Sebepoškozování u dospívajících

Problém, který na první pohled nebývá vidět, ale když už se s ním jako učitelé setkáme, často si nevíme rady s tím, jak zareagovat, na koho se obrátit, co dítěti říct a neznáme ani odpověď na otázku, proč k němu v konkrétním případě vůbec dochází.

Pojem samotný se používá od 60. let 20. století, ale větší pozornost začali odborníci tomuto jevu věnovat až o nějakých deset let později. Existuje mnoho způsobů chování, při nichž člověk vlastně ubližuje sám sobě, svému tělu. Nemusíme chodit pro příklady daleko, stačí se podívat třeba na náš vlastní život plný stresu, nezdravého jídla, alkoholu či nedostatku pohybu, či na lidi, kteří našli zálibu ve společensky tolerovaném tetování či pearcingu. Nicméně sebepoškozující chování v tom slova smyslu, v jakém se na něj dnes chceme zaměřit, je specifickým druhem chování, při němž jedinec nemá v úmyslu spáchat sebevraždu, nechová se rizikově pouze kvůli touze po adrenalinu, ale přímo a záměrně poškozuje své vlastní tělo (tkáně), a to bez účasti druhé osoby. Mezi nejčastější způsoby přitom patří sebetrávení (neadekvátní užívání léků, kombinace léků s alkoholem, užívání drog, polykání nestravitelných předmětů) a sebezraňování, k němuž patří nejčastěji řezání, škrábání či pálení vlastního těla (předloktí, stehna apod.).

Sebepoškozování může být jedním z příznaků řady duševních poruch. Setkáváme se s ním u dětí s mentální retardací, u poruch autistického spektra, u psychotických onemocnění i poruch, při nichž má jedinec problém regulovat vlastní emoce a chování. Časté je u tzv. hraniční či disociální poruchy osobnosti (což jsou poruchy, jež se diagnostikují až po dovršení plnoletosti), poruch příjmu potravy i organického poškození centrální nervové soustavy. Mezi další spouštěče tohoto druhu chování řadíme prožitá traumata, týrání, sexuální zneužívání, snahu patřit k nějaké skupině lidí apod. U dívek se s ním setkáváme přibližně 2-3x častěji, než u chlapců, a to nejčastěji ve věku 13 – 15 let (pod 11 let pouze zřídka). Podle statistik bychom našli sebepoškozující chování (v tom smyslu, v jakém jsme si jej definovali výše) u 10 – 15% dospívajících, což je alarmující číslo, i když pokud jde „jen o procenta“, často to tak nevnímáme. Pojďme si to proto převést na děti. Učíme-li ve třech třídách po 33 dětech, je pravděpodobné, že máme v jedné třídě 3 děti, jichž se to přímo týká. Zajímavé je také zjištění, že ve výchovných ústavech a jiných ústavních zařízeních je toto číslo ještě vyšší.

Není pochyb o tom, že před sebou učitelé ve školách mají děti, které sami sobě opakovaně a vědomě ubližují.  Někdy tak řeší stres, situace, kterým nejsou schopny jinak čelit či vnitřní napětí, někdy se tak nevědomě snaží překonat vlastní pocity viny. Z praxe víme, že ne vždycky si toho učitelé všimnou, a i když o problému vědí, často netuší, jak reagovat. Některé děti se to snaží skrývat (nosí trička s dlouhým rukávem a delší kalhoty, vyhýbají se plavání), některé svá pořezaná zápěstí učiteli nebo spolužákům „jakoby náhodou“ odhalí a je to jakási forma jejich „volání o pomoc“. Pro řadu mladých lidí je to určitý „módní trend“, v němž jsou utvrzováni společným sdílením zkušeností a fotek na sociálních sítích a webech, ale není radno tento problém podceňovat, protože může být známkou vážných duševních problémů dítěte a upozorňovat na prožitá traumata (zneužívání, týrání, šikanu apod.). Kromě toho si dítě, které se nenaučí řešit problémy konstruktivně a zbavovat se vnitřního napětí jinak, vytváří ze sebepoškozování návyk, k němuž se postupně může uchylovat čím dál tím častěji a bez odborné pomoci (ale i s ní) s ním má problém přestat. Jizvy na těle i na duši s ním zůstávají doslova po celý život.

Jak reagovat, pokud narazíme na dítě, na kterém jsou patrné známky sebepoškozování? Hlavní zásada zní – zachovat klid, ale nikdy tuto skutečnost nezlehčovat. Je možné, že dítě usiluje o získání pozornosti, že je bezradné, zoufalé, prožívá strach a neví, kam se obrátit o pomoc. Je pravděpodobné, že bude zapírat, že si zranění způsobilo samo a dobrovolně a je proto důležité na něj netlačit, ale také se nespokojit s odpovědí, že o nic nejde. Děti, které ubližují samy sobě, se vnitřně trápí, bývají velmi citlivé k odmítnutí, často jsou úzkostné či depresivní. Proto je důležité reagovat klidně, nemoralizovat, nepohoršovat se, nevyžadovat slib, že s tím dítě okamžitě přestane a pokud možno jej ani nevystavovat dalšímu „tlaku“. Účinnější je uklidnění dítěte, ujištění, že víme, že se cítí zle, a proto to dělá, vyjádření pochopení (čímž není myšleno schvalování takového chování) a zjištění, jak dlouho k sebepoškozování dochází a jak je závažné. Po příčině jako učitelé raději nepátráme. Je vhodné hledat spolu s dítětem člověka, kterému důvěřuje, ať už je to školní psycholog, rodič či pracovník krizového centra nebo linky bezpečí. Dobré je, pokud je to možné, otevřít se dítěti, vyjádřit svůj strach o něj, dát mu najevo podporu a doporučit rodičům, aby při řešení tohoto problému spolu s dítětem hledali odborníka, který bude dítěti vyhovovat a slíbili mu možnost jít k někomu jinému, pokud mu určitý člověk „nesedne“.

Jste-li jako učitelé v roli dospělého, kterému se buď svěří samo dítě, nebo vás na problém upozorní jeho kamarádi či spolužáci, přebíráte část zodpovědnosti za vývoj situace a doporučila bych vám konzultovat další postup buď s výchovným poradcem ve škole, nebo se školním psychologem, pracovníkem v PPP či oborníkem na některé z krizových linek. Jejich seznam je možné najít např. na stránkách Šance dětem. Každopádně bych vám doporučila se obrátit na někoho zkušeného, komu sami důvěřujete a s ním zkonzultovat i postup, jakým tuto skutečnost proberete s rodiči daného dítěte. Jako u většiny jiných poruch a nemocí i tady platí, že čím dříve se s dítětem a jeho problémem začne pracovat, tím větší bývá šance na pozitivní změnu. Pokud se vám děti s problémem sebepoškozování svěří, je to výraz důvěry, i když nepochybuji o tom, že byste se do této situace nejraději nikdy v životě nedostali. V takové chvíli před sebou máte dítě v nouzi, a i když můžete mít strach, věřte, že dítě před vámi jej má ještě větší. To, co jste se učili při svém studiu na VŠ, vám bude v takové chvíli málo platné. Využijte svou lidskost a hledejte další odborníky, kteří si budou vědět rady.

Dnes vám přeji hlavně odvahu.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková