Desátá minuta online konzultace a paní, kterou dnes slyším poprvé, se rozpláče. Povídá mi o tom, že se u ní objevila vážná nemoc, u níž se předpokládá, že se bude zhoršovat. Vypráví o tom, jak si z počátku hledala informace u známých a na internetu a teprve postupně jí začalo docházet, jaký vliv to bude mít na její tělo a způsob života. Jakým způsobem se bude proměňovat její budoucnost, práce, koníčky a vztahy. Povídala mi o tom, že občas má pocit, že to zvládne dobře, ale jindy ji zaplaví pocity obrovského strachu a paniky. Čím víc si po sdělení diagnózy opakovala, jak důležitou roli v tom všem hraje psychika, a proto je potřeba, aby byla co nejvíc v klidu a pohodě, tím hůř se cítila, protože to jednoduše nebylo v jejích silách. Povídala mi o tom, jak jí v hlavě začala hlodat otázka po smyslu toho, co prožívá, kterou jí někdy opatrně a někdy napřímo pokládali i lidé v okolí či v internetových diskuzích. Nakonec se odhodlala vyhledat odbornou pomoc, aby podle svých slov nezatěžovala své blízké, a přesto aby na své myšlenky nebyla sama. A pak se znovu rozplakala, když mi sdělovala, že ve chvílích, kdy se pokoušela sdílet s někým v terapii svůj obrovský strach a kdy naplno odkryla svou zranitelnost, dostala místo slov pochopení otázky na to, co dělá ve svém životě špatně, jaké emoce potlačuje, jaká traumata ji provázejí a jaké vztahy ji ničí. Proč nepřijímá své ženství a proč je zaměřená tak moc na výkon a pomoc druhým lidem. Přišla na terapii se zraněním a podle svých vlastních slov z ní následně odešla úplně „rozsekaná“. S pocitem, že je to, co prožívá, trest, něco, za co si může sama, co jí osud postavil do života jako zdvižený prst upozorňující na fakt, že nežila dost dobře. Dlouho sbírala odvahu, než se pokusila obrátit jinam, aby se pobavila o tom, jestli je opravdu potřeba nějak „opravit a zásadně změnit“ to, jak doposud žila, cítila, přemýšlela a jednala, a jak by to vlastně měla udělat.

Nepochybuji o tom, že když budeme dlouho sedět u počítače s předsunutou bradou, způsobíme sami sobě problémy s krční páteří a může nás bolet (nejen) hlava. Nepochybuji o tom, že si mnohý stres způsobujeme sami a že se pak může odrazit v našem zažívání, napětí svalů či onemocnění srdce. Stejně tak ani v nejmenším nepochybuji o tom, že když budeme mít jako kuřáci problém s plícemi či cévami nebo jako pravidelní konzumenti alkoholu s játry či střevy, můžeme sami sobě říct, že jsme něco fakt pokazili. Tělo a psychika jsou skutečně jako dvě propojené nádoby, do nichž se promítají navíc naše vztahy, a svou roli v celém tom systému hraje i naše hledání smyslu života, to, čemu věříme a čím se řídíme. Vůbec nezpochybňuji fakt, že za řadou tělesných potíží stojí naše traumata či životní události, ani to, že na velkou část našich psychických obtíží by byla dobrým lékem změna životního stylu, tedy jiná péče o tělo. Připadá mi také přirozené a smysluplné, když se v nemoci (nebo chcete-li „díky nemoci“) dokážeme zastavit, udělat si čas na sebe, provést jakousi inventuru toho, jak žijeme, co nám chybí, co nás trápí, co řešíme, či naopak neřešíme a možná bychom měli. Je v pořádku, když si klademe otázky a hledáme na ně odpovědi. My sami. Co když naše nemoc nemá smysl sama o sobě, protože nemusí být fackou od života, ale může být něčím, co nás na základě dědičných dispozic a dalších vlivů prostě potkalo? Co když proto není tou nejlepší otázkou to, jakou informaci nám o nás a našich životech nemoc oznamuje, ale spíše to, jaký smysl své nemoci sami dáme? Jak se postavíme k tomu, že přišla? Může nám přinést kromě strachu a bolesti nějakou přidanou hodnotu, pozitivní změnu? Dokážeme díky (či kvůli) ní líp porozumět ostatním nebo jim předat nějaké poselství? Vzbudí v nás jen vzdor a pocit nespravedlnosti („proč zrovna já“), nebo i vděčnost za řadu věcí, které jsme nevnímali v čase, kdy jsme měli pocit, že jsme zdraví? 

Každý z nás má právo si klást otázku, jestli je načase změnit či dořešit něco z minulosti či současnosti. Sám sobě. To bych ráda zdůraznila. Pokud tuto otázku pokládáme (i s dobrým úmyslem) někomu druhému, můžeme se velmi rychle stát součástí jeho trápení vyvoláním pocitu viny. Pocitu, že si za něco může sám, že by se měl změnit, že by měl už konečně překonat traumata, opustit nezdravé vztahy či práci. S určitou mírou kritiky a povýšenosti mu tím sdělujeme, že když to neudělá, nemůže se ničemu divit. Pokud si myslíte, že tento postoj je vyjádřením podpory a pochopení, tak není. Staví nás do role někoho, kdo poučuje, kdo sám tyto problémy nemá, kdo na rozdíl od nemocného své pocity, vztahy i minulost zvládá, kdo je prostě o kus výš či dál v chápání smyslu života. A přitom je dost dobře možné, že je to právě naopak. Pokud nebudeme dostatečně citliví a laskaví, pravděpodobně člověku s nemocí a trápením přidáme namísto podpory jen jedno další zranění, další pocit nepochopení a osamělosti. V lepším případě se na nás rozzlobí a bude si od nás udržovat odstup, v tom horším bude po nocích kromě svého strachu bojovat i s pocitem, že je asi hodně špatný, když osud takto zasáhl právě jej. Hezky to ilustruje příběh biblického Joba, který po těch pro nás nejhůř představitelných tragédiích sedí několik dnů v kruhu přátel, kteří jej přišli podpořit. Z velké části však mají potřebu s ním rozebírat to, že by měl zpytovat svědomí, co že udělal tak špatného, že ho potkalo takové nevídané neštěstí. 

Když se někdo v nemoci či utrpení dostane k otázkám po smyslu, buďme s ním v jeho strachu, vnímejme jeho potřebu blízkosti i hledání odpovědí, ale nesnažme se na otázky po zásadních věcech života druhého člověka odpovídat. Nežijeme jeho život a fakt, že my třeba zrovna nemocní nejsme nebo jsme nepřišli o své dítě či někoho blízkého, vnímejme jako dar, a ne jako důkaz toho, že žijeme lépe. A až vám samotným bude těžko, přeji vám, aby byl takto laskavě někdo s vámi a daroval vám místo nevyžádaných rad svou blízkost a naslouchání.    

Mgr. et Mgr. Eva Martináková