Když ve školství přijde řeč na inovace, nové přístupy ke vzdělávání či třeba úpravy RVP, řada lidí tyto kroky automaticky očekává od těch, kteří jsou nejzkušenější, jsou ve školství nejdéle a mají už ve svém pracovním životě něco za sebou. Je přirozené hledat v první řadě expertní pohled na složitou problematiku, ale nemusí nás to na naší cestě změny nutně vést tím nejlepším směrem. Co se týče přínosu mladých lidí, objevuje se často pochybnost: „Co může vědět člověk, který sotva dokončil školu, o práci učitele s dvacetiletou praxí?“ A přesto se ukazuje, že právě mladí lidé mohou do systému přinášet nesmírně cenné impulzy. Ne proto, že by byli zkušenější než jejich starší kolegové, ale proto, že je jejich pohled jiný – a psychologicky velmi užitečný, jak uvidíte dále. Ráda bych se dnes s vámi zamyslela nad tím, co mladý učitel krátce po škole může nabídnout, když přináší nové návrhy, metody, pracuje na návrzích kurikula nebo i školí zkušenější pedagogy, a proč je dobré tento potenciál vidět, chápat a nezlehčovat. Zkuste se na to dnes spolu se mnou podívat otevřeně a se zvídavostí.

Efekt čerstvosti: Co ještě nezapadlo prachem rutiny
Možná jste si všimli, že když někdo začne dělat práci, kterou vy děláte už léta, často ho napadají otázky, které vás samotné nenapadly a které jsou vlastně velmi trefné. V populárně-naučné psychologii se tomu říká efekt nováčkovského pohledu, laicky pak říkáme, že dotyčná osoba ještě není postižena tzv. „provozní slepotou“. Lidé, kteří nejsou součástí určité profesní kultury příliš dlouho, ještě nepřijali všechny její nepsané normy a přístupy. Vnímají, co „nedává smysl“ nebo kde proces přestává být logický či přínosný. Mladý absolvent učitelského oboru má navíc jednu velkou výhodu – jeho zkušenost s vlastním učením je mimořádně čerstvá. To znamená, že ještě nezapomněl, které strategie mu samotnému fungovaly, co ho motivovalo, co ho frustrovalo a jak učitelé dokázali (nebo nedokázali) vysvětlit složité věci srozumitelně. Kognitivní psychologie potvrzuje, že právě takové aktuální zkušenosti mají velkou hodnotu. Lidé, kteří se nedávno sami učili složité věci, dokážou lépe popsat proces myšlení, přetížení, motivace i ztráty pozornosti. Ne proto, že by měli více znalostí – ale proto, že jejich prožitky jsou ještě velmi čerstvé.

Sociální psychologie změny: Proč by inovátor neměl být dlouhodobě součástí systému
Zkušenost učitelů, kteří ve školství strávili více let, je skvělým základem pro plánování změn, ale má i svou odvrácenou stranu. Když člověk dlouho funguje v určitém prostředí, přijme jakýsi neviditelný konsenzus: „Takhle se to prostě dělá.“ Když pak přijde někdo nový, kdo tento „normální stav“ ještě nevnímá jako samozřejmý, začne pokládat otázky. A právě tyto otázky mohou vést k potřebné reflexi. V sociální psychologii se pro popis tohoto jevu používá pojem narušení groupthinku – tedy situace, kdy jednotná skupina přestává kriticky uvažovat a potřebuje vnější impulz, aby začala některé věci vidět z odstupu. Mladý člověk přináší do zaběhlého systému přesně to: ne provokaci, ale nový úhel pohledu. A právě to může být klíčové při přemýšlení o změnách. Pokud má vzdělávání reagovat na rychle se měnící svět, potřebuje hlasy, které nejsou zatížené tím, jak se věci „dělaly dřív“, v dobách s úplně jinými očekáváními, důrazy, technologiemi, ale i psychologickými poznatky.

Humanistický rozměr: Autenticita není věc věku
Ve své práci se často setkávám s jednou krásnou pravdou: schopnost vést druhé není daná počtem odpracovaných let, ale kvalitou vztahu, který dokážeme vytvořit, a schopností otevřeně naslouchat a motivovat. Když Carl Rogers, humanistický psycholog, popisoval podmínky, za nichž se lidé učí nejlépe, mluvil o třech základních prvcích: autenticita, empatie a bezpodmínečné přijetí. To nejsou dovednosti, které přicházejí s věkem. To jsou schopnosti, které bývají součástí osobnosti. Mladý učitel či školitel může být skvělým facilitátorem právě proto, že se nesnaží předstírat autoritu – ví, že ji nemá vybudovanou, a ani si na ni nechce hrát. Je přirozenější, otevřenější vůči novým zkušenostem a nezřídka i pokornější. Kombinace těchto vlastností vytváří bezpečný prostor pro rozhovor, ve kterém si mohou i zkušení učitelé dovolit přiznat nejistotu, pochybnost nebo potřebu podpory. A to rozhodně není málo. Atmosféra, ve které se cítíme přijati a respektováni, je totiž jednou z nejdůležitějších podmínek efektivního učení (nejen) dospělých – ať už jde o kurikulum, profesní rozvoj, nebo zavádění nových přístupů. V bezpečném prostoru můžeme sdílet své zkušenosti z praxe a hledat způsoby, jak by bylo možné je oživit a učinit přístupnějšími a atraktivnějšími pro nové generace.

Silné stránky mladé generace: kreativita, zvídavost, technologická lehkost
Zkušenosti starších generací jsou k nezaplacení. Odpovídají-li novým poznatkům ohledně neuropsychologie, fungování mozku a opírají-li se i o poznatky týkající se vytváření pocitu bezpečí a skupinových vztahů, jsou jakousi pomyslnou „kotvou“, aby inovace neodnesly „loď vzdělávání“ na mělčinu. Mladší generace zase do školství přináší schopnost rychle se orientovat v nových informacích, technologickou gramotnost a flexibilitu, zvídavost, otevřenost vůči novým přístupům, odvahu experimentovat a tvořivé myšlení. A to je přesně to, co vzdělávací systém potřebuje – ne odvahu zavrhnout vše staré, ale ochotu podívat se na věci jinak. Starší kolegové mají zkušenosti, mladší mají energii. A právě kombinací těchto dvou pólů může vzniknout něco skutečně hodnotného.

Vzájemné učení: Když se zkušenost a nový pohled setkají
Velmi často se stává, že když mladý člověk školí starší kolegy, mají obě strany na začátku určitou obavu. Starší učitelé se bojí, že někdo „zvenku“ nebude chápat realitu třídy. A mladý školitel se bojí, že jeho názor nebude brán vážně. A jelikož jsme realisté, víme, že se to v praxi také děje. Pokud se ovšem obě strany dokážou naladit na společný cíl, začnou se dít zajímavé věci. V psychologii se někdy mluví o recipročním učení – situaci, kdy se lidé učí navzájem, protože každý z nich přináší něco, co ten druhý nemá. Starší učitel může říct: „Tohle ve třídě nebude fungovat, protože žáci v tomhle věku reagují tak a tak.“ Mladý školitel může dodat: „A kdybychom to upravili tímto způsobem, mohlo by to fungovat lépe.“ Jeden přináší vhled do reality, druhý přináší inovaci. Není to soupeření, ale partnerství s obrovským potenciálem. 

Nadšení jako zdroj energie pro změnu
Psychologie zná pojem „emoční nákaza“. Různé situace, v nichž se emoce šířila mezi lidmi ve skupině a nálada druhého člověka ovlivňovala tu naši, známe všichni z vlastní zkušenosti. Pokud pracujete s někým, kdo věří tomu, co dělá, kdo chce hledat řešení, rozšiřovat možnosti a kdo vidí smysl v tom, kam vzdělávání směřuje, velmi pravděpodobně to začne působit i na vás. Často právě mladí lidé bývají těmi, kdo dokážou přinést do systému svěží energii a motivaci. Ne nutně naivní, ale opravdovou. Podle teorie sebedeterminace jsme nejvíce motivovaní tehdy, když cítíme autonomii (mohu věci ovlivňovat), kompetenci (umím to) a sounáležitost (jsem součástí něčeho smysluplného). 

Síla zkušenosti a síla novosti se nemusí vylučovat, když budou obě strany ochotny si navzájem naslouchat. Možná je načase přestat se ptát, jestli je mladý člověk „dost dobrý“ na to, aby školil své starší kolegy. Možná bychom se měli ptát spíš: Co nám může nabídnout, co bychom jinak neviděli? Na co všechno bychom se jej mohli zeptat, abychom měli lepší přehled o tom, co je blízké generaci současných dětí a dospívajících? Co tato generace na svých učitelích nejvíce odsuzuje a naopak nejvíce oceňuje? Co jí chybí? A mimochodem – není tak úplně pravda, že jsou mladí učitelé nezkušení. Mají velké množství zkušeností ze stejného prostředí, jen tak trochu z té „druhé strany“. A to může být hodně zajímavé.

Ať už jde o tvorbu RVP, zavádění moderních metod, využívání nových technologií, nebo vzdělávání učitelů, školství potřebuje oba póly – moudrost zkušenosti i odvahu inovace. Mladí lidé, pokud jim dáme prostor a respekt, mohou být důležitým zdrojem změny. Nikoliv proto, že by toho věděli víc než ostatní, ale proto, že vidí věci jinak. A právě to může být v různých oblastech našich životů přínosem. Chce to ale odložit předsudky na obou stranách. Starší kolegové nejsou všichni vyhořelí a zkostnatělí a ti mladší nejsou všichni naivní a přehnaně sebevědomí. Všichni, kteří se v současném školství cítí frustrovaní a přetížení, by si měli spolu s těmi, kdo do něj nově vstupují, položit otázku, co je cílem společných debat o změnách. Pokud budeme vnímat „tu druhou stranu“ (jinou generaci svých kolegů) s předsudky, bude naším cílem hledání argumentů, které by podpořily naši představu pravdy. To nám sice může přinést pocit zadostiučinění, ale nikam nás to neposune. Změna toho, co nás samotné dlouhodobě vyčerpává, nenastane. Pokud si však dáme tu práci, abychom si uvědomili, že cílem jsou rozumné a smysluplné změny postavené na zkušenostech i zcela nových možnostech a postupech, máme šanci připravovat děti a dospívající na současné a budoucí výzvy, přestat dělat spoustu zbytečností, které se nám ve školství naskládaly v průběhu mnoha let, a zkusit něco nového. To vše s nadějí, že nás to všechny bude méně vysilovat a trochu více bavit. Zkušenost smíchaná s nadšením může být třaskavou směsí, ale také vyváženou kombinací dvou benefitů. Setkání různých generací učitelů stojí na komunikaci. A výsledek komunikace stojí na tom, jestli obě strany najdou společný cíl, nebo se zaseknou v pouhém házení argumentů protistraně. Jen v prvním případě nás to skutečně obohatí a posune. Ať už jsme učitelé, manželé, partneři, nebo třeba rodiče a děti. Kritický umí být každý. Otevřený a naslouchající jen někteří z nás. Přeji vám, ať jste to právě vy.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková