Stres, úzkost, depresivita – tři slova, která se na nás valí ze všech stran. Z internetu, z časopisů, ze skupin o zdravém životním stylu i ze zpráv o aktuálním stavu duševního zdraví dětí a dospívajících. Pocit úzkostného sevření, neurčitých a různě silných obav, bušení srdce a tlaku v oblasti žaludku známe všichni. Není to nic příjemného. Moc rádi bychom se takovému stavu vyhnuli a často to také aktivně děláme. Odmítáme úkoly, které v nás vzbuzují obavy, odkládáme návštěvy lékařů, kterých se bojíme, vyhýbáme se vystupování před lidmi, vybíháme osm pater po schodech kolem výtahu, necestujeme letadlem. Prožívaná úzkost zmizí jako mávnutím kouzelnou hůlkou, když něco odmítneme či se něčemu vyhneme. Možná v nás zůstane malá výčitka, ale rozhodně je nám líp, než kdybychom šli do toho, co v nás úzkost vyvolalo. Říká se tomu vyhýbavé chování. Je to skvělá věc pro „vypnutí nepříjemných pocitů“, pro únik před úzkostí, která by pravděpodobně byla ještě silnější, kdybychom dělali to, z čeho máme obavy. Je to tak účinná pomoc, že si ji náš mozek zapamatuje a až přijde další podobná situace, hned nám řešení v podobě vyhýbavého chování naservíruje na zlatém podnose. Jako to nejefektivnější, nejrychlejší a nejjednodušší, co můžeme udělat. Prostě se tomu vyhneme a v tu chvíli je nám líp. A o to jde.

Nebo ne? Je v tom nějaký háček? Nějaké to „ale“? Jak správně tušíte, je. Díky vyhýbání se různým aktivitám tu svou úzkost pěkně situaci za situací přikrmujeme.  Přesvědčujeme sami sebe (a většinou i své okolí), že je to vážně tak nesnesitelné, že to prostě nemůžeme udělat. Pomalu ale jistě vyřazujeme určité činnosti ze svého života. Prostě je neděláme. Háček je v tom, že to brzy nejsme my, kdo rozhoduje o svém životě, ale úzkost, která nás více a více omezuje. Směřuje nás pouze k určitým aktivitám, které jsou pro nás příjemné či alespoň neutrální. Přesvědčuje nás, že třeba se jí (tedy úzkosti) vyhýbat. Postupně získáme pocit, že na určité činnosti prostě "nemáme", že je nezvládneme. Že je lepší utéct. Chybí nám prožitek, že je něco sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Prožitek toho, že úzkost nějaký čas narůstá, ale pak se zastaví a začne klesat. Že si na různé věci dokážeme zvyknout, můžeme je natrénovat a že si znovu začneme věřit.

Mnozí lidé (a já nejsem občas výjimkou) čekají, až úzkost nebudou cítit, aby mohli něco udělat či se něčemu věnovat. Často investujeme velké množství energie (i peněz) do toho, abychom si osvojili metody, díky nimž bychom úzkost porazili, nebo aspoň omezili či zmírnili. To je nepochybně dobrý přístup, který pro nás může být prospěšný. S úzkostí se dá pracovat, resp. je možné díky neuroplasticitě našeho mozku pracovat na jeho proměně, která se odráží nejen v našich pocitech, ale může být viditelná i na zobrazovacích metodách mozku, a hlavně pak v našem novém chování. Důležité je ale také vědět, že pokud budeme čekat, až úzkost nebudeme prožívat, nezačneme řadu věcí dělat nikdy. Chceme-li se posunout ve svém vztahu s úzkostí, je mnohem účinnější, když si přiznáme, že ji cítíme, a když budeme přemýšlet nad tím, jestli jsou důsledky, kterých se v některých situacích tak obáváme, opravdu tak strašné a zásadní, jak nám je vykreslují naše myšlenky. Jestli je pravděpodobnost, že se něco stane tak velká, jak nám tvrdí naše vnitřní obavy, a jestli nás naše úzkost varuje opravdu před něčím, co je pro nás reálně nebezpečné. Pokud ne, může být dobrým řešením přijetí faktu, že je úzkost jen pocit, který k životu patří. Který je nepříjemný, ale který můžeme zvládnout a překonat tím, že se jím nenecháme ovládnout. Že budeme jednat tak jako tak. Že navzdory úzkosti budeme dělat to, co je pro nás důležité, co nám usnadní život, co nás někam posune. Bojím se a není to pro mě snadné, ale jdu do toho. Vím, že se to dá vydržet, vím, že to nebude stoupat donekonečna, vím, že za chvíli to už bude snesitelnější. Vím, že to můžu zvládnout. I herci zažívají úzkost, ale prostě těch pár kroků na jeviště udělají. Odvaha není necítit úzkost, ale dělat to, co je pro nás důležité, úzkosti navzdory. Mimochodem, všimli jste si někdy, že se většina našich obav a strachu váže k situacím, které nikdy nenastanou?

Klidně si běžte kupředu pomaličku, postupně, v situacích, které vám přinášejí spíše menší míru úzkosti, ale zkuste se úzkosti aspoň tu a tam nevyhýbat. Klidně přitom využívejte to, co jste se naučili o správném dýchání či relaxaci svalů. Není to sice často úplně lehké, ale má to smysl. Když to zvládnete, nezapomeňte se pořádně odměnit. Zasloužíte si to, a hlavně vám to pomůže uvědomit si, že jste překonali jednu životní nesnáz. Že to jde.  Je to trošku jako otužování. Obrazně i reálně. Abyste zažili to teplo a euforii, potřebujete nejprve udělat krok do nepohodlí a chvíli v něm vydržet. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková