Podle údajů Národního ústavu pro duševní zdraví došlo od listopadu 2017 do listopadu 2020 k dvojnásobnému nárůstu úzkostných poruch v populaci, ze 7,79 % na 13,8 %. Toto číslo je třeba brát s rezervou, jelikož řada lidí s úzkostnými poruchami či panickými atakami (časově ohraničenými záchvaty silné úzkosti) nevyhledá odborníka, popř. se nedostane do úředních statistik. Lze tedy předpokládat, že lidí, kteří v určitém období svého života zažívají výraznou úzkost či prožijí jednu či více panických atak, je mnohem více. O výrazném nárůstu počtu úzkostných a depresivních klientů v současné době informují také psychologové a psychiatři. Pokud ve svém okolí máte člověka, u nějž se objeví záchvat silné úzkosti či se u něj tyto stavy častěji opakují, může vám pomoci pár základních informací, které se pro přehlednost pokusím co nejvíce zjednodušit a zestručnit. Potřebujete-li podrobnější informace, doporučuji vám obrátit se na odborníka.

Při úzkosti a panické atace dochází v těle k tzv. stresové reakci. Aktivuje se ta část nervové soustavy, která nás má připravit na to, abychom dokázali přežít v situaci ohrožení (bojovat, utéct, „zamrznout“). Do krve se vyplaví hormony, které tělo „nabudí“. Srdeční stahy jsou silnější a rychlejší, krev putuje do svalů, které jsou napjaté, tudíž člověk může mít pocit, že se mu špatně dýchá a má stažený hrudník, trávení se pozastaví, takže je častý pocit nevolnosti či sevřeného žaludku, dýchání je zrychlené, díky čemuž dojde k překysličení mozku, může se objevit třas, pocit studených končetin, sucho v ústech, nucení k močení apod. Při velmi silné úzkosti mají lidé kvůli velkému množství informací, putujících do mozku, a kvůli výrazně nepříjemným pocitům obavu, že se zblázní, omdlí, budou křičet nebo zemřou. Důležité je uvědomit si, že i když jde o velmi nepříjemný stav, není při něm člověk ohrožen na životě, a dále to, že je to časově omezený stav. Že míra úzkosti nějakou dobu narůstá, ale pak dosáhne vrcholu a začne klesat. Jde tedy o to pochopit, co se v těle děje, vydržet a využít strategie, které nám pomohou tento stav nabuzení organismu zvládnout a zklidnit naši nervovou soustavu. Jelikož je při úzkosti málo aktivní oblast našeho mozku, v níž jsou centra pro logiku a plánování, není efektivní snažit se snižovat úzkost logickou argumentací, dlouhým mluvením či vysvětlováním. Efektivní je zaměřit se na dech a napětí v těle.

Pozor, řada lidí je stále přesvědčena o tom, že při úzkosti je hlavní zhluboka dýchat, takže se zaměřují na dlouhý a hluboký nádech a hluboký výdech. Protože má ovšem člověk při úzkosti tendenci ke zrychlenému dýchání, vede tento postup k ještě větší hyperventilaci, a ještě výraznějšímu překysličení mozku, což úzkost pouze zvyšuje. Co tedy dělat ve chvíli, kdy někoho v naší blízkosti postihne záchvat paniky? (Pomoc bude samozřejmě závislá na konkrétní situaci a konkrétních jedincích.) Je-li to možné, přesuňte tuto osobu do klidu (mimo dav, třídu, bokem od kolemjdoucích) a pomozte jí se usadit (ideálně s oporou pro záda, opřít se o opěradlo židle, o zeď).

• Mluvte na ni klidně, pomalu a stručně, zeptejte se, jestli jí pomůže, když jí dáte ruku na rameno, obejmete ji apod. Pokud si to nepřeje, nedělejte to.
• Opakujte, že je v bezpečí, že to za chvíli přejde, že jste tam s ní, že za chvíli bude líp.
• Sdělte jí, že potřebuje dostat méně kyslíku do mozku, a proto se spolu zaměříte na dýchání. Navrhněte jí dýchání „jako kapr“ a dýchejte spolu s ní. Nádech (libovolně) a pak našpulení rtů (jako byste chtěli dát někomu pusu) a co nejdelší a nejpomalejší výdech (prodlužujte postupně, zpočátku bude druhá osoba dýchat rychleji). Opakujte instrukce (nádech – našpulit rty – výýýýdech). Chvalte, povzbuzujte (přiměřeně). Vydržte u tohoto způsobu dýchání, je účinné.
• Alternativou je chvilkové dýchání do mikrotenového sáčku (nádech i výdech), díky němuž se taky sníží zásobení mozku kyslíkem, popř. tzv. dýchání „do čtverce“, kdy se pomalu nadechujeme (jako bychom jeli po jedné straně čtverce), zadržíme dech (druhá strana čtverce), pomalu vydechujeme (třetí strana čtverce) a opět zadržíme dech (čtvrtá strana čtverce).
• Je-li osoba opřená, podpoříme ji v tom, aby vnímala, že bezpečně sedí, že se jí záda opírají o opěradlo či stěnu, že má nohy pevně opřené v zemi, že je v bezpečí.
• Když se trochu zpomalí dýchání a vnímáme, že se osoba třese, povzbudíme ji v tom, aby se nesnažila třas zastavit, ale naopak, aby klidně třásla pažemi a podpořila to, co se tělo snaží udělat. Ideálně pohyby provádíme spolu s osobou před námi s komentářem, že tím třesením se snaží tělo zbavit napětí.
• Pokud dobře spolupracuje a cítíme, že se pomalu zklidňuje, zkusíme jí při dalším výdechu doporučit, aby co nejvíce uvolnila svaly v těle, jakoby se rozpouštělo máslo. Několikrát zopakujeme.
• Podle toho, jak se daný člověk cítí, mu nabídneme buď otevření okna, nebo oblečení (deku), pokud je mu chladno.
• Vidíme-li, že se dýchání člověka zklidňuje, že na nás více reaguje, komentujeme to slovy, že už je líp, že už to odchází/odeznívá.
• Pokud jste vy sami úzkostní či vás trápí panické ataky, doporučuji vám věnovat se pravidelně relaxaci, meditaci a trénovat pomalé dýchání do břicha. Naučíte se díky tomu, že je možné reakce svého těla do značné míry ovládat, a budete-li trpěliví, ovlivní to jak strukturu vašeho mozku, tak jeho fungování. (Existují k tomu velmi nadějné výsledky vědeckých výzkumů.)

Vydržíme s člověkem dostatečně dlouho, dokud se nezklidní, vyslechneme si jej, pokud bude mít potřebu popsat, co se s ním dělo, ale sami jeho projevy nekomentujeme, pouze klidně zmíníme, že se to může stát každému, že víme, že se to nedalo v první fázi ovládnout a zastavit. Podle síly záchvatu zvážíme další postup (např. předání dítěte do péče rodičů), při opakovaném záchvatu doporučíme kontaktovat odborníky z řad psychologů, popř. doporučíme bezplatnou aplikaci Nepanikař a uklidníme danou osobu, že existují techniky a metody, které jí pomohou změnit fungování mozku a silné úzkosti zmírňovat, či se jich dokonce zbavit. Doporučíme jí, ať se v případě silné úzkosti obrátí na Linku bezpečí či Modrou linku, kde jí mohou pomoci zvládnout i případnou panickou ataku.

Důležité shrnutí na závěr – na úzkost nezabírá logická argumentace, výzvy typu „no tak se uklidni“, ale velmi dobře na ni zabírá dýchání, při němž dochází k uvolnění svalů těla a omezení množství kyslíku proudícího do mozku. Důležité je taky to, abychom my sami zůstali v klidu, mluvili pomalu a byli druhému nablízku, dokud jeho úzkost neodezní. S těmito základními informacemi dokážete druhého člověka jeho úzkostným stavem provést. Jak bylo ovšem zmíněno výše, jde-li o opakující se stav, je konzultace s odborníkem žádoucí a může člověku ušetřit mnohé trápení.

S přáním vnitřního klidu

Mgr. et Mgr. Eva Martináková