V posledních dnech zažíváme mimořádné události. Něco, co přesahuje naše dosavadní zkušenosti, a zároveň něco, na co nemáme vytvořené efektivní a osvědčené zvládací strategie. Vnímáme reálné nebezpečí a ohrožení životů nás samých i našich blízkých, a proto je zcela přirozené, že se automaticky aktivuje část naší nervové soustavy, nazývaná sympatikus, která má za úkol varovat nás, připravit nás na obranu či akci, ale může nás také tzv. „zmrazit“, tedy dočasně zbavit schopnosti účinně reagovat na to, co se právě děje. Stres je přirozenou součástí života a ať se nám to líbí nebo ne, patří k reálnému životu také situace ohrožení, které v nás přirozeně vyvolávají pocity napětí, úzkosti, strachu, bezmoci, a někdy i paniky. A to se týká samozřejmě nejen dospělých lidí, ale i dětí a dospívajících. Je velmi cenné, pokud se naučíme stresové a krizové situace efektivně zvládat, protože pak můžeme podat pomocnou ruku také vlastním dětem, dětem ve školách, ale také svým blízkým, rodičům, prarodičům, přátelům.

V první fázi si potřebujeme přiznat a zvládnout VLASTNÍ emoce. Potřebujeme si uvědomit, jak se cítíme, čím je to způsobeno, a najít někoho, s kým o tom můžeme otevřeně mluvit, s kým je můžeme sdílet. Potřebujeme tzv. „opečovat“ sami sebe, abychom nebyli svými emocemi paralyzováni, abychom jimi nezaplavili děti doma či ve školách a dokázali se dostat co nejvíce do klidu. Potřebujeme své emoce popsat, a pokud je to možné, tak se zbavit napětí, které v nás vyvolávají. Pomoci může tělesná aktivita, chůze, běh, cvičení, ale i úklid či práce. (Alkohol naše vnímání dočasně otupí, ale negativní emoce spíše prohloubí.)

Pomůže nám zamyslet se nad tím, co v nás zvyšuje napětí, ale zároveň to ovlivnit, a věnovat tak tomu méně času a energie. Je dobré omezit sledování informačních webů, televize, videí, smutných lidských příběhů a stanovit si konkrétní množství času (popř. konkrétní čas v průběhu dne), kdy zjistíme, co je nového. Je dobré zvážit, jakou formu informací zvolíme. Obecně lze říct, že text naše prožívání zasáhne méně výrazně než videa a fotografie. 

Dále nám pomůže zaměřit se na to, co ovlivnit můžeme, a tomu věnovat výrazně více myšlenek, času i energie. Můžeme se zapojit do nějaké formy pomoci, zažívat pocit sounáležitosti s ostatními dobrovolníky, můžeme přispět na konkrétní účet, nakoupit či shromáždit potřebné věci, ale můžeme si dát také za cíl šíření dobré a klidné atmosféry kolem sebe, návštěvu svých starších příbuzných, příjemné aktivity s blízkými lidmi, rozvíjení určité dovednosti (studium cizího jazyka, zkoušení nových receptů, kreativní činnosti apod.). Aktivita nám pomáhá zvládat pocity bezmoci a prohlubuje pocit, že existují oblasti, na které máme přímý vliv. Je to přínosné nejen pro nás samotné, ale také pro lidi v našem okolí. 

Důležité je nevypadnout z denní rutiny, věnovat se, pokud možno, dál všemu, na co jsme byli zvyklí, nevyhýbat se radostem, klidným chvílím, vyhledávat hudbu či filmy a seriály, které nás potěší, žít a užívat si toho, že žijeme. Ničemu bychom nepomohli, kdybychom se v tuto chvíli všeho vzdali. Stres a negativní pocity by v nás mohly narůstat tak výrazně, že bychom se brzy sami neobešli bez odborné pomoci. Díky uvědomělé sebepéči můžeme péči odborníků dopřát těm, kdo jsou zranitelnější a sami si nepomohou. Ale i pro nás platí, že je lepší si najít podporu, pokud máme pocit, že nás negativní pocity výrazně zaplavují. Díky tomu získáme zpět duševní rovnováhu a klid. Sdílení starostí s odborníky bývá v mnoha případech jednodušší, protože nemáme pocit, že nadměrně zatěžujeme své blízké, kteří toho mají už tak sami dost.

Ve vztahu k dětem (doma i jinde) je třeba si uvědomit, že to hlavní, co potřebují, je vědomí, že jsme s nimi a že nám mohou důvěřovat. Potřebují vědět a cítit, že mohou přijít, když jim bude úzko, že se mohou na cokoliv ptát a my budeme pravdivě odpovídat. Uvědomme si, že i děti v mateřských školách jsou denně konfrontovány s informacemi, které je zneklidňují a kterým nerozumí. Mysleme na to, že děti velmi citlivě vnímají naše obavy a to, že nejsme zrovna v pohodě. Vycítí náš strach, naši nervozitu. Nemysleme si, že když o tom s nimi nebudeme mluvit, tak je před tím uchráníme. Neuchráníme! Děti zaslechnou něco z televize, od kamarádů, při našem telefonování, poslouchají dospělé, kteří se spolu baví o svých obavách, zahlédnou videa či fotky v novinách či na monitorech starších sourozenců a vycítí, že se děje něco mimořádného, něco hrozivého. Pokud je odbudeme slovy, že jsou na to ještě malé nebo že je všechno v pořádku a nic se neděje, nijak jim nepomůžeme. Na řadu přijde jejich fantazie a věřte tomu, že ta dokáže vytvářet děsivé scénáře. 

Zpracujte napřed vlastní pocity, získejte podporu od blízkých dospělých či odborníků, ale pak se nevyhýbejte rozhovorům s dětmi. (Učitele prosím, aby mysleli na to, že jsou někdy jedinými dospělými, kteří s dětmi mluví citlivě, a přitom otevřeně o tom, co se děje.) Ptejte se dětí a mladých lidí, co vědí, vnímejte, čeho se bojí. Přiznejte vlastní emoce, že taky cítíte obavy, že je situace opravdu nebezpečná. Děti to vnímají a prospěje jim, když budou vědět, že v tom nejsou samy, že je normální cítit se vystrašeně, když je řeč o válce, že to je něco zlého a čemu je dobré zabránit a nedopustit to. Pokud někde umírají lidé, je to hrozné. Přiznejme to. Vychováváme děti tak, aby byly schopné žít v reálném světě. Potřebují se naučit, že všichni zažíváme různé situace a různé emoce. Radostné i složité, ale že na to nikdo z nás není sám. Že si navzájem pomáháme. 

Upozorněte děti na to, kdo už lidem ve válce pomohl a jakými způsoby. Popište, že lidé posílají peníze, léky, že převážejí děti do bezpečí a dávají jim najíst, že demonstrují, shánějí potřebné věci apod. Hledejte společně způsob, jak se do pomoci také zapojit. Můžete někam dovézt hračky? Můžete při nákupu v obchodě vynechat čokoládu či Kinder vajíčko a poslat ušetřené peníze na nějaký účet? Třeba za to dostane nějaké ohrožené dítě najíst nebo se mu koupí deka. I dítě potřebuje mít pocit, že může něčím přispět, že se lidé spojují a vytvářejí úžasnou síť pomoci. A že dospělí, kteří mají tu možnost a rozumí tomu, pracují usilovně na zastavení válečného šílenství. Protože válka je hrůza, je to zlo a proti zlu se spojují dobří a stateční lidé nejen v pohádkách, ale i v životě. A je to tak dobře. A my se k nim můžeme přidat.

Neslibujte dětem to, co nemůžete splnit, třeba že to rychle skončí, že tam nikdo neumře, že naše země se ve válce nikdy nemůže ocitnout. Ale zkoušejte je (hlavně malé děti) uklidnit v tom, že je válka od nás daleko, že je nepravděpodobné, že by se k nám rozšířila. A pokud by se to stalo, že jste s nimi a postaráte se o ně a budete je chránit. Dejte dětem prostor na otázky, vlastní nápady a myšlenky, zdůrazněte jim, že mohou kdykoliv přijít, kdyby jim bylo úzko, a nezapomínejte na povídání s nimi ani tehdy, pokud se samy neptají. Někdy děti nechtějí přidělávat starosti ustaraným rodičům, někdy se bojí vašeho odmítnutí, někdy se bojí, že se dozví něco hrozného, a jejich úzkost se často přetaví do nočních můr, zlých snů, bolení bříška či hlavičky, strachu jít do školy apod. Všímejte si změn chování u svých dětí i dětí ve školách, reagujte na ně citlivě, projevujte svůj zájem, hledejte způsoby, jak můžete být spolu s dětmi užiteční, aktivní, jak můžete přispět k vytváření a šíření dobra, a cíleně se zaměřujte na aktivity, při nichž se společně zasmějete, uvolníte, vyřádíte nebo přitulíte. 

Pozor na projevy nepřátelského chování z důvodu určité národnosti. Popisujte případy, kdy se lidé různých národností chovali a chovají hezky, a nestavějte proti sobě národy, ale konkrétní osoby, které válku propagují! Můžete upozornit na pomoc lidem, kterým je teď nepříjemné, když jsou přiřazováni k určité skupině. Ale to je téma na samostatný článek.

Dávejte pozor na to, jaké informace se k dětem mohou dostávat z médií, a cíleně se to pokoušejte ovlivňovat. Popovídejte si zvláště s těmi staršími o tom, co aktuálně sledují na internetu, co jim dělá či nedělá dobře, jestli by bylo dobré si na sledování informací o válce vyhradit nějaký určitý čas, popř. je sledovat společně, abyste si o tom mohli rovnou promluvit. Vysvětlete jim, jaký to může mít vliv na jejich pocity i přemýšlení, a poraďte jim, jak si i oni mohou zachovat (či obnovovat) určitý vnitřní klid.

Buďte autentičtí, nepopírejte vlastní pocity. Když to dokážete, budou děti se svými starostmi přicházet za vámi a nebudou se tolik obracet na kamarády či lidi na sociálních sítích. Co jim řeknete vy, máte pod kontrolou. Co jim někdo sdělí jinde, neovlivníte. Proto je otevřenost tak strašně důležitá. A to platí pro děti od školky až do dospělosti. 

Nezapomínejte také na seniory a osamělé lidi ve svém okolí. V mnohých z nich současná situace probouzí bolestivé vzpomínky a emoce z minulosti. Nebagatelizujte. Vyslechněte si jejich obavy i zkušenosti, hledejte i s nimi možnosti, jak je zapojit do toho pozitivního, co ovlivnit mohou, nabádejte i je k tomu, aby se více věnovali něčemu, co je těší. Pokud nemají internet, můžete je „zaplavit“ videi, kde je vidět solidarita, pomoc, akce. Dejte jim kontakty na linky pomoci, kam se mohou zdarma obrátit, kde si o svém strachu mohou popovídat. 

Ani vy se neostýchejte s vlastní úzkostí obrátit na odborníky. Někdy pomůže i to, že své myšlenky můžete s někým sdílet, nebo se seznámíte s technikami na zvládání úzkosti. Obojí je cenné, obojí vám může pomoci a obojí můžete předat dál. Také dětem dejte odkazy na linky pomoci (např. Linka bezpečí, Modrá linka apod.). Zdůrazněte jim, že konzultace jsou zdarma, jsou anonymní a poradna funguje často 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Užitečné kontakty můžete najít např. na stránkách nepanikar.eu, kde jsou pod záložkou Mapy pomoci informace pro všechny kraje. 

Když to shrnu – dějí se kolem nás věci, které jsou mimořádné a které ovlivnit nemůžeme, ale je toho spousta, co udělat můžeme. Ať už sami pro sebe, pro lidi bezprostředně zasažené válkou či pro ty, kteří jsou nám blízcí v našich domovech a školách. Žijeme v době, kdy „se počítá“ každé hezké gesto, které lidem okolo nás zpříjemní den, dodá naději a sílu. Pokud nevíme, co říkat, poslouchejme a pomáhejme už tím, že tady budeme pro druhé. 

Začněme tím, že si uvědomíme, jak teď sedíme, jak se naše nohy opírají o zem, jestli máme oporu pro svá záda (nebo ji můžeme mít). Pomalu a zhluboka se nadechněme a vnímejme přitom vzduch proudící nosními dírkami do těla a roztahující naše plíce a hrudník. Při výdechu ústy zkusme z těla „vypustit“ napětí, které cítíme, a co nejvíce uvolnit svaly těla. S výdechem z nás odchází napětí a tělo se uvolňuje. To zopakujme 5x. Pak se zkusme narovnat, vytáhnout hlavu ke stropu, bradu mírně přitáhnout k jamce na krku a usmát se. 

Jsem v tom všem s vámi. V obavách i naději. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková