Internet v dětských hlavách
Je super, že děti mají mozek! (A za tím si stojím, i když už slyším „vtipné“ poznámky některých z vás, že ne všechny, nebo že se to u některých opravdu navenek neprojevuje). Orgán, v němž jsou různá smyslová centra, orgán, který má za běžných okolností schopnost přijímat a zpracovávat podněty z okolního prostředí, dokáže řídit naši řeč a umožňuje nám porozumět řeči jiných lidí, orgán, který má obrovský potenciál jak v oblasti řešení problémů, tak také v oblasti ukládání životních zkušeností, prožívání emocí, řízení tělesných pochodů, ale třeba i řízení auta. Spletitá hustá síť nervových buněk je darem, který mnohdy dokážeme ocenit až tehdy, když se něco poškodí či nevyvine správně.
Mozek máme na to, abychom dokázali vnímat kdo jsme, kde jsme, co prožíváme, jak se chováme, co si myslíme a co je kolem nás. Jsou v něm minulé vzpomínky a zkušenosti i naše budoucí cíle a očekávání, ale přednostně by nám měl posloužit v tom, abychom mohli prožívat to, co je TADY a TEĎ a prožívat to pokud možno kvalitně. Měl by být schopen nám zprostředkovat podněty, které na nás aktuálně působí, vyhodnotit je a zařídit nějakou reakci na ně. Měl by nás propojovat s lidmi, které máme na dosah i informacemi, které jsou pro nás důležité. Je připravený na to, abychom mohli plně prožívat své životy v aktuálním okamžiku, vnímat to, co nám někdo sděluje a reagovat na to, ukládat si do paměti zážitky a informace, jež jsou pro nás osobně důležité a zajímavé.
Dětský mozek (a nejen on) ale s rozvojem moderních technologií začíná fungovat jinak. Vypadá stejně, má stále obrovský potenciál, ale obrazně řečeno se do něj namísto vědomého prožívání a regulování reality „natlačily“ zcela nové věci. Místo jedoucí tramvaje vnímají děti novou fotku známého na Instagramu, místo slov učitele sjíždějí profily neznámých lidí, namísto řeči píšou, namísto soustředění těkají od jedné informace k druhé. Souvislé čtení je nahrazeno čtením statusů, zkratek či vět, které už není možno označit ani za věty holé a pocit, že je člověku právě teď fajn a užívá si toho, je vytlačován nutností dát o tom ostatním vědět alespoň fotkou či nějakým komentářem. Takže místo toho, abychom si užívali, fotíme, místo toho, abychom vnímali, natáčíme a místo toho, abychom se radovali, znervózňuje nás malý počet lajků či obdivných komentářů. (A to žel nezveličuju. Počet sledujících, počet komentářů, sdílení či lajků ovlivňuje vnímání sebe sama a prožívání dospívajících víc, než si dospělý člověk dokáže představit). Poklidné prožívání okolní reality je u mladých lidí nahrazováno pocitem, že jim ta virtuální realita neustále uniká, podrážděností, že nemůžou pokračovat ve hře, či pocity samoty a nespokojenosti, protože sociální sítě jsou plné fotek a statusů šťastných lidí, kteří si něčeho užívají a dobře vypadají.
Mnozí z nás si to nechtějí připustit, nebo si říkáme, že to nebude „tak žhavé“. (I řada z nás dospělých prožívá nutkavou touhu kontrolovat každou chvíli mobil, proč si to nepřiznat). Ale ono to vážné je. Zatímco my dospělí jsme už v životě něco prožili, přečetli a pochopili a díky tomu si většinou dokážeme udržet zdravý nadhled a odstup, děti a mladí lidé jsou reálně ohrožení. Často nerozlišují realitu od virtuálního světa, neodhadnou nebezpečí, nedokážou se ovládat a omezit čas, který na svém mobilu tráví, jsou snadno zmanipulovatelní, propadnou tomu, že jim virtuální svět nabízí snadné a rychlé uspokojení bez vynaložení námahy a překonávání překážek. Je prokázáno, že se u dětí, které věnují hodně času hraní počítačových her, objevují stejné projevy, jako u dětí s diagnostikovanou poruchou pozornosti a hyperkinetickou poruchou (ADHD). Je prokázáno, že děti a mladí lidé, kteří tráví hodně času u počítače či mobilu, ztrácejí zájem o reálné vztahy, i schopnost kvalitní vztahy navazovat a udržovat (protože to považují za příliš „pracné“ a nejsou ochotni se přizpůsobovat požadavkům druhých). Je prokázáno, že mladí lidé, kteří začnou brzy nadměrně sledovat pornografii, ztrácejí schopnost užívat si vzrušení s reálným partnerem (a jeho požadavky, chováním či vzhledem) a nezřídka se stávají v brzkém věku impotentními. Je prokázáno, že mobily narušují schopnost soustředění u dětí ve školách, i při učení doma, protože děti neustále přenášejí pozornost mezi tím, co vidí na displeji a tím, co vidí, slyší či čtou reálně. Jistě, moderní technologie nám přinášejí spoustu možností, ale ta rizika tady jsou a je třeba je brát vážně.
Škola nemůže „suplovat“ rodiče a jejich výchovu, ale děti v ní tráví hodně času a setkávají se s dospělými autoritami v podobě učitelů, asistentů či vychovatelů. Naše vlastní schopnost odolat pokušení mít v ruce mobil v každé volné chvíli i to, že si s dětmi budeme povídat a budeme je učit, že internet má svá obrovská rizika a život „tady a teď“ je hodnotnější, může dětem pomoci. Psychiatři i psychologové varují, že přibývá jak depresivních, tak i závislých dětí a mladých lidí. Důvodů tohoto stavu je nepochybně celá řada. Pohyb na internetu může být jedním z faktorů. Kdo viděl dokument o pedofilech, kteří kontaktují děvčátka na sociálních sítích, nebo videa ukazující neovladatelný výbuch vzteku, když závislému dítěti rodič vypne počítač, ten ví, o čem mluvím. Na nás učitelích je, abychom se zajímali o dětský svět i postoje a názory svých studentů a citlivě na ně reagovali. Virtuální realitu neodbouráme, ale je potřebné naučit děti a mladé lidi, jak k ní přistupovat, nebát se nastavovat zdravé hranice a omezení, mluvit o rizicích a jít příkladem.
Nevzdávejme to a nezlehčujme to. Těm z vás, které toto téma zaujalo a těm, kteří mi nevěří, že je riziko velké, doporučuji knihu Odpojený muž.
