Když učitel supluje roli rodiče
Pracujete ve škole. Na místě, kde se předávají informace, sepisují a plní plány, promýšlí postupy a přístupy, řeší různé formality, rozvíjí kompetence, a především zde dochází ke kontaktu, k interakcím, vznikají a proměňují se tady vztahy, sdílejí a propojují se životní příběhy, dochází ke sbližování i oddalování, rodí se zde řada emocí, myšlenek, snů i obav. Setkává se zde svět dospělých se světem dětí či dospívajících, těch, kteří mají úkol a touhu vést a chránit s těmi, kdo ochranu a vedení potřebují, ať už si to uvědomují, nebo ne.
Líbí se mi vycházet z předpokladu, že většina učitelů je ve škole proto, že je jejich práce baví, že mají skutečný zájem pečovat nejen o to, co se děti naučí, ale i o to, jak se tam cítí. Věřím v to, i když jsem realista a vím, že to není případ všech.
Láska k dětem a velké množství času, který s nimi učitelé ve školách tráví, s sebou přináší i svá rizika. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mi přišlo od učitelů několik dotazů týkajících se toho, jak pomoci dětem, jejichž rodiče se potýkají se závislostí, jak jim pomoci zvládnout úmrtí v rodině, jak podržet dítě z nefunkční rodiny či z rodiny, kde jej citově zanedbávají. Je pěkné, že učitelé vědí o tom, co děti prožívají, že znají jejich rodinné zázemí, vnímají jejich obavy či bolesti a ztráty a snaží se na to všechno citlivě reagovat. V některých případech jsou právě oni těmi jedinými, kdo o dítě projevuje opravdový zájem a může jej díky tomu ovlivnit. Kde jsou tedy ta zmiňovaná rizika? Co všechno by se měl učitel snažit ovlivnit? Kam až se může pokusit zasahovat?
Učitel není rodič a je důležité, aby se jej nepokoušel „suplovat“. Je důležité dítě poslouchat a podpořit a v případě potřeby mu pomoci či upozornit na špatnou rodinnou situaci další instituce. I to má ale své hranice, jejichž překročení může ublížit jak dítěti, tak učiteli samotnému. V blízkém vztahu se dítě někdy svěří s něčím, co si učitel už nemůže nechat pro sebe, např. se zneužíváním či týráním a rozjíždí se mašinérie vyšetřování a rozhovorů, které pro dítě nejsou příjemné. Z praxe vím, že se proti učiteli mnohdy v tu chvíli postaví nejen rodiče, ale i další příbuzní a známí, kteří věří rodičům více než dítěti a jeho obviněním. Dítě v učitele ztrácí důvěru, uzavírá se, zlobí se a nechápe, že udělal to, co udělat musel. Pokud učitel nezasáhne, utvrdí dítě nevědomě v přesvědčení, že mu žádný dospělý v jeho tíživé situaci není schopný pomoci a vystavuje se i riziku trestní zodpovědnosti, když to vyjde najevo. Ať už se rozhodne situaci řešit či ne, prožívá obrovský stres. V jiném případě, pokud má doma dítě např. nervózní a psychicky labilní matku a my jej zahrneme péčí a láskou, dojde nutně ke srovnávání a bolestnému uvědomění, že paní učitelka je „lepší a hodnější“ a to, co dítě doma vnímalo jako normální, normální není. Nezřídka dítě doma v nějaké chvíli zmíní, že je paní učitelka hodnější, má ji radši, něco mu dává, tráví s ní čas a je zle.
Učitel ve velmi blízkém vztahu s dítětem, které nemá dobré rodinné zázemí, ztrácí objektivitu i potřebný odstup. Může se rozvinout silná potřeba dítě chránit a ovlivňovat to, jak se cítí a co se děje mimo školu. Ta hranice, kdy dítěti svým zájmem a povzbuzením skutečně pomáháme a kdy už do jeho života zasahujeme více, než nám přísluší, je velmi tenká a hrozí, že dítě vycítí, že se mu věnujeme víc než ostatním (což postřehnout často i ostatní děti) a třeba taky to, že si o jeho rodiči či rodičích nemyslíme nic pozitivního. A tady je jeden z dalších kamenů úrazu. I dítě, kterému doma jeho maminka ubližuje, ji má rádo (obdobně jako žena, kterou týrá manžel a ona vám přesto řekne, že jej miluje a nechce jej opustit). Právě proto, že je to jeho maminka, že je na ni zvyklé a závislé, že má i „světlé chvíle“. Dítě zažívá ambivalentní pocity. Má negativní pocity vůči mamince vyvážené těmi pozitivními. Potřebuje to, aby v těžkých podmínkách přežilo. Je to důležité pro jeho psychiku. Když mu tuto rovnováhu narušíme, vyvoláme zmatek, v němž chvíli nebude věřit jí a chvíli zase nám, ale hlavně bude pochybovat samo o sobě, protože doteď žilo v představě, že za hněv maminky může ono samo a my mu tuto představu budeme brát.
V čem tedy tkví role učitele? Především ve vzdělávání. Na dalším místě pak v otevřenosti, naslouchání, podpoře, povzbuzování, směrování dítěte, v opravdovém zájmu a vedení k dodržování základních pravidel tam, kde se o to rodina nestará, v ochraně před rodiči, kteří dítě týrají, zneužívají či zanedbávají a s nimiž je v nebezpečí, ale také ve vědomí, že to hlavní, o co máme jako učitelé usilovat je to, aby dítě bylo ve škole v co největším klidu, bezpečí a mohlo se hlavně učit a rozvíjet dobré vztahy. I to je dost, a i to ne každý učitel zvládne. Přemýšlejme nad tím, jestli se chováme jako učitelé, kteří mají o děti zájem, nebo se už snažíme vynahradit jim něco, co u jejich rodičů my sami postrádáme. Pokud zajdeme příliš daleko, můžeme jim navzdory svému dobrému úmyslu ublížit, protože se dostaneme do bodu, kdy jim už nebudeme moci pomoci a jejich situaci doma ovlivnit, ačkoliv to od nás budou v důvěře očekávat, nebo do bodu, kdy nás to bude samotné zatěžovat a budeme se snažit od dítěte odpoutat a vzdálit. Lepší bývá nasměrovat dítě na jiného příbuzného, kterému důvěřuje. Suplování rodičovské role je něčím, co nám nepřísluší.
Přeji vám, ať nejste lhostejní a bezcitní, ale ať se ve snaze řešit něco, co byste neměli, nedostanete sami do pasti.
