Dnes si zkusíme trochu posvítit na situace, kdy v nás krátké setkání s druhým člověkem (často i beze slov) dokáže spustit kaskádu různých emocí a nepříjemných myšlenek. Nepochybně jste zažili krátká setkání, během nichž se na vás druhý člověk sotva podívat, přešel na druhou stranu ulice, nepozdravil nebo se tvářil tak podivně, že jste nabyli dojmu, že vás minimálně schválně přehlíží, ale spíše snad vyloženě nerad vidí. Zažili jste určitě také chvíle během rozhovorů, kdy jste sdělili nějakou myšlenku, ale druhý zareagoval tak, jako byste vůbec nic neřekli. Nebo se někdo při rozhovoru s vámi nervózně vrtěl, díval se do země či někam za vás. Míváme tendenci se smířit s prvním možným vysvětlením, které nás napadne. A to bývá obvykle to, že to druhý dělá schválně, že nás schválně přehlíží, ignoruje, je povýšený, necitlivý, chce se nám vyhnout, je mu s námi nepříjemně, náš názor jej nezajímá apod. – podle dané situace. A už to v nás jede. Myšlenky, v nichž jej obviňujeme a sebe litujeme nebo sebe obviňujeme a na něj se zlobíme (podle toho, v kom vnímáme v tu danou chvíli nebo celoživotně větší problém) a spolu s myšlenkami nás zaplavují nepříjemné emoce. Stud, smutek, hněv, ponížení a mnoho dalších pocitů, které jste třeba zažili před mnoha lety v situaci, která byla té dnešní nějak podobná. 

Samozřejmě nezpochybňuji možnost, že se člověk ve vaší blízkosti skutečně vědomě chová tak, jak si to vyložíte. Ale rozhodně je to jen jedna z mnoha možností. Stalo se vám už někdy, že vám někdo řekl např: „nebuď naštvaná/ý“ ve chvíli, kdy jste vůbec naštvaní nebyli? Nebo: „nebuď smutná“? A občas se vám možná druhý člověk snažil dokonce vnutit, že se tak prostě cítíte, protože to na vás vidí. V tu chvíli se řada z nás skutečně naštve, protože vám někdo nutí emoci, kterou neprožíváte, a dává najevo, že vašemu duševnímu rozpoložení rozumí lépe než vy sami. Budete těžko vysvětlovat, že jste jen zamyšlení, že jste si na něco vzpomněli, že zrovna řešíte nějaký problém nebo se vám už prostě nechce vůbec nijak přijatelně tvářit, takže jste nahodili na svůj obličej něco jako „spořič obrazovky“, jak to kdysi trefně nazval jeden dospívající.

Problém je v tom, že děláme příliš rychlé závěry. Uděláme si takovou zkratku mezi tím, co vnímáme smysly, tím, co vidíme či slyšíme, a tím, jak se budeme cítit. Nepozdravil mě – proto se cítím blbě. Nezareagoval na to, co jsem řekla – trápím se / zlobím se, že mě ignoruje. Možná jsme příliš vztahovační, když si myslíme, že jednání druhých tak úzce souvisí s námi samotnými. Existuje hezká pomůcka, jak na to jít trochu jinak. Jak se učit nenaběhnout vždycky na tu nejbližší myšlenkovou zkratku, na kterou jsme zvyklí. Je užitečné učit se pouze popisovat to, co vidíme. Třeba podobně, jak by to udělal nějaký robot. Spadlé koutky úst, vrásky mezi obočím, přivřené oči… Dalo by se to shrnout do slova VNÍMÁM (svými smysly). To, co vnímám, si mám tendenci nějak myšlenkově okomentovat. A to, jak to udělám, tedy to, co si o vnímaném MYSLÍM, má vliv na to, jak se v dané situaci CÍTÍM. Jsou to tři sice propojené a často neuvědomované, přitom ale samostatné kroky. Za můj nepříjemný pocit nemůže samotný výraz tváře druhého člověka, ale má interpretace toho, proč takový výraz má, popř. má vzpomínka na jinou situaci, v níž ve mně podobný výraz vyvolal něco velmi negativního (třeba přehlížející či vzteklý rodič). 
To, že od vnímání skočíme často rovnou do emoce, se nám děje automaticky. Zjednodušuje nám to život ve chvíli, kdy náš mozek zachytí například zuřivý postoj někoho v naší blízkosti. Tam je zcela namístě moc nepřemýšlet a zdrhnout tou nejbližší zkratkou, kterou máme k dispozici. Ale v běžném životě stojí za to si se svými myšlenkami trochu pohrát. Trénovat prostý popis toho, co zrovna vnímáme. Všímat si detailů a vyhnout se hodnocení. A pak si zkusit pohrát s tím, co všechno mohlo popsaný výraz či chování způsobit. Popustit uzdu fantazii, hledat co nejvíce možností. Přemýšlet o tom, co vnímáme. A sledovat, jak se přitom mění naše emoce. Jak může být pocit ohrožení či zloby vystřídán soucitem nebo klidem, jak se sevření kolem žaludku může uvolnit, jak se může objevit aha efekt, když si připustíme, že vidíme výraz, ale netušíme, co je za ním. 

Je osvobozující si uvědomit, že odměřenou prodavačku třeba bolí zub nebo odvezla dítě do nemocnice, že zdánlivě odměřená kolegyně může mít problémy s navazováním blízkých vztahů či sebevědomím (nebo může z našeho postoje usoudit, že jsme to my, kdo o kontakt s ní nestojí), že dítě opírající si hlavu o lavici nemusí být znuděné z nás. Zkuste si někdy zahrát hru na VNÍMÁM – MYSLÍM SI – CÍTÍM. Rozlišit všechny tři kroky. Zastavit se vědomě na každém z těchto tří slov. Budete mít v ruce jeden z úžasných nástrojů regulace vlastních emocí. Pokud pracujete s dětmi, můžete jej navíc s nimi sdílet, předat jim svou zkušenost. Regulace vlastních emocí je proces, který se dá od narození až do konce života trénovat. A je to dovednost k nezaplacení, i když to dá práci.
Přeji vám, aby vám vědomí toho, že není vše takové, jak to vypadá, ačkoliv to vidíte na vlastní oči, pomohlo cítit se alespoň v některých situacích alespoň o trošku líp a pomohlo to kromě vašeho sebevědomí a vnitřního klidu i vašim vztahům.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková