Jak si pohrát s automatickou myšlenkou

Něco bych chtěla udělat, vím, že je to v pořádku a pomohlo by mi to, ale hlava mi to nedovolí. Něco chci odmítnout a vím, že na to mám právo, ale nemůžu, napadá mě, že se na mě někdo bude zlobit. Mám chuť na čokoládu a vím, že by bylo v pohodě si kus dát, ale když to udělám, cítím výčitky. Jsem už unavená z toho, jak se mi lidé pořád svěřují, ale mám strach je odmítnout, abych o ně nepřišla. 

Za těmito a mnoha dalšími pocity stojí automatické, vtíravé myšlenky. Po něčem toužím, něco potřebuju, na něco mám chuť, některé hranice ve vztazích mi dlouhodobě extrémně nevyhovují, ale mám strach se vymezit, požádat, odmítnout, odpočinout si, chovat se autenticky, říct svůj názor. Lidi by mě neměli rádi, někdo by si mohl myslet něco, co nechci, projevila bych slabost. Když se objeví spontánní nápad a třeba i nadšení, vynoří se odněkud okamžitě nějaká pochybnost ve formě velkého černého pavouka, který nás začne omotávat svým „co když…“ a „to bude špatně“.

Máte nějakou takovou myšlenku, o níž víte, že asi úplně neodpovídá realitě, ale prostě vám něco nedovolí udělat nebo večer v klidu usnout? Než budete číst dál, zkuste ji v některém koutku svého prožívání najít. Narazíte na ni často v oblastech mezilidských vztahů a bývá to něco, na co vás lidé kolem vás upozorňují a radí, ať to neřešíte. Vám to ale nejde. Váš mozek má svou cestičku k automatické (často katastrofické) myšlence „vyšlapanou“. Mnohokrát jste s ní už bojovali, snažili jste se ji zahnat, zbavit se jí, ale nefunguje to. Je tam. Jako by byla vaší součástí. Trápí vás a je extrémně odolná.
Existuje způsob, jak takovou myšlenku přeprat? Pokud ji zkusíte vypudit, usídlí se u vás dokonale. Nevěříte? Zkuste zhruba na dvě minuty zavřít oči (až dočtete tuto větu) a myslet na cokoliv, jen v žádném případě nemyslete na fialového slona. Pojďme na to. 
Nešlo to, co? Pravděpodobně vám během těch dvou minut několikrát naskočila v hlavě myšlenka zadání, že nesmíte pustit pozornost k fialovému slonovi. Pravděpodobně si na něj vzpomenete i pár hodin po přečtení tohoto textu a možná i večer před spaním, zítra či za rok. Čím víc energie věnujeme tomu, abychom něco „vytlačili“, tím víc se kolem toho bude naše pozornost točit.

Pokud chcete, můžete to zkusit jinak. Můžete zkusit v některé situaci svou milou vlezlou myšlenku zachytit. Vnímat, že teď přišla. Např.: Pokud budu sama sebou, nebudou mě mít lidi rádi. Určitě si ji napište. Přesně tak, jak vás napadne. Vnímejte, co se děje ve vašem těle, když si ji čtete. Cítíte někde něco? Kde? Co? Věnujte tomu chvíli svou pozornost. Pak si zkuste napsat pár bodů, které dokazují, že je ta myšlenka pravdivá. Opravdu se zamyslete. Máte pro ni důkazy? Věnujte tomu pár minut. Stejně tak zkuste najít co nejvíce argumentů týkajících se toho, že to pravda není. (Někdy vám pomůže představit si člověka, který je sám sebou nebo dělá to, čeho vy se obáváte, a kterého máte rádi možná právě proto). Kolik „důkazů“ a „protiargumentů“ jste našli? Potřebujete se pobavit s někým, kdo by vám pomohl hledat další? Opravdu to stojí za to. Rozpitvejte ji. Přestane vás děsit.
A pak zkuste další věc. Napište si tu myšlenku ještě jednou, ale začněte ji slovy: „Právě mě napadla myšlenka, že (pokud budu sama sebou, nebudou mě mít lidi rádi).“ Jak reaguje vaše tělo na to, když si to po sobě čtete v této podobě? Změnilo se něco? Změnily se vaše pocity? Vnímáte nějaký rozdíl? Možná ano, možná to bude chtít trénink. Tento malý detail poslouží k tomu, abyste od své mučivé myšlenky získali trochu odstup. Abyste si uvědomili, že to není realita, ale jen myšlenka, která vás právě napadla, ale která bude za chvíli vystřídána myšlenkou jinou. Není to vaše já. Je to jen něco, co do vašeho já na chvilku nahlédlo. Co vás navštívilo. A vy se s ní nemusíte prát, ale můžete si říct něco jako: „Jé, zdar, tebe znám. Ty mi jdeš zase něco tvrdit, že? Popřemýšlím o tom.“ Je pravděpodobné, že si uvědomíte, že ta myšlenka je vlastně hodně vyhrocená, extrémní, hrozně zevšeobecňující. Často jsou v ní slova jako „nikdy, nikdo, vždycky, každý, lidi“. 

Pojďte zkusit ještě poslední krok. Napište si tu myšlenku ještě jednou, ale přeformulujte ji tak, aby odpovídala realitě. „Když budu sama sebou, určitě některé lidi překvapím, někteří zjistí, že si se mnou nerozumí tak dobře, jako když jsem se jim ve všem přizpůsobovala, ale pravděpodobně mi ta větší přirozenost přivede lidi, kteří jsou mi více podobní a se kterými budu moct být uvolněnější.“ A tuto, reálnější myšlenku si můžu za tu původní, extrémní, zkusit vyměnit. Můžu si ji vyfotit, někam vyvěsit, můžu s její pomocí pomaličku zkoušet dělat určité věci jinak. 
Je to, jako bychom si konečně pořádně všimli strašidla, které nás dlouhodobě navštěvuje, před kterým se snažíme schovat, a hlavně mu nevěnovat žádnou pozornost. Jako bychom mu nabídli židli a řekli: „Tak fajn, co mi neseš? Trochu mě děsíš tím, jak to všechno hrotíš. Sundej si na chvíli tu šílenou škrabošku a ten hábit, co máš na sobě, a pojďme se pobavit normálně. V něčem máš určitě pravdu, ale zkusíme se na to podívat víc v klidu, jo?“

Máte pocit, že by stálo za to tomu věnovat pár minut svého času? Že by vás to někam posunulo a možná i přestalo trápit? Můžete to vyzkoušet. Je to ode mě tip, sdílená zkušenost s něčím, co se mi v praxi opakovaně osvědčilo. V případě, že by na vás ale těch myšlenek bylo moc, nebo byly tak silné, že vám tato technika žádnou úlevu nepřinese, doporučuji zkusit přizvat k posezení „se strašidlem“ odborníka. 

A malá představa na závěr. Když se díváte na oblohu, budou se nad vámi objevovat a mizet mráčky. Nejsou vaší součástí. Zaznamenáte jen, že se objevily a pak se ztrácí. Je zbytečné s nimi bojovat. S našimi myšlenkami je to podobné.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková