Kdybych vás v tuto chvíli vyzvala, abyste si vzali papír a tužku a napsali si pět či šest hodnot, které jsou pro vás v životě nejdůležitější, věřím, že byste to neudělali. Ztráta času, že? A navíc, je to přeci jasné. Většina z nás by někde na předních místech měla rodinu, zdraví, partnera či děti, práci, někde by tam figurovalo přátelství, peníze, víra, svoboda apod. Máme v tom jasno. Nebo ne? Asi ano. Nebo spíš – řada z nás by v tom měla jasno do doby, než bychom se pokusili sepsat, kolik času jsme věnovali každé z těch položek v uplynulých čtrnácti dnech. Tam už bychom mohli narazit na nepříjemné zjištění. Jistě, jsou období, kdy je třeba zabrat v práci, kdy jdou obvyklé činnosti stranou, kdy potřebujeme porozumění a shovívavost našich blízkých nebo hodně času sami pro sebe. A toto období máme možná právě v uplynulých čtrnácti dnech za sebou. Ale ruku na srdce. Kupříkladu se podívejme na zdraví. Hodnota, kterou si navzájem přejeme při každé příležitosti a které si vážíme nejvíc ve chvíli, kdy o ni přicházíme. Vnímáme ale skutečně, co potřebuje naše tělo? Dopřáváme mu to? Věnujeme se pohybu především pro zlepšení zdraví, nebo pro výkon, údaje na chytrých hodinkách či čísla v tabulkách, v nichž se porovnáváme s ostatními? Umíme se zastavit a skutečně odpočívat (ne se jen utlumit se skleničkou v ruce) odpojení od informací a vstřícní vůči tomu, co probíhá v nás? Máme na to čas? Máme na to energii? Nemáme? A přemýšleli jsme někdy nad tím, proč nám chybí? Kam se ztrácí a kde se bere?

Kolik myšlenek a péče věnujeme reálně svým blízkým? Víme, na co myslí? Víme, co je trápí? Máme pro ně to nejlaskavější chování, nebo „slíznou“ naši podrážděnost, únavu a starosti z práce? Chodíme o ně domů pečovat, nebo si k nim chodíme jen odpočinout s přáním, ať už po nás hlavně nikdo nic nechce? Umíme jim být nablízku jinak než pouze fyzicky? V rámci psychologického poradenství poslouchám a čtu denně smutná svědectví o tom, jak z našich životů mizí intimita. Jak vzdáleni si jsme, ačkoliv sedíme blízko sebe. Jak moc jsme myšlenkově a emočně mimo, ačkoliv je naše tělo se zbytkem rodiny. Jak moc žijeme životy druhých, jak moc se snažíme „zapadnout“, až přestáváme vnímat své vlastní potřeby, svá vlastní přání a ztrácíme (či vůbec nerozvineme) schopnost skutečné intimity. Nejen té sexuální. Ale i té duševní. Skutečné blízkosti, otevření se jeden druhému, vnímání toho, co je tady a teď. Co je mezi námi. Co mezi námi bylo a už není. Co se změnilo, co se ztratilo, co ne a ne přijít. Slyším a čtu příliš mnoho příběhů o odcizení. O tom, že ač lidé tvrdí (a jsou o tom sami přesvědčeni, pokud se jich zeptáte), že mají rodinu na jednom z prvních míst, tak nějak zapomenou na to, že skutečně blízký vztah není možné sytit ani penězi, ani úspěchem, ani množstvím sledujících či přátel na sociálních sítích, ani naběhanými kilometry. I když máme pocit, že řadu věcí děláme pro rodinu (což platí hlavně o vydělávání peněz, stavbě či rekonstrukci apod.), vztah roste jen společnými zážitky, blízkostí, péčí a projevovaným zájmem. Pokud se mu toho dlouhodobě nedostává, začne živořit. Pokud si toho včas nevšimneme a neobnovíme jej, změní se tak, že nám v něm už nebude dobře. To hezké zemře, vyprchá, ztratí se. 

Lidé, kterým se to stalo, často litují, že si toho nevšimli dřív. Že se dřív neobrátili někam o pomoc, že nepřestali svou energii dávat jinam a nenasměrovali ji do vztahu s blízkými. A proto je tady dnes ta „vlezlá“ otázka, jestli odpovídá to, co tvrdíte o vlastních životních hodnotách, tomu, jak rozdělujete svůj čas a energii. Jestli je vaše dítě či váš partner před vašimi klienty. Jestli o něm taky tolik přemýšlíte, taky se s ním tak smějete, taky vám stojí za to, abyste se upravili a odložili mobil. Intimitu vnímá řada lidí jako fyzickou blízkost. Ona ale přichází či odchází především s naší vzájemnou duševní vyladěností. Není tady jednou provždy. Chvíli přežije i to, když ji zanedbáváme, ale není to bez rizika. Pokud trváme na tom, že jsou pro nás nejdůležitější naši nejbližší, zkusme jim to dát najevo už dnes. A zkusme na to nezapomenout ani zítra. Zkusme je něčím překvapit, potěšit či obdarovat. Pokud to nebude hmotné, tím líp.

Nevymlouvejme se na dobu a nenechme se nakazit pesimistickými tvrzeními, že je zbytečné se snažit. Není. Naše vztahy jsou na nás přímo závislé. I naše hodnoty by měly být skutečně našimi hodnotami, o kterých tu a tam poctivě popřemýšlíme bez ohledu na to, jak moc odpovídají hodnotám lidí kolem nás. Jen když budeme sami k sobě poctiví, má to smysl. Zvýší se tím naše šance, že nepřijdeme vlastní nevšímavostí o něco, co nám bude jednoho dne skutečně obrovsky chybět.

Přeji vám, ať se nejen fyzicky potkáváte se vším, co je pro vás skutečně cenné a důležité. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková