Ach, to sebevědomí

Ve čtvrtém díle našeho povídání o hranicích se zaměříme na sebevědomí. Zkusme si jej představit jako lákavou a krásně zabalenou krabici „něčeho“, co bychom moc rádi měli. Možná úplně přesně nevíme, co v ní je, ale máme pocit, že když „to“, co je v ní, budeme mít, budeme v životě spokojenější. Máme pocit, že budeme odvážnější, troufneme si na věci, z nichž máme obavy, dovolíme si postavit se sami za sebe a jednat o něco rozhodněji, protože si budeme věřit, nerozhází nás kritika a budeme autentičtější, jinými slovy: Konečně budeme sami sebou. Paráda. V čem je vlastně problém?

Sama za sebe si myslím, že ve třech bodech. Vnímejme sebevědomí jako vědomí o tom, kdo jsem a jaký jsem. Vědomí o tom, že jsem v pořádku, i když je spousta oblastí, kde na sobě můžu dál pracovat. Vědomí o tom, že jsem důležitý a schopný bez ohledu na to, že mi moc nejde matematika a nerad/a běhám nebo mě nebaví vaření a nechci jezdit s partnerem po kopcích na kole. Citlivým obdobím, kdy se utváří základy našeho sebevědomí, je dětství a dospívání. Je zásadní to, jak naši nejbližší reagují na naše potřeby a projevy a jak moc nám dovolí dávat najevo, jak se cítíme. Zásadní je i to, jestli poslouchají naše názory a jestli nás spíše podporují, nebo kritizují. Mohli bychom si o tom povídat hodiny a hodiny. Ale nemáme na to prostor. Proto si shrňme první bod, a to ten, že naše sebevědomí nemusí být na prahu dospělosti „v nejlepší kondici“, pokud jsme neměli štěstí na vnímavé a podporující okolí. A rovnou si dodejme, že je dobré si uvědomit, jak na tom asi jsme, ale rozhodně není dobré se začít litovat a celý život se k tomu vracet. V dětství se utvářel základ. Jak to bude vypadat dál, závisí do značné míry na nás samotných.

Druhý bod souvisí s tím, že máme tendenci se srovnávat s druhými. Odmalička. Pořád. Ono nám to ale moc nepomůže. Naše sebevědomí se nezvýší tím, že se srovnáme s někým, koho vnímáme v určité oblasti jako méně schopného, ale může dostat „zásah“, pokud se srovnáváme s někým, kdo je naopak v něčem dost dobrý. Ani jedno z toho nás ale ve skutečnosti neposouvá. Každý máme úplně jiné geny, jiné zkušenosti, jiné vlastnosti, a hlavně jiné cíle v životě. Bez dlouhého rozvádění myšlenky shrnu, že je pro naše sebevědomí zásadní, jestli se naučíme zaměřovat pozornost víc sami na sebe, plánovat si vlastní kroky, které chceme udělat, a srovnávat to, jací jsme byli před měsícem či rokem a jací jsme teď. Důležité je, jestli se naučíme vnímat vlastní pokroky a jestli dokážeme propojit svou minulost, současnost a budoucnost, tedy to, co mi bylo dáno s tím, jaký jsem aktuálně, a dále s tím, kam směřuji a co je pro mě důležité.

A do třetice – pokud čekáme, že něco začneme dělat, až to sebevědomí na to budeme mít, možná nikdy ani nezačneme. Ono to sebevědomí jednoho dne nebude spát vedle nás či v nás. Pokud si chceme víc věřit, je třeba sebrat odvahu a zkoušet věci, kterých se bojíme. Klidně můžeme začít maličkostmi, a je to vlastně i žádoucí. Můžeme si uvědomit, co se bojíme říct či udělat, a pak to zkoušet. Navzdory nepříjemnému pocitu. Navzdory zvýšenému tepu a sevřenému žaludku. Trošku, pomaličku, někdy, s někým. Uvidíme, že se většinou nestane nic hrozného. Že to dokážeme. Že to lidé kolem nás vezmou (ani nezaznamenají).

Sebevědomí roste s tím, jak zkoušíme nové věci, a rodí se tam, kde si uvědomíme, v čem jsme dobří, co nám jde, jaké máme nadání, co nám hezky funguje. Nemusíme být každý na manažerské pozici. Možná se věnujete dětem doma a čtete jim pohádky, možná si všimnete, když je někdo ve škole smutný, a oslovíte jej, možná dokážete zachovat klid v náročné situaci a možná moc fajn nasloucháte ostatním, když je něco trápí. Hledejte věci, které vám fungují, vlastnosti, které jsou užitečné, a nebojte se pojmenovat si i ty, za které se trochu stydíte, a i ty „přibrat do vnitřní rodiny svého já“. I ty totiž právě v tom svém životě k něčemu potřebujete, nebo jste je potřebovali v minulosti. Zkuste se míň srovnávat s ostatními a víc hledat, jací jste skutečně vy sami. Snažte se najít to, co je pro vás přirozené, a pomaličku to zkoušejte dávat víc a víc najevo svému okolí. Možná to bude štvát lidi, kteří mají potřebu vámi manipulovat, ale když vydržíte nepříjemné pocity s tím spojené, budete víc a víc sami sebou. Budete si víc věřit.

Nečekejte s životem a zajímavými věcmi na dobu, kdy si budete věřit a kdy je budete stoprocentně zvládat. Ta nenastane, pokud to nebudete znova a znova zkoušet teď. Se sevřeným žaludkem a vědomím, že to prostě nebude dokonalé. Věřte mi, že kdybyste necítili nějakou míru sevření, nervozity a obav, bylo by ve vaší psychice dost pravděpodobně něco v nepořádku. Je-li vaše úzkost moc velká, pracujte s ní, ideálně s podporou psychologa. Pro začátek hledejte oblasti, v nichž je menší, a tam zkuste udělat první kroky. Důležité je neztratit svou přirozenost dodržováním určitých návodů, jak „působit sebevědomě“. Buďte sami sebou, vnímejte signály svého těla, ale i to, co byste se rádi naučili a v čem byste se rádi posunuli. Bez určité míry nepohodlí můžete jen zůstat stát na místě.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková