„My jsme s dcerou nejbližší kamarádky. Bavíme se otevřeně o všem, se vším se mi svěřuje.“ „Omluvte se okamžitě mé dceři, že jste ji vystavila situaci, v níž se cítila nekomfortně.“ „Dokud u nás bydlí, bude poslouchat.“ „Je mu osmnáct, ať už si dělá, co chce.“ „Ať pozná, jaký je život a že lidi jsou svině. S námi se taky nikdo nemazlil.“

Reálné věty reálných rodičů, které spojuje jedna věc. Dospívající potomek. Pro někoho z rodičů bytost, s níž je možné rozebírat veškeré myšlenky, pocity a intimní zážitky, někdo, kdo nepotřebuje žádné soukromí a žádné tajnosti, pro někoho člověk, kterého je třeba ochránit před vším nepříjemným. Pro někoho nevděčný spratek s hloupými názory, pro někoho omezující element ve vlastním životě, pro někoho bytost, která by si měla co nejrychleji zvyknout na drsnou životní realitu a neřešit „nějakou psychiku" a jiné „blbosti“. Pro někoho je dospívající potomek darem a bytostí, kterou je třeba vnímat a přemýšlet o ní. Jak se má, jak přemýšlí, co ji ohrožuje a co potřebuje. Jak daleko se od svého dospívajícího dítěte postavit, abychom byli nadosah, ale ne příliš blízko? Jak moc se o něj starat, aby mu v tom bylo dobře, ale nebrali jsme mu příležitost se rozvíjet, získávat zkušenosti a osamostatňovat se? Jak moc s ním diskutovat a jak moc brát vážně jeho názory? Jak moc si s ním chtít povídat a pátrat po tom, jak se cítí? Jinými slovy, jak moc usilovat o to, aby se nám svěřil, když vnímáme, že jej něco trápí? To jsou těžké otázky, na které neexistují univerzální odpovědi. Jednak proto, že každý dospívající a každý rodič má trochu jiné potřeby, každý z nás jsme v jiné situaci, každý máme jiné možnosti, a jednak proto, že každý z nás rodičů má se svým dítětem jinak nastavený vztah a jinou představu o tom, jak by měl vztah rodič – dítě vypadat.  A i v případě, že jasnou představu jakožto rodiče máme, dospívaní dětí je přesně tím obdobím, kdy je normální a zdravé zakoušet v rámci rodiny všechno možné, jen ne ideální harmonii a klid. Dá se tedy vůbec zmínit něco, co by mohlo být obecně platné?

Dlouhodobě pracuji s dospívajícími a naslouchám jejich představám a pocitům ze vztahů s rodiči. To hlavní, co zaznívá od všech, je potřeba, aby je jejich rodiče brali vážně. Aby nezpochybňovali jejich pocity, starosti, obavy, aby nezlehčovali fakt, že jim někdy není dobře a nevysmívali se jim, když se jim s něčím svěří. Většina z nich touží po tom, aby jim jejich rodiče více naslouchali a méně radili, nabízeli méně řešení a komentářů, co by oni sami udělali jinak. Aby byli k dispozici, když je dospívající potřebuje, ale nebyli přitom dotěrní a respektovali fakt, že se mu velmi často mluvit či svěřovat nechce. Toto vnímám jako jednu z náročných věcí, s níž je potřeba se v roli rodiče nějak vyrovnat. Umět vlastní dospívající dítě „pouštět“ a nevyžadovat jeho blízkost, sdílnost a náklonnost, ale být k dispozici ve chvíli, kdy se potomek potřebuje z toho osamostatňování na chvíli přijít schovat, sdělit, co se mu povedlo nebo kde narazil na nějaký problém. Ano, je to trochu nevděčné, ale dost podobné situaci v batolecím věku, kdy nás dítě opouští, aby objevovalo svět, kdy nás i odstrkuje, aby si něco vyzkoušelo samo, ale pak se s pláčem vrací, když mu chybíme nebo se mu něco stane. Pro období dospívání je typická touha po tom mít privilegia dospělých, ale zároveň si prožít své psychosociální moratorium. Tedy období, kdy se mladým lidem ještě nechce převzít chování a povinnosti typické pro dospělé a kdy si „zkouší“ různé druhy chování a různé identity při hledání té vlastní, při pátrání po tom, kdo jsem, kam patřím a jaké zásady budu zastávat. 

Dospívající potřebuje své rodiče a potřebuje své kamarády. Nepotřebuje mít absolutní kamarádku ve vlastní matce, ale ani nekompromisní autoritu, která neustále upozorňuje na nedostatek zkušeností, hloupost a zhýčkanost mladé generace, popř. na negativa, která na mladém člověku vidí. Dospívání je obdobím výrazných nejistot a strachu z budoucnosti (proto je tolik dospívajících úzkostných, depresivních, proto si jich tolik ubližuje, a proto je tato věková skupina tak silně ohrožena sebevražedným chováním). Dospívající pátrá po tom, komu může důvěřovat, jak je přijímán, kde má své jistoty. Bojí se toho, kde a s kým bude žít za pár let. Nepotřebuje cítit, že by měl být jiný, než je. Potřebuje zažívat přijetí i tehdy, když v něčem neodpovídá představě svých rodičů či prarodičů. Potřebuje zažívat, že v nejistém a nebezpečném světě, kde jsou opěvovány často dost pochybné hodnoty, má nějaké zázemí, klidné místo, bezpečí. Ne místo, kde je držený zuby nehty, kde se rozhoduje o něm bez něj, kde si netroufne říct, nad čím přemýšlí a co prožívá, ale místo, kde se může cítit doma, kde má kus svého soukromí a kus svého podílu na rozhodování. Kde se nikdo neurazí, když se mu zrovna nechce mluvit, kde mu nikdo nepodstrkuje krémy na celulitidu a neříká nic o velkém zadku a hrozném akné, kde nemusí stále poslouchat, jak je neschopný. Potřebuje místo, kde s ním občas někdo nesouhlasí, diskutuje, něco důsledně vyžaduje, popř. jej i omezuje, ale kde se to přesto sděluje s respektem. Kde ve chvíli, kdy je mu těžko, nepřijde někdo s hotovým řešením, ale s otázkou, jakou pomoc zrovna teď potřebuje, a s ochotou ji společně hledat či podstupovat. Bez citového vydírání, bez tiché domácnosti ve chvíli, kdy si dítě chce zvolit studium oboru, který jej baví, bez argumentace, že si nemá stěžovat na drsnou výchovu, protože ta, kterou absolvovali rodiče, byla ještě drsnější. Bez tlaku na vynikající výsledky ve škole, ve sportu, v kroužcích.

V tomto článku nechci vykreslit ideálního rodiče, protože žádný takový neexistuje, ani nechci vytvářet dojem, že dospívající jsou nepochopená zlatíčka. Ano, je to s nimi často těžké. Chci zde jen přetlumočit pár myšlenek, které se v konzultacích s dospívajícími stále dokola opakují a které nám, rodičům, mohou pomoci se tu a tam zamyslet nad tím, jak nás naše děti vnímají, jak dokážeme uspokojovat jejich další potřeby, vedle jídla, pití, oblečení, vzdělání a střechy nad hlavou. Kdyby to šlo, ráda bych předala své pocity, které mám, když mi někdo pláče, že trpí panickými atakami, a reakce rodičů je, ať se jde léčit, protože je labilní „psychouš“, nebo když mi někdo říká, že touží po tom, aby mu rodiče nastavili hranice, protože by cítil zájem. Kéž bych uměla předat dál pocity, které visí ve vzduchu mezi mnou a dospívající dívkou ve chvíli, kdy mi sdělí, že si maminka všimla pořezaných předloktí s komentářem, že chce být jen důležitá, nicméně je spíš trapná, a že odešla bez jakéhokoliv zájmu. Kéž by někomu pomohla představa kluka, který sebral po dlouhé době odvahu a oznámil, že je gay, a hned poté si vyslechl reakci maminky, že už není jejím synem. Kéž by v někom zarezonovala ale i situace, kdy dospívající přiznal chybu a rodiče reagovali slovy, že chyby děláme všichni a je fajn se z nich poučit a umět je přiznat, nebo kdy rodiče byli nablízku svým dětem, které se trápily, plakaly nebo byly zoufalé. 

Kéž bychom dokázali od svých dospívajících dětí natolik poodstoupit, aby se mohli rozvíjet podle svých genů, snů i potřeb, ale přitom jsme zůstali tak blízko, abychom je dokázali zachytit a podržet ve chvíli, kdy budou nejistí, ustrašení, zranění či ochotní budovat s námi trochu jiný a novější vztah, tentokrát už jako dospělý s dospělým. Vztah dospělých, kteří se navzájem respektují a vnímají. Kéž bychom se svými dospívajícími dětmi dokázali sami v něčem dospět. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková