Jak si užít třídní schůzky
Zjistila jsem, že třídní schůzky mají zvláštní kouzlo. Dokážou spojit učitele, rodiče i děti do velké skupiny, která má jeden společný faktor, a to ten, že třídní schůzky nemá nikdo z nich rád. Dochází k poněkud zvláštnímu jevu, trvajícímu zpravidla několik dní, kdy se učitelé obávají reakcí rodičů či vedení školy, rodiče se děsí reakcí učitelů a děti napjatě očekávají reakci jak učitelů, tak i rodičů. Skoro by byla na místě otázka, proč ty schůzky stále děláme, když se tam většinou nikomu nechce. Jistě, existují výjimky a různé alternativy v podobě individuálních pohovorů, ale nezdá se, že by byly o tolik méně stresující pro všechny zúčastněné. Učitelé se mnohem více namluví, rodiče nervózně podupávají ve frontách a děti se obávají možná ještě více, protože vědí, že na rozdíl od těch společných schůzek, kde je určitá šance, že jejich jméno nezazní, na těch individuálních zazní určitě. Takže dochází k jevu, kdy do školy putují poctivě a pravidelně zodpovědní rodiče zodpovědných a dobře se učících dětí a rodiče těch „složitějších“ vedou doma spory o to, „kdo půjde tentokrát“. Samozřejmě, že jsem to cíleně výrazně zjednodušila, ale myslím, že základní myšlenka je patrná. Jde o to, že třídní schůzky představují často stres jak pro rodiče, tak i pro učitele (o dětech ani nemluvě). Čím to je? A dá se s tím něco dělat?
Rodiče nezřídka stresuje obava, že se budou cítit před učitelem (či ostatními rodiči) špatně. Že zase uslyší stížnosti na chování svých dětí a jejich domácí přípravu, že budou konfrontováni s tím, jak dítě zapomíná, jak se směje v hodinách, nebo se baví se spolužáky a neposlouchá učitele. (Je dobré si přiznat, že řadu těchto výtek rodič v podstatě nemá jak doma ovlivnit). Řada rodičů, s nimiž jsem mluvila, špatně snáší fakt, že je učitelé zahrnou kritikou, problémy a souhrnem informací o tom, co všechno jejich dítěti nejde, jak je daná třída hrozná, jak tam učitelé neradi učí apod. Nezapomínejme na to, že v těchto situacích se v rodičích oživí jejich vlastní zážitky ze školy, zkušenosti s autoritami, prožité křivdy, ale třeba i snaha vyniknout. Někteří na školu vzpomínají rádi, někteří z ní mají respekt, jiní si uvědomují důležitost vzdělání a další dělají všechno pro to, aby do ní už nemuseli vstoupit. Toto vlastní vnitřní nastavení pak vědomě či nevědomě předávají doma svým dětem. Odhlédneme-li od toho, jak různé jsou osobnosti rodičů i jejich zkušenosti a očekávání, které v souvislosti se školou mají (jelikož na to nemáme dostatek prostoru), zmiňme alespoň něco málo, co bychom mohli udělat pro to, aby nám spolu s rodiči bylo ve třídě dobře. Ono to totiž jde…
Podívejme se na školu a třídu očima cizího člověka, který tam nechodí denně. Jak na nás působí? Stroze, nebo hřejivě a příjemně? Jaké dojmy vyvolá v rodiči, když tam vejde a bude se rozhlížet? Tím to všechno začíná. Vytvářejme příjemné prostředí. Kvůli dětem, kvůli sobě, ale i kvůli rodičům. Usmívejme se. Dejme rodičům najevo, že jsme rádi, že přišli, že se o své děti zajímají. Připravme se na schůzky, ať nepůsobíme zmateně. Mluvme pomalu a zřetelně, ale uvědomme si, že před námi sedí dospělí lidé. Mluvme tak, aby neměli pocit, že zase po letech sedí před nějakou svou učitelkou. Najděme co nejvíce pozitiv, která se týkají celé třídy, kvality kolektivu, ale i jednotlivých dětí a začněme tím. Pokud to jde, uklidněme rodiče, že jejich děti jsou v dobrém prostředí, že mají řadu pozitivních návyků, že pracují, že se dají zaujmout, že se chovají kamarádsky, navzájem si pomáhají a většinu situací jsme schopní spolu s nimi vyřešit přímo ve škole. Uvolněme rodiče a pokusme se rozptýlit obavy, s nimiž do školy přicházejí. Učitel potřebuje mít pocit, že má rodiče na své straně, že jej berou vážně, že chápou a podporují jeho rozhodnutí a rodič potřebuje mít nutně pocit, že učiteli na jeho dítěti záleží, že se jej snaží pochopit a rozvíjet, že vnímá jeho silné stránky a jde mu o to, aby se ve škole cítilo dobře. Teprve tehdy, když se nám podaří s většinou rodičů vytvořit vztah vzájemné důvěry a spolupráce, můžeme účinně pracovat na problémech. Teprve poté, až rodič vnímá, že nám na dítěti záleží a máme ho rádi, můžeme společně probrat to, co nefunguje. Teprve ve chvíli, kdy rodič cítí, že to s dítětem myslíme dobře a že jsme nejen vzdělaní, ale také vstřícní a lidští, bude brát vážně naše návrhy či doporučení a nebude mít strach nám říct, jak své dítě vidí on sám. Čím více kritiky si rodič na své dítě už vyslechl (na nižším stupni školy, v MŠ, od babiček apod.), tím vděčnější většinou bude, když mu budeme sdělovat něco pozitivního.
Samozřejmě, je třeba řešit problémy, poukazovat na to, co nefunguje, domlouvat postup tam, kde se děje něco negativního. Ale často na to jdeme špatně v tom, že je to první věc, na kterou se v rozhovoru s rodiči zaměříme. Nezapomínejme na to, že jde o děti, k nimž mají rodiče silný citový vztah. Kritiku budou vnímat jako útok a budou mít tendenci své dítě hájit a oponovat nám, protože je to prostě přirozená reakce (v horším případě si vztek vybijí doma na dítěti). Když se nám podaří začít tím pozitivním a uklidnit rodiče, že nestojíme proti nim a jejich dětem, ale že jsme tam spolu s nimi pro jejich děti, bude mít to, co jim budeme sdělovat, mnohem větší účinek. Zvyšuje se tak naše šance, že nás rodiče budou mít rádi, že nás budou respektovat a že se třeba na příští třídní schůzky budou dokonce i těšit. A mnohem, mnohem lépe se tam příště půjde i nám.
A ještě jeden krátký postřeh z praxe na závěr. Někdy by oběma stranám pomohlo, kdybychom méně mluvili a více se ptali. Rodič bude cítit, že jej bereme vážně, že se zajímáme nejen o problém, ale o situaci dané rodiny a když se bez ironie zeptáme, jak by si řešení určitých obtíží představoval on sám na našem místě, můžeme si nezřídka vyslechnout zajímavý postřeh, nebo rodič přijde na to, proč je jeho představa řešení nereálná. A to je taky cenný posun.
Tak až to přijde, tak si to užijte.
