Nikdo z nás si ani při nejlepší vůli nedokáže představit, jaké to je, když se po několika nocích strávených někde v krytu s rozrušenými rodiči a velkou skupinou cizích lidí různého věku musíte okamžitě a bez rozloučení s blízkými vydat na nebezpečnou, dlouhou a nejistou cestu „někam jinam“. Skoro nic z toho, co jste jako dítě doposud měli a v čem jste žili, najednou neexistuje. Každodenní chození do školy, kroužky, první lásky, víkendy u babičky, jistota domova, známé prostředí, blízkost a klid rodičů, všechny ty doposud samozřejmě přijímané jistoty jsou během několika dnů pryč. Kromě toho, co bylo zmíněno výše, je navíc velmi pravděpodobné, že jste byli navzdory svému dětskému věku vystaveni přímému ohrožení života, zážitkům a obrazům, které do konce života nedostanete z mysli, stejně tak jako pohled na vyděšené rodiče, kteří si najednou neví rady. Zaplaví vás doposud neznámé intenzivní pocity, tělo reaguje bušením srdce a sevřením, máte problém spát, máte problém myslet na něco jiného než na to, co jste před několika dny a týdny zažili. To je trauma. Existují události, které výrazně ovlivní psychiku i toho nejodolnějšího jedince, otřesou základními jistotami a představí člověku život v jeho nejsyrovější realitě. 

Trauma není vidět. Při pohledu na děti a dospívající, kteří se do naší země přesunuli z Ukrajiny, nemáte ani tušení o tom, co se odehrává v jejich myšlenkách, snech, tělech, pocitech. Vypadají normálně a většina z nich se chová tak, jako jsme tomu zvyklí u českých dětí. Ač bychom se mohli radovat, je to současně „kámen úrazu“. Zdánlivý klid. U některých příchozích dětí budeme mít tendenci oceňovat klidné a vstřícné chování, snahu začlenit se, zapadnout mezi ostatní, přizpůsobit se, naučit se nový jazyk, přijmout naše pravidla, nedělat problémy a co nejrychleji se začít učit. Když to tak hladký průběh mít nebude, budeme mít tendenci je vychovávat a napomínat. A řekněme si na rovinu, nejspíš budeme přehlížet fakt, z čeho ty děti před pár dny odešly. Neznáme napětí, které u nich panuje i v těchto dnech v provizorním bydlení, strach o život tatínka, bratrů, strýce, o rodinné příslušníky, kteří jsou v zemi, kde se válčí, ani to, jak každodenní život těchto dětí i jejich blízkých nadále ovlivňují zprávy z médií či od lidí, kteří zůstali „přímo tam“. 

Rozsah tohoto článku neposkytuje dostatek prostoru k tomu, abychom si rozebrali různé projevy traumatu a správné přístupy k traumatizovaným dětem. Neposkytne nám zrychlené psychologické vzdělání a neklade si za cíl udělat z učitelů psychoterapeuty. Má však být velkou výzvou k tomu, abychom byli maximálně opatrní. Abychom si bez ohledu na vlastní politické názory a dosavadní zkušenosti byli vědomi faktu, že ač už jsme jako učitelé pracovali s různými dětmi, teď jde o něco mimořádného, s čím nemáme zkušenosti. To, co doposud fungovalo, najednou fungovat nemusí. Obvyklé postupy mohou být najednou nebezpečné či škodlivé. Většina z nás neviděla zabitého člověka a nebyla ani v přímém ohrožení života. Většina z nás nebyla náhle přemístěna do cizího prostředí a nezažívala dlouhodobý strach o život členů rodiny. Pokud jsme něco takového přeci jen prožili, víme, jak těžké pro nás bylo se s tím vyrovnat. Děti, které máme před sebou, toho za sebou mají mnohdy mnohem více. Fakt, že se usmívají, neznamená, že je jim vnitřně dobře. Pokud zažily (a zažívají) traumatické události, mají zcela logické a přirozené potíže s pamětí, se soustředěním, s motivací. Jsou pod obrovským tlakem s pocitem, že se od nich očekává, že všechno zvládnou. Mnohdy neumí mluvit o svých emocích, snech nebo nechtějí svým blízkým přidělávat další starosti. Nemohou sdílet své zkušenosti a obavy s vrstevníky, protože neznají jejich jazyk a nemají kolem sebe lidi se stejnými zkušenostmi. Otázky ostatních je často zraňují a přivádějí zpět k zážitkům, na které by rády zapomněly. Přišly do hotových kolektivů, kde se už všichni znají, kde mluví většina stejným jazykem a kde se většina cítí bezpečně. Řada z nich mívá noční můry či flashbacky, hodně pláče, zažívá strach a obavy z nejisté budoucnosti, snadno se čehokoliv lekne a časté jsou také náhlé stavy úzkosti či paniky. Reakce dítěte po prožitém traumatu pro nás mohou být nesrozumitelné, nevypočitatelné, náhlé a zdánlivě nepřiměřené. Může jít o projev emocí, který neodpovídá prožívané situaci (nepřiměřený pláč, smích), šaškování, neposednost, potřebu vzdálit se od ostatních nebo náhlou panickou ataku. Řada dětí i dospělých trpí posttraumatickou stresovou poruchou a teprve s odstupem týdnů a měsíců se u nich začínají projevovat potlačené emoce. Nezapomínejme na to, že dětem, které na sebe upozorňují, zlobí a „dělají problémy“, často dostane více pozornosti a péče než dětem, které prožité trauma z nejrůznějších důvodů uzavřou hluboko v sobě a zdánlivě bezproblémově se navenek přizpůsobí nové situaci.

I kdybychom o zvládání traumatu jako učitelé nevěděli nic dalšího, buďme trpěliví, poskytujme dětem pocit bezpečí a jistoty, nebuďme zdrojem dalšího tlaku a požadavků, ale mysleme na to, že hlavním cílem je v současné době to, aby si dítě zvyklo na nové prostředí a zklidnilo se. Už to je pro ně dost obtížný úkol, ačkoliv to tak z našeho pohledu možná nevypadá. Mysleme na to, že si rodina dítěte prochází ohromně náročným obdobím nejistoty a strachu, což se na chování dětí nutně musí projevit. Podporujme kreativitu, pohybové aktivity, malování, práci s hlínou apod., aby mělo dítě možnost dostat ze sebe emoce přirozeně ven. To, že si např. hraje na střílení, není výrazem jeho mravní zkaženosti a posunutých hodnot, ale možností, jak si v bezpečném prostředí odžít silné a zraňující emoce v jiné pozici, kdy není bezbranné a vyděšené. Nevyptávejme se dětí na věci, které by pro ně mohly být zraňující, ale dejme jim prostor mluvit, až budou chtít. Poučme i ostatní spolužáky o tom, co je a co není vhodné. 

A především buďme laskaví a mysleme na to, že nás samotné psychicky zasáhne změna v jedné oblasti našeho života (např. stěhování do místa, kde nikoho neznáme, nová práce, odloučení od partnera, strach o rodiče apod.), a to jsme dospělí. Přemýšlejme chvíli o tom, před čím vším se snažíme chránit vlastní děti, aby toho na ně nebylo moc. A pak se znovu podívejme na děti, které přišly ze země, kde se válčí. Opakujme si, že trauma není vidět. Psychická zranění nejsou obvázána, ani nás na ně neupozorní sádra či berle, ale to, co jsme zvyklí označovat jako „zlobení“, „nevhodné chování“, „podivné emoce“, nesoustředěnost, neochota se zapojit, či naopak „šaškování“. Každé dítě je jiné. Každé má za sebou jiné zkušenosti, jinou schopnost se adaptovat na změny, jiné dovednosti, jiné rodinné zázemí a také se právě nachází v jiném vývojovém období. Jsem přesvědčena o tom, že žádné dítě by si události posledních týdnů a měsíců samo nevybralo. Cílem je, aby jim mezi vrstevníky bylo aspoň trošku dobře, aby se cítily přijímané, aby pro ně byla budoucnost alespoň v rámci několika týdnů předvídatelná, aby byly pod co nejmenším tlakem, měly přístup k odborné pomoci, aby mohly být dočasně v klidu se svými blízkými, pokud pro ně bude pobyt ve škole nad jejich síly. Porozumění a úcta k prožívání druhého jsou cenné. Hodnocení něčeho, co jsme sami neprožili, je zcela zbytečné.  

Přeji vám, abyste bez ohledu na to, co si myslíte o celé situaci a jednotlivých souvislostech, nepřestávali vnímat dítě před sebou. Dítě s neviditelným rancem těžkých zkušeností a neplánovaných změn na zádech. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková