Jak se žije učitelům během distanční výuky

Moji milí kolegové, učitelé ve školách,

dnes nepíšu článek, dnes vám píšu dopis, protože mám potřebu být hodně osobní. Na blogu nakladatelství Klett se pro vás během uplynulých dvou let nashromáždila pěkná hromádka psychologických článků věnovaných především dětem ve školách, tomu, jak s nimi pracovat při jejich individuálních potřebách, jak je motivovat, hodnotit, jak jim porozumět, jak je vést, vychovávat, jak rozvíjet hezké vztahy ve třídě i mezi pedagogy. Mnozí z vás je čtou, mnozí na ně reagují a snaží se podněty z nich využít při své práci. Je tam i pár článků věnovaných přímo vám, tomu, abyste mysleli i sami na sebe, ale je jich určitě menšina. Dnes bych ale ráda vaši pozornost obrátila od dětí a práce právě k vám samotným, protože mám pocit, že to nejen potřebujete, ale že si to i zasloužíte.

Máte náročnou práci, i když kolem vás a u vás doma zrovna neřádí žádný virový neřád a nemusíte zápasit s technikou a online světem. Jste v každodenním kontaktu s mnoha lidmi, máte velkou zodpovědnost, pracujete často pod tlakem a jste nuceni se neustále vzdělávat a poměrně rychle přizpůsobovat mnoha změnám. Různé aspekty vaší práce i osobnosti hodnotí jak vaši žáci, kolegové a nadřízení, tak také rodiče, popř. inspekce. Někdy to jde hladce, baví vás to, cítíte se naplněni, spokojeni a někdy je to pěkná dřina a vy tiše pozorujete, jak vám docházejí síly a nadšení se ztrácí. Většinou to bývá naštěstí dočasné a dalo by se říct i „sezónní“, vázané na jakési pedagogické období „sklizně“ v lednu a červnu.

Teď je ale zcela mimořádná doba. S dětmi nemůžete komunikovat tak, jak jste zvyklí, často se vám nedaří navzdory velké snaze získat jejich plnou pozornost, nadchnout je pro práci tak, jak to dokážete při osobním kontaktu, příprava hodin i testů vás stojí hodně úsilí, možná vám chybí taková ta pozitivní zpětná vazba, kdy nikdo nemusí vyjadřovat spokojenost slovy, ale vy to „souznění s třídou“ prostě cítíte. Teď naopak zřejmě citlivě vnímáte u dětí ztrátu motivace či nechuť k učení. Do toho vaši práci ještě v mnohem větším měřítku než obvykle hodnotí rodiče, a to nezřídka ve dvou extrémech, kdy v jednom podle nich děcka nic nedělají a v druhém toho mají moc, přičemž za obojí dávají zodpovědnost vám a nezřídka se s tím obrací rovnou na vedení školy. A nevím, jestli je horší, když při tom hodnocení vycházejí jen z toho, co jim jejich děti samy řeknou, nebo z toho, že sedí u online hodin, sledují vás při práci a ačkoliv sami nemají ani pedagogické vzdělání, ani zkušenosti, ani povědomí o tom, co všechno musíte vy dělat a splnit, mají jasno nejen v tom, co by bylo třeba zlepšit, ale i v tom, jak to máte udělat. Že by se velká část z nich nedostala ani do aplikace, kterou používáte a ovládáte vy, ponechme stranou. (Touto myšlenkou se můžete průběžně utěšovat.)

Mimořádná doba je i ve společnosti a ve vašich rodinách. I v případě, že jste optimisté a nenecháte se jen tak něčím psychicky zdeptat, nejistota teď doléhá na každého z nás a je potřeba si to připustit a věnovat tomu pozornost. Kromě toho, že pracujete na dálku s dětmi, které často nejsou psychicky v pohodě, máte mnozí doma i vlastní malé (či větší) děti, které potřebují vaši pomoc při učení a zpracovávání úkolů a někdy taky nejsou zrovna v pohodě, máte tam partnery a mnozí řešíte finanční nejistotu či problémy, složité rodinné vztahy, obavu o své blízké apod. Každý máme ten svůj „koktejl starostí“ namíchaný trošku jinak a každý svou situaci taky jinak zvládáme. (Variantu, že si někdo u vás doma zrovna prochází pubertou či obdobím vzdoru, ponechme stranou).

Nepíšu vám proto, abych ve vás vyvolala sebelítost, nebo vám potvrdila to, co sami víte. Že je toho někdy na jednoho člověka příliš. Naopak. Sebelítost je tím, co vám sebere i poslední zbytky sil a vůbec nic vám nedá. Máte-li pocit, že situaci, v níž jste, nemůžete nijak ovlivnit, je váš stres a psychická nepohoda větší a nepříjemnější než tehdy, pokud víte, že i když neovlivníte všechno, držíte toho přeci jen dost „ve vlastních rukou“.  A ono tomu tak skutečně je. Jsme součástí hry, v níž jsou sice nějak nastaveny rámcové podmínky a pravidla, ale to, jak budeme hrát, s jakým nasazením a jakým výsledkem, záleží především na nás samotných.

Můžete ovlivnit to, s jakým nasazením pracujete. Jak moc náročné techniky a postupy volíte, jak moc úkolů kontrolujete, jak precizně se připravujete a šperkujete materiály, jak moc trváte na tom, že je potřeba probrat opravdu všechno tak, jako by byla normální situace či zda dokážete odfiltrovat méně podstatné.

Můžete ovlivnit to, jak si budete brát případnou kritiku. Jestli dokážete chránit sami sebe vědomím, že i když vaše práce není dokonalá a leckdo by leccos dělal jinak, vy děláte, co můžete a co jste ochotni, protože práce není váš život, ale pouze jeho součást. Učíte se, chybujete, a obojí k životu patří. To, že vás někdo kritizuje, nemusí souviset až tak s vaší osobou a vašimi metodami, ale můžete být pouze hromosvodem pro vybití reakcí někoho, kdo je aktuálně ve stresu.

Můžete ovlivnit to, jaké si v práci a komunikaci se žáky a rodiči nastavíte hranice. Není třeba jim být neomezeně k dispozici, není třeba reagovat na e-maily ve večerních hodinách ani sáhodlouze telefonovat. Pokud to chcete dělat, dělejte to. Ale pokud vás to zatěžuje, nastavte si pro komunikaci nějaká pravidla. I doma si můžete rozdělit čas na „pracovní“ a „osobní“. Není to sobectví. Je to nutnost. Pekaře, který je po práci doma, taky nepřijdete požádat o rohlík a taxikář vás při sledování fotbalu neodveze.

Můžete ovlivnit to, jak si nastavíte komunikaci doma. Mnohé napětí v mezilidských vztazích vzniká proto, že neumíme sdělit, jak se cítíme, co potřebujeme a máme pocit, že to „ostatní přeci musí vidět“. Nemusí. A dokonce ani nemůžou. Oni vnímají své pocity, své potřeby, své starosti. To, že zrovna nemáte chuť na povídání zjistí často až poté, co něco podrážděně zahučíte, to, že něco chcete až poté, co jim vyčtete, že jsou sobci, kteří myslí jen na sebe. Potřebujeme se naučit sdělovat, kdy chceme být sami, kdy nemáme náladu na „vytváření vztahů“, kdy se něčím trápíme nebo něco očekáváme.

A v neposlední řadě můžete ovlivnit i to, kolik energie vydáváte a kolik jí přijímáte. Když se budete jen nesobecky „rozdávat“, tak budete prázdní dost rychle. Je důležité práci, povinnosti a „dávání“ vyvažovat něčím, u čeho je vám dobře, co vás naplňuje, u čeho si odpočinete. Někdo se půjde sám projít, někdo si zacvičí, někdo bude vyrábět dekoraci či vařit, no a ano, někdo si naleje skleničku vína, buďme realisti.

Nebuďte dokonalí, buďte jen „dost dobří“. A to ve všech pozicích, které máte. Jako učitelé, rodiče, partneři, děti, přátelé, příbuzní apod. V každé chvíli je něco důležité a něco naopak počká. Naučte se to rozlišovat, teď k tomu máte jedinečnou příležitost. Občas jste nejdůležitější vy sami a vaše duševní rovnováha. Dělejte, co umíte, dělejte to dost dobře a když přijde kritika, uvědomte si, že ten, kdo vás kritizuje by to jednak ve většině případů nezvládl tak jako vy, v řadě případů by to nezvládl vůbec, často by to nebyl ani ochotný dělat a pak taky není ve vaší situaci, a proto je nějaké jeho hodnocení zvenčí značně neobjektivní.

Šetřete se nám, protože vás budeme nadále potřebovat, nelitujte se, protože máte pořád spoustu důvodů k vděčnosti, jako kormidelníci na své vlastní lodi zaměřte pozornost na to, co je ve vás a vašem okolí pozitivní a nenechte se ubíjet nadáváním a „blbou náladou“. Protože to, na co zaměříte svou pozornost, ovlivňuje vaše pocity, i to, kolik síly v sobě máte. A pokud to v těchto dnech a týdnech máte mimořádně těžké, hledejte objetí, pomoc a pochopení u svých blízkých, nebo u odborníků. Tam je to tedy většinou bez toho objetí, ale zase mají tu výhodu, že na ně můžete „vysypat“ cokoliv. Vám se uleví a oni to zvládnou.

A na závěr domácí úkol, samozřejmě pro vaše dobro. (Ať víte, jaké to je). Zkuste si vybavit alespoň 3 činnosti, které vás naplňují a u nichž si odpočinete a aspoň jednu z nich zkuste zařadit do dnešního dne. (Hujerové, snaživci a ti, kdo pochopili, že jejich vlastní duševní pohoda je minimálně stejně důležitá, jako pohoda lidí kolem, to vydrží dělat alespoň 3x týdně po celou dobu distanční výuky). A kdo má chuť, může pro inspiraci ostatním napsat pod tento příspěvek na Facebooku způsoby, kterými dobíjí energii. Kvůli sobě i vám budu doufat, že to nebude samé víno, pivo, slivovice a svařák. 😉

S myšlenkou, že si díky událostem letošního roku budeme vážit možnosti chodit do škol a se zvoláním „nejste v tom sami“ se s vámi loučí

Mgr. et Mgr. Eva Martináková