tom, jak co nejlépe komunikovat se žáky i rodiči, abychom byli pro obě strany předvídatelní, aby se nikdo necítil ponížený ani „zatlačený do kouta“ ve chvíli, kdy jsme nuceni použít nějaký trest či výchovné opatření.
• Dávat si pozor na to, abychom nevyvolávali pocity frustrace, odmítnutí, odsouzení, a když už k tomu dojde, pracovat s těmito pocity.
• Vnímat zranitelnost dítěte i rodiče, kterého máme před sebou, ačkoliv není na první pohled vidět. Pod „tvrdou slupkou“ bývá často skrytá velká citlivost, obrana či trauma.
• Hledat vždycky u každého dítěte pozitiva, silné stránky a schopnosti a v tom jej podporovat.
• Všímat si toho, že něco nefunguje v rodině, že je dítě zanedbáváno či trestáno, a mluvit o tom. Spolupracovat v tomto směru s třídním učitelem nebo členy školního poradenského pracoviště.
• Reagovat citlivě na vyčleňování dítěte z kolektivu. Vědět o tom, že to bývá předstupeň či první fáze šikany. Ano, platí to i pro introvertnější děti a dospívající, děti s PAS, s ADHD apod.
• Věnovat pozornost začleňování dětí, o nichž víme, že byly na původní škole šikanovány.
• Všímat si impulzivního chování s agresivními prvky. Nepřehlížet jej, reagovat na něj.
• Reagovat na všechny výhrůžky či náznaky útoků. (Zde apeluji na zdravý lidský rozum. Nehroťme situaci, kdy donese malý skaut ukázat spolužákům „rybičku“, tj. zavírací nožík, a nepřehlížejme situaci, kdy někdo zveřejní nenávistný status na sociální síti).
• Všímat si neobvyklého, nápadného chování či neobvyklých fantazií v dětských výtvorech a konzultovat je s odborníky, kteří rozumí specifikům daného vývojového stadia dítěte.
• V rámci připravenosti na krizové situace doporučuji nosit do hodin mobil, klidně v pouzdře, pokud je používání mobilů ve škole omezeno. (Cítíte-li se na to, můžete mít i vhodný pepřový sprej či tekutou střelu. V naší zemi je pravděpodobnější spíše útok tzv. „chladnou zbraní“, např. nožem, než střelnou zbraní a v tom případě může mít smysl sprej po proškolení použít.)
• Osobně bych vám doporučila apelovat na vedení školy i v tom směru, aby byly dveře tříd vybaveny bezpečnostními zámky, k nimž budete mít jako učitelé univerzální klíč. V případě útoku může sehrát právě tento detail zásadní roli.

Reakce při incidentu

Je velmi důležité, abyste si uvědomili, že v řadě situací není hned jasné, že se jedná o útok. V počáteční fázi (a někdy po celou dobu útoku) vám chybí informace. Počítejte s tím, že zaregistrujete jen to, že se něco děje, a bývá velmi těžké vyhodnotit, kdy je potřeba zasáhnout osobně či s pomocí kolegů, a kdy je naopak třeba dostat sebe a lidi kolem sebe do bezpečí. Tušíte-li masivnější útok, myslete na to, že je třeba reagovat bez ohledu na nejasnost situace. Udělejte raději zbytečné opatření než žádné.

• Střelba může znít jako zábavní pyrotechnika. Nezapomeňte na to.
• Zkuste vyhodnotit, které místo se jeví v danou chvíli nejbezpečnější, a nasměrujte tam děti. Je-li to možné, uzamkněte se tam a zabarikádujte dveře nábytkem. (Útočník volí nejrychlejší cestu nejmenšího odporu.)
• Tušíte-li útok střelnou zbraní, nasměrujte děti na zem do té části místnosti, kam by nesměřovala střelba útočníka přes dveře (poraďte se o tom s odborníkem), a nestůjte u oken.
• Zkuste děti uklidnit, vytvářejte dojem, že máte situaci pod kontrolou, a informujte bezpečnostního manažera (určeného pracovníka v rámci školy) či PČR o tom, kde jste.
• Zde čekejte. Poraďte se s psychologem či krizovým interventem, které techniky práce s tělem či dechem byste v dané chvíli mohli využít (popř. hledejte informace o „motýlím doteku“, „dýchání podle jedničky“, „dýchání podle prstů na ruce“ apod.). Je-li to bezpečné, dejte dětem napít a napijte se také.
• Pokud se do budovy dostaví příslušníci PČR, vysvětlete dětem, že budou křičet a ve zvlášť závažných situacích možná i rozrazí dveře. Zdůvodněte jim to tak, že potřebují zastrašit útočníka a že nevědí, jestli se v nějaké třídě neskrývá, proto jdou do každé třídy tak, jako by tam mohl být. Křik policie znamená, že už je pomoc nablízku. Takto to dětem podejte.

Obecné schéma postupu je:

1. Naslouchejte, všímejte si a zmírněte konflikt.
2. Varujte před incidentem a zabraňte přístupu k incidentu.
3. Utíkejte.
4. Schovejte se a zamkněte se.
5. Bojujte, není-li jiná možnost.

Vaším úkolem není eliminovat útočníka, ale udělat vše pro prevenci útoku, jeho včasné rozpoznání a zmírnění jeho dopadu.

Po incidentu

Po každém nebezpečném, ale třeba i jen nepříjemném verbálním incidentu si řekněte o pomoc. Využijte psychologa, krizového interventa, zavolejte na Linku pro rodinu a školu. Rozeberte situaci, projevte své emoce, a pokud vám můžu poradit, věřte odborníkovi, který vás bude přesvědčovat o tom, že je v této fázi smysluplné pracovat s tělem pro prevenci posttraumatické stresové poruchy a zmírnění dopadů prožité náročné situace. Pomáhá-li vám to, mluvte o tom, co jste prožili. Zpracování prožité krizové situace bude mít dopad nejen na vaše duševní zdraví, ale i vaše chování a prožívání v dalších náročných situacích, jimž budete v budoucnosti čelit. Stojí za to mluvit o tom, jaké jsme měli v dané situaci myšlenky a pocity, i o tom, jak jsme se zachovali a proč.

Při psaní tohoto článku jsem vycházela z Metodiky Ministerstva vnitra ČR k ochraně měkkých cílů před teroristickými útoky, z bezpečnostního školení zaměřeného na útok ve škole, které jsem absolvovala u Mgr. Nikolaje Martináka, z osobních svědectví účastníků a poznatků souvisejících s útokem na FF UK v Praze v roce 2023, z poznatků krizové intervence a vlastních zkušeností. Vím, že tento článek neobsáhne ani zdaleka všechny možné situace a vyvolá ve vás hlavně spoustu dalších otázek, ale to je také jeho účelem. Přemýšlejme, hledejme, ptejme se, vyžádejme si praktická školení a promýšlejme konkrétní postupy ve svých vlastních školách. Ve stavu extrémního nabuzení (stresu) nemá náš mozek kapacitu na složité logické úvahy a „sáhne“ po tom, co ví a co má natrénováno. Je lepší něco natrénovat a nikdy to nepoužít než chtít použít něco, co nám chybí.

Co dodat závěrem jako drobný, ale důležitý detail? Zkusme předat svým dětem (školním i domácím) následující radu: Když se děje něco, co vypadá podezřele či nebezpečně, nesnaž se k tomu dostat a vidět to či natočit, ale stáhni se do bezpečí a varuj i ostatní. Nestrašme děti hrozbami, co všechno se může stát, ani detaily toho, co se stalo, ale jemně a přiměřeně věku jim raďme, jak si mohou všímat nebezpečí a jak se mu vyhýbat.

Díky za to, že jste dočetli až sem, a díky i za to, že něco z toho zkusíte předat dál. Je-li to možné, projděte se, protáhněte nebo si zaskákejte a protřepejte ruce a nohy jako hadrový panák. Věřte mi, že už jen při čtení o tomto tématu a představách, které si váš mozek během tohoto času vytvářel, se zvýšilo napětí vašich svalů i tep a vaše tělo dostalo větší či menší dávku stresových hormonů. Proto stojí za to teď udělat sám pro sebe něco hezkého.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková