„No tak jsem už prostě taková.“ „Já to tak mám odjakživa.“ „Já už se nezměním.“ „V naší rodině byly všechny ženy… (nějaké)“. „Jsem prostě beran/blíženec/ryba/střelec/cholerik/introvert, a proto…“ „Toto já prostě nedělám nikdy“, nebo naopak „vždycky to dělám tak a tak. Tak se s tím prostě smiř (či smiřte).“ To nejsou věty chudáka, který dospěl do bodu, v němž se z nějakých objektivních příčin či na základě předem daného genetického naprogramování přestal proti své vůli vyvíjet. Nejsou to ani slova člověka, který s sebou proti své vůli vláčí životem nějakou rodovou či vesmírnou kletbu, i když to tak může vypadat, pokud bychom se nad tím zamysleli. Je to ve většině případů obrana a výmluva někoho, kdo ve skutečnosti jiný být nechce. Kdo nechce růst, nechce se posouvat, nechce na sobě pracovat, nechce se vystavovat výzvám. Ono je totiž jednodušší dělat věci tak, jak jsme zvyklí, jak to máme zautomatizované, mnohokrát zopakované. Je jednodušší udělat něco, na co je naše okolí zvyklé, takže dokážeme předvídat, jaká reakce bude následovat. Často je dokonce jednodušší přijmout nepříjemnou reakci druhého člověka (hádku, prásknutí dveří apod.), než zkoušet něco nového, pracně přemýšlet, překonávat se, hledat nové postupy či kompromisy nebo se učit ovládat a jednat s druhým jinak, než to děláme obvykle. Je jednodušší opakovat známé postupy. Dělat to své, nechat nervové impulzy projet po známých drahách a moc neexperimentovat.

On by nás totiž jiný postup stál víc energie, víc přemýšlení, víc sebeovládání. Vystoupení z vlastní komfortní zóny vyžaduje naši vůli, ochotu jít do rizika, že nevíme, jak to dopadne, jaké to bude mít důsledky. Vyžaduje to přepnutí z jakéhosi „autopilota“ na vědomé rozhodování, co teď zkusím říct či udělat jinak a za co ponesu zodpovědnost. Ano, větší nasazení, ochota riskovat a jít do nepohodlí a neznáma spolu s přijetím zodpovědnosti za to, co teď udělám či neudělám, je tím, co odlišuje zkoušení něčeho nového od toho, k čemu inklinujeme automaticky. Ve větách z úvodu je totiž mimo jiné skryto jakési ospravedlnění typu: „já nemůžu za to, jaká jsem, já to tak prostě mám, já s tím nemůžu nic dělat. Proto se na mě nezlobte a nechtějte to po mě.“ Tak to prezentujeme svému okolí a tak to často sami vnímáme. A to i tehdy, když je to pro nás nevýhodné, když tím ubližujeme svým blízkým, nebo kvůli tomu nerozvíjíme možnosti, které máme, a stojíme obrazně „na místě“ (což nás někdy samotné štve).

Ono to, jak přemýšlíme a reagujeme, ale nepřišlo samo. Ono to na nás nespadlo jako něco neměnného, daného, ani nám to neurčily hvězdy či praprapředci (čímž nechci v žádném případě zpochybnit vliv genů či výchovy). Pokud už jsme dospělí, tak nejen že můžeme, ale dokonce bychom měli vyhodnocovat, co je a co není dobré. My totiž máme svůj způsob přemýšlení a jednání ve vlastních rukou. My můžeme stát a vymlouvat se. Ale jsme to zase jen my sami, kdo může říct „a dost“ a „hecnout se“. Prostě to zkusit. Něco udělat jinak. Zkusit jednou místo „ne“ říct „ano“ (či obráceně). Zkusit nová slova, jiné chování než doposud, jinou reakci. Uvědomovat si, že nám ten krok jiným směrem přinese pravděpodobně trochu více stresu (že se nám to nepovede, že se budou ostatní divit, že nevíme, jak to dopadne), ale vnímat přitom také pocit, že se něco pohnulo, že se něco děje, že je to vlastně vzrušující a napínavé. Že naše přesvědčení o tom, že máme slabou vůli, nemusí být neměnné. Může to mít pozitivní dopad na naše vlastní sebevědomí a sebedůvěru, může to rozbíjet stereotyp v našich vztazích a ano, v některých případech to může vést i k odmítavým reakcím lidí v našem okolí, pokud najednou nejsme třeba tou „hodnou a přizpůsobivou holkou“, obětavou zaměstnankyní či obětující se maminkou. Proto je dobré vědět, proč tu změnu chceme. Co nás k ní vede. Co nám může přinést. A je dobré vědět, že to asi nebude tak pohodlné jako to zautomatizované chování (přizpůsobování se, výbuchy vzteku, přehnaná ochota apod.). Ale když budeme vědět, proč to chceme udělat a vydržíme u toho, dojde k pozvolnému posunu. Už nebudeme oběť, produkt genů ovlivněný výchovou, společností, partnerem či požadavky dětí a nebudeme mít potřebu před sebou držet štít v podobě věty: „já už jsem prostě taková“. Získáme možnost se proměňovat, posouvat, vnitřně růst, měnit své vztahy s druhými, posilovat vůli i psychickou odolnost, rozvíjet sebevědomí. 

Je něco, co děláte pořád dokola, či naopak odmítáte a cítíte, že vám v tom vlastně není dobře? Napadá vás nějaká opakovaná reakce, která ničí vás nebo vaše vztahy?  Patříte např. mezi lidi, kteří pořád odkládají úkoly a povinnosti a pak jsou kvůli tomu ve stresu? Pokud ano, tak si uvědomte, že máte možnost volby. Je na vás, jestli v tom chcete zůstat, nebo jestli máte chuť vyzkoušet třeba na týden osobní výzvu a v určitých chvílích se chovat jinak. Když se v nějaké oblasti posunete obrazně řečeno třeba jen o jeden malý schod nahoru, je to posun a stojí to za to. Nejste produkt. Jste spolutvůrce svých myšlenek, emocí, slov i činů. Nečekejte na změnu, nečekejte, až se něco stane a vám díky tomu bude líp, netrpte v něčem, v čem nechcete být a co máte šanci změnit. Zkuste to. Zkušenost s tím, že se člověk může měnit v každém věku, pokud chce, je osvobozující. Je rozdíl v tom, jestli se necháte unášet, nebo půjdete. To první je pohodlnější, ale často skončíte jinde, než jste chtěli, a zaplaví vás dlouhodobá nespokojenost, smutek či úzkosti. To druhé je náročnější, ale můžete si udávat tempo i směr a budete citlivěji vnímat různé možnosti, které se budou vynořovat a mezi nimiž si můžete vybírat. Zůstane vám i možnost něco zkusit a pak od toho odejít, když to nebude dobré. 

Přeji vám, ať vnitřně rostete a nebojíte se být aktivní a jiní, než jste byli včera či před rokem.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková