Když uslyšíte pojem mentální anorexie či bulimie, bude mít většina z vás zřejmě celkem dobrou základní představu o tom, co se za těmito pojmy skrývá, resp. jaké jsou nejčastější projevy či důsledky těchto psychických poruch. Méně už veřejnost ví o tom, že mohou mít různé formy, že i při mentální anorexii se můžeme setkávat se zvracením, nebo o skutečných příčinách rozvoje těchto poruch, mezi něž nepatří pouze touha po štíhlé postavě. Obecnou představu ale jak učitelé, tak i rodiče mají, jelikož jde o poruchy, které jsou zvláště v období dospívání a mladší dospělosti poměrně rozšířené, a s fotografiemi či příběhy extrémně vyhublých dívek se setkáváme i v médiích. Stejně tak jako tyto dvě poruchy je pro nás i záchvatovité přejídání něčím, co se nám jeví jako uchopitelné a srozumitelné, ačkoliv se o něm mluví méně často, a laické veřejnosti činí problém pochopit, proč svou poruchu člověk prostě „nezvládne vůlí“, vnitřním rozhodnutím. Což je mimochodem otázka, kterou si klade okolí člověka s různými typy psychických poruch vždy, a na kterou je potřeba hledat odpověď individuálně a citlivě společně s odborníky, protože nám pomůže trápení člověka s poruchou lépe porozumět a podpořit jej na jeho cestě k uzdravení.

Kromě výše zmíněných poruch se můžeme setkat také s poruchami, u nichž se diagnostická kritéria zpřesňují teprve v posledních letech, a které je možné označit za „novější“. Patří sem např. ortorexie, bigorexie či drunkorexie. Ortorexii by bylo možné označit zkráceně jako posedlost zdravou stravou, bioprodukty. Zatímco jíst zdravě je žádoucí a nelze proti tomu nic namítat, u ortorexie jde o extrém, při němž člověk přemýšlením o jídle, jeho sháněním, plánováním, přípravou apod. tráví podstatnou část dne, věnuje jídlu velkou část svých myšlenek a zažívá pocity viny v okamžiku, kdy by měl sníst (či snědl) něco, co vnímá jako nezdravé či škodlivé. Tato porucha vede k tomu, že se člověk přestává stravovat spolu s ostatními, nezřídka vnitřně pohrdá lidmi, kteří se stravují „běžným způsobem“, uzavírá se před nimi, bedlivě dbá na to, co jí příslušníci rodiny apod. Téma jídla velmi ovlivňuje jak myšlení, tak i chování a prožívání daného člověka, přičemž přesun mezi zdravějším stravováním a psychickou poruchou bývá méně zřetelný. Konkrétním a v tomto případě extrémním způsobem stravování se člověk snaží řešit své jiné (často i nevědomé) vnitřní konflikty či traumata. 

Pokud jsme ortorexii nazvali posedlostí zdravou stravou, pak je možno bigorexii vysvětlit jako posedlost vlastním tělem a svaly. Jde o poruchu vnímání vlastního těla, s níž se setkáváme častěji u dospívajících chlapců a mužů než u dívek. Tito jedinci vnímají své tělo zkresleně, většinou jako málo svalnaté a vypracované, a snaží se různými cestami zvýšit množství svalové hmoty a potažmo i své vlastní hodnoty, kterou vnímají jako nedostatečnou. Opět jde o (často neuvědomovanou) snahu překonat vnitřní napětí a subjektivně vnímanou nízkou hodnotou sebe sama změnami na tělesné úrovni. Kromě usilovného cvičení a riskantního užívání látek, jež mají nárust svalové hmoty zvýšit, se i zde setkáváme s tím, že je velká část myšlenek, pocitů a potažmo i chování zaměřena na tělo. Nadměrné cvičení, dodržování speciálních doporučení v oblasti stravování, vysoký příjem bílkovin, aminokyselin, užívání anabolických steroidů a dalších podpůrných preparátů mívá negativní dopad na zdraví jedinců s bigorexií. Proto často např. tají užívání anabolik před nejbližším okolím a vyhledávají kontakt s podobně zaměřenými jedinci, s nimiž se ve svém životním stylu a vnímání světa navzájem podporují, a to nezřídka i přes sociální sítě. Pochvalný komentář týkající se změny postavy (či množství „lajků“ a „followerů“) tady působí obdobně jako u mentální anorexie jako hnací motor a motivace k tomu, aby jedinec pokračoval a dosahoval stále „lepších“ výsledků. Počítačové algoritmy navíc člověku, který kliká na články o posilování a zvyšování svalové hmoty, začnou nabízet více a více informací z této oblasti, čímž u něj vytvářejí pocit, že svalnaté a vyrýsované tělo je „přesně tím, co všichni řeší“ (obdobně jako se to děje nám všem ostatním v jiných oblastech našich životů).

Poslední poruchou, kterou zde chci zmínit, je drunkorexie. S ní se můžeme setkat u obou pohlaví, i když se udává, že je u dívek častější. Jde rovněž o poruchu příjmu potravy, která se projevuje dlouhodobějším či opakovaným hladověním, jehož cílem je omezit příjem kalorií, aby mohla dotyčná osoba následně (třeba o víkendu) vypít větší množství alkoholu. Zjednodušeně řečeno jedinec téměř nejí, aby mohl pít alkohol, popř. alkoholem zahání pocit hladu. Riziko rychlého rozvoje závislosti a zdravotního poškození je zde velké a porucha je ambulantně zvládnutelná pouze v počátečních stádiích. Dalo by se zde použít rčení: „nejím, abych mohla pít“, nebo „piji, abych nemusela jíst“. V obou případech jde samozřejmě o pití alkoholu.

Pro všechny poruchy příjmu potravy je typické, že si je jedinec nějakou dobu neuvědomuje, a i když si připustí, že má problém, často trvá delší dobu, než se rozhodne svůj problém řešit s odborníky. Porucha mu totiž slouží jako způsob vyrovnávání se s vnitřním napětím, nízkým sebevědomím, stresem, složitými vztahy apod. Typické je, že se bojí a nechce se vzdát něčeho, na čem je z nějakého důvodu závislý a co je významnou součástí jeho života. S rozvojem poruchy se zužuje jeho vnímání pestrosti světa a většina pozornosti směřuje pouze do jediné oblasti, přičemž se dotyčný postupně vzdaluje svým vrstevníkům, přátelům i rodině a vyhledává kontakty s podobně smýšlejícími jedinci. Cesta ke změně prožívání, myšlení i chování bývá náročná. Blízcí lidé člověka s poruchou bývají často těmi prvními, kdo na problém upozorní, kdo toto téma otevře, popř. nabídne podporu při vyhledání pomoci. Proto je dobré mít o poruchách příjmu potravy alespoň základní povědomí a být si vědom faktu, že mlčením, ale ani moralizováním a napomínáním svým blízkým nepomůžeme. Tím nejcennějším, co můžeme nabídnout, je otevřenost, naslouchání a podpora při hledání odborníka, ale často také odvaha otevřeně mluvit o tom, jakou změnu u dotyčného vnímáme a jaké si o něj děláme obavy. Ti, kteří si jsou své poruchy vědomi, totiž často prožívají úzkost z toho, co se s nimi děje, spojenou se strachem z toho, co s nimi bude, když se neuzdraví, ale i z toho, co je čeká ve chvíli, kdyby se na cestu k uzdravení (rozuměj „opuštění všeho důvěrně známého a dlouhodobě pěstovaného“) vydali.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková