Přinášíme nápady. Sdílíme zkušenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Imposter syndrom

Imposter syndrom
17.6.2024
foto

Imposter syndrom, česky nazývaný syndrom podvodníka, je psychický stav, při němž má člověk pocit, že není tak dobrý, jak si ostatní myslí nebo jak očekávají, a že si vlastně nezaslouží úspěch, který v určitých oblastech svého života zažívá. Člověk s tímto syndromem mívá tendenci připisovat své úspěchy štěstí, náhodě či dalším vnějším okolnostem a zaměřovat svou pozornost především na chyby a nedostatky, jež naopak vnímá jako vnitřní, tedy vlastní selhání a nedokonalost, kterou se snaží před okolím skrývat. Objektivně jde přitom často o úspěšného člověka, který ovšem kvůli pochybnostem o svých schopnostech a strachu z toho, že ostatní odhalí jeho nejistotu a nedokonalost, zažívá silné pocity úzkosti. Je důležité si uvědomit, že navzdory odborně znějícímu názvu je imposter syndrom běžný a postihuje mnoho lidí, i když se na něj většinou nedívají jako na „syndrom“ (tedy souhrn určitých symptomů, tj. příznaků), ale popisují jej častěji prostě jako pochybnosti o sobě, svých schopnostech či nízké sebevědomí. Nejde o psychickou poruchu, nýbrž o specifický způsob přemýšlení o sobě a s tím spojené specifické prožívání. 

Imposter syndrom souvisí především s vnímáním vlastní hodnoty a ne/důvěrou ve vlastní schopnosti. Ačkoliv by se mohlo zdát, že lidé s imposter syndromem mají (zjednodušeně řečeno) nízké sebevědomí, realita je často složitější. Tento syndrom se vyskytuje i u jedinců, kteří mají v určitých oblastech silnou důvěru ve vlastní schopnosti a pochybují o sobě pouze v jistých situacích, hlavně pokud před ostatními podávají nějaký výkon. Paradoxně však bývá člověk s imposter syndromem okolím často  vnímán i v těchto situacích jako sebejistě působící člověk s vysokou mírou sebevědomí, jelikož se své pocity nedostatečnosti a úzkosti snaží před ostatními skrývat. Jedním z aspektů imposter syndromu je proto vnímání nesouladu mezi tím, jak jedinec sám hodnotí vlastní výkon, v porovnání s tím, jak cítí, že jej hodnotí jeho okolí. Zjednodušeně řečeno prožívá výrazný nesoulad mezi vlastní úzkostí a pochybností na jedné straně a uznáním, úspěchem či pochvalou od svého okolí na straně druhé. Jeho prožívání by bylo možné vyjádřit větou přibližně v tomto smyslu: „Vnímají mě kladně a vůbec netuší, jaký skutečně jsem.“ Dalším z aspektů imposter syndromu může být také neustálé srovnávání se s ostatními, a to tzv. směrem nahoru. Tedy s těmi, kdo působí vyrovnaným dojmem a jsou úspěšní, známí či oceňovaní. Logicky vede tento druh srovnávání se zdánlivou „dokonalostí“ k dalším a hlubším pochybnostem o vlastních schopnostech a k prohloubení pocitů vlastní nedostatečnosti. 

Výzkumy ukazují, že imposter syndrom může být spojen s různými aspekty osobnosti a výchovnými styly. Zde jsou některé z nich:

  • Vysoké očekávání od sebe sama. Jedinec si klade nekompromisní a často nereálné cíle a očekávání. Typická je u něj vysoká míra svědomitosti (perfekcionismus).
  • Tvrdé sebehodnocení. Když se jedinec pokusí dosáhnout vlastních vysokých standardů, často svůj výsledek následně hodnotí velmi kriticky, čímž na sebe zvyšuje tlak. Nedokáže prožívat uspokojení a radost z dobře vykonané práce či splněného úkolu, jelikož se zaměřuje převážně na chyby a nedokonalosti.
  • Vnímání úspěchu jako náhoda nebo štěstí. Když dosáhne jedinec úspěchu, připisuje jej vnějším faktorům, ne svým schopnostem a úsilí. I když je tento člověk úspěšný a setkává se s kladnou odezvou ze strany svého okolí, on sám vnímá především vlastní chyby a nejistotu a objevuje se u něj strach z toho, že bude odhalena jeho nedokonalost. Může se cítit jako podvodník, který je chválen za něco, co si pochvalu či uznání nezaslouží.
  • Přijetí neúspěchu jako důkazu vlastní nedostatečnosti. Pokud jedinec dle vlastních měřítek nepodá dost dobrý výkon, selže či nedosáhne stanovených cílů, považuje to za důkaz své nedostatečnosti a neschopnosti. Vnějším okolnostem v tomto případě nepřipisuje velkou váhu.
  • Přehnané chválení v dětství a dospívání, které nemělo souvislost se skutečným úsilím či dovednostmi. Byl-li jedinec dříve dlouhodobě oceňován za něco, o co ve skutečnosti neusiloval či v tom nebyl dobrý, může mít následně tendenci zpochybňovat i zaslouženou pochvalu, která v něm vyvolá známý pocit něčeho nezaslouženého. Takovému jedinci chybí zkušenost s reálným oceněním jeho skutečného úsilí a dovedností. 
  • Traumatizace v dětství či dospívání. Dle některých teorií může být prožité trauma také jednou z příčin vzniku tohoto syndromu. Samozřejmě není možné vyloučit ani další vlivy či jejich kombinace. 

Jak už bylo zmíněno dříve, v případě imposter syndromu se nejedná o duševní poruchu, ale o nepříjemný psychický stav, který je do určité míry ovlivnitelný v rámci seberozvojových postupů či psychoterapie. Jedním z účinných přístupů může být např. kognitivně behaviorální terapie, která pomáhá člověku identifikovat a přehodnotit negativní myšlenky a přesvědčení o sobě. Může být prospěšné se zaměřit např. na tyto oblasti:

  • Uvědomování si (pozorování a pojmenovávání) emocí a myšlenek ohledně sebe sama. Je velmi důležité pochopit a přijmout, že to, co si člověk myslí sám o sobě, nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Pozorování vlastních negativních myšlenek a různých emocí může být prvním krokem k tomu, aby je jedinec mohl změnit. 
  • Přijímání pozitivní zpětné vazby. Je důležité učit se přijímat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních, nebagatelizovat vlastní úspěchy, ale vědomě je dávat do spojitosti s vlastní prací, snahou či schopnostmi.
  • Stanovování reálných cílů. Je důležité si nastavovat cíle, které jsou realistické a měřitelné, a všímat si i malých kroků, které se podaří.  
  • Pozitivní afirmace. Pozitivní vliv může mít laskavý „vnitřní hlas“, pozitivní věty o sobě samém, jako např. „jsem schopný a mám právo na úspěch.“
  • Podpora od ostatních. Je prospěšné mluvit o svých pocitech s blízkými lidmi, kteří vás mohou podpořit a porozumět vaší situaci. Často zjistíte, že řadu situací prožíváte podobně.
  • Práce na sebevědomí, např. formou cvičení, rozvíjení zájmů či nových dovedností, sledování vlastních pokroků bez srovnávání s ostatními. 
  • Dokumentování úspěchů. Každý den si můžete zkoušet zapisovat, co se vám podařilo. Počítají se i maličkosti. Zpočátku to může být trochu křečovité, ale pokud vytrváte, postupně se naučíte zaměřovat vlastní pozornost na to, co se vám daří a z čeho můžete mít radost. Učte se oceňovat sami sebe. Pak budete méně závislí na hodnocení lidí ve svém okolí.
  • Meditace a relaxace. Pravidelná meditace nebo relaxace může pomoci snížit úzkost a napětí spojené s imposter syndromem a získat odstup od vlastních myšlenek a pocitů. 

Je důležité si uvědomit, že překonání imposter syndromu není jednorázový proces a nepomůže nám k němu pouhé přečtení jednoho článku. Změna vyžaduje trpělivost, úsilí, příp. i odbornou pomoc či podporu. Prvním krokem může být uvědomění si toho, že každý máme určité schopnosti, ale také strachy, úzkosti, vlastnosti a myšlenky, které se před svým okolím snažíme skrývat. Je to přirozené a běžné. Často nechceme projevit vlastní nejistotu a slabost z obavy, aby nás neoddělily od ostatních. Ale  paradoxně jsou to často právě ony, které nás s mnohými lidmi v našem okolí spojují. Čím to je? Jsou pro nás společné. Abyste dobře dělali věci ve svém životě, nemusíte být sebejistí a dokonalí ani vy, ani váš výkon.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková