Mladší školní věk aneb dobře učit na prvním stupni mohou jen srdcaři

Učíte děti, kterým je šest až deset let? Blahopřeji vám. Nepochybuji o tom, že je to náročné, že to chce spoustu trpělivosti, že býváte odpoledne unavené a umluvené (či unavení a umluvení), že dlouho trvá, než se vám podaří vytvořit u dětí potřebné návyky a naučíte je respektovat pravidla a že častý kontakt s rodiči těchto dětí může být mnohdy náročnější než přímá práce ve třídě.

Je mi jasné, že před sebou míváte různě nadané děti (o výchově ani nemluvě) a ty pak mají různě spolupracující (či konfliktní) rodiče. Přesto máte jakýsi malý bonus, který učitelé jiných věkových skupin nemají. Pracujete s dětmi, které už bývají samostatnější, než tomu bylo třeba v MŠ, ale zároveň je ještě „nesemlela“ hormonální bouře puberty. Svůj pracovní čas trávíte s „bytůstkami“, které (až na výjimky zkažené většinou svými vlastními rodiči) nestojí v opozici vůči dospělým a kterým záleží na tom, co si o nich myslíte. S dětmi, které ještě hodně dají na váš názor a rády se nechají strhnout k nějaké činnosti, pokud víte, jak je zaujmout a namotivovat.

Většina dětí se do školy (myslím tím do první třídy) těší a většina dětí také touží po úspěchu. Vy jste těmi lidmi, kteří mají zásadní vliv na postoj dítěte vůči škole a vzdělávání vůbec. Můžete je hned na počátku odradit, otrávit a demotivovat, nebo jim dát pocit, že škola je místem, kde se dělá spousta zajímavých věcí. Pokud se vám podaří si děti v tomto věku získat, můžete výrazně ovlivňovat jak jejich chování, tak i jejich názory. Pokud vás budou mít rády, budou se snažit získat vaše uznání, pochvalu, vaši pozornost. Pro mladší školní věk je typické to, že děti mají ještě blíže k vám, jakožto dospělé autoritě, než k vrstevníkům (a proto tak často žalují na kamarády). Kromě toho je toto období naprosto zásadní pro rozvoj sebevědomí. Většina dětí je přirozeně snaživá (pokud se věnují činnosti, která je pro ně zajímavá) a i když někdy vypadají, že je jim to úplně jedno, vědomě i nevědomě touží po přijetí, po ocenění, pochvale, po tom, aby byli alespoň v něčem dobří, abyste si jich všimli, aby i ostatní věděli, že jim něco jde. Když se jim nedostane vaší pozornosti díky tomu, co jim jde, budou se ji nezřídka snažit získat alespoň zlobením či šaškováním. Lepší je totiž i negativní pozornost dospělého, než žádná.

Někdo to má jednodušší, protože je přirozeně inteligentní a k tomu třeba i pozorný a tvárný, někdo se pro stejný výsledek nadře dvakrát tolik, a přitom se bude vztekat nebo bude mít potřebu odbíhat a bavit celou třídu, a to jen proto, že jeden z jeho rodičů trpí poruchou pozornosti a hyperkinetickou poruchou, babička je cholerická, nebo proto, že jeho příchod na svět byl komplikovanější. Děti si nevybraly, jaké budou, jak jim to ve škole půjde a nevybraly si ani své nadání, poruchy nebo domácí zázemí. Ale ať vypadají či reagují jakkoliv, jsou v tomto věku citlivé na hodnocení ostatních vůči své osobě, a hlavně na to, co o nich říkají a jak se k nim chovají dospělí, tj. především rodiče a učitelé (než toto pomyslné „veslo“ předají vrstevníkům puberťáka, a to je pak teprve „mazec“).

Na nás, na učitelích, je, abychom o tomto citlivém období věděli. Abychom dokázali napřít všechny síly k nalezení něčeho, co jde danému dítěti lépe než ostatním, něčeho, v čem je dobré, v čem je výjimečné, co umí hezkého, co se mu v životě bude hodit a co se nám hodí i v třídním kolektivu. Někdo umí druhé rozesmát, někdo je k nám pozorný, někdo rychle běhá a někdo daleko doskočí. Někdo nám hodně pomáhá ve třídě a někdo hezky nebo alespoň originálně kreslí. Někdo pěkně zpívá a někdo umí tleskat do rytmu. Nebudu pokračovat, předpokládám, že víte, co tím chci říct. Hlavní roli u dítěte hrají samozřejmě jeho rodiče, ale i vy, jakožto jeho učitelé, máte v tomto věku obrovskou moc ovlivnit u dítěte to, jak vnímá samo sebe. Máte moc povzbudit jeho sebevědomí, i moc podpořit jeho pocity méněcennosti. Máte moc podpořit jeho pozici v kolektivu, i moc udělat z něj černou ovci. Máte moc ovlivnit, jestli se do školy těší, nebo jestli jej ráno pobolívá bříško a zvrací. A to je zavazující.

Mladší školní věk je klidným obdobím, jakýmsi „tichem před bouří“ (puberty), pokud se něco zásadního neděje v přímém okolí dítěte. Zároveň je věkem, v němž dítě začíná chápat nevratnost smrti a díky velmi bujné fantazii je to citlivé období pro rozvoj různých strachů či úzkostí. Vnímání sebe sama dítě odvozuje podle reakcí okolí, takže zde hrozí rozvoj pocitů méněcennosti, tj. jakési vlastní nedostatečnosti ve srovnání s ostatními. Je to věk, kdy je možné dítě výrazně formovat, vytvářet návyky a podporovat názory, které by jej mohly později bezpečně „přenést“ přes období dospívání. Je to období prvních lásek i prvních zklamání, období, v němž dítě pozoruje dospělé a jejich chování a představuje si, komu by se jednou chtělo v něčem podobat. Máte před sebou dítě, které ještě neumí myslet ani reagovat jako dospělý, nemá rozvinuté strategie na zvládání zátěže, neumí ještě často odložit uspokojení na pozdější dobu. Dítě, na jehož utvářející se osobnost mají okolní události a chování dospělých zásadní vliv. Proto je důležité chovat se citlivě a hodnotit opatrně. Ve školách jsme zaměření na vzdělání, ale v životě to není to nejpodstatnější. Když klukovi z druhé lavice nepůjde matika ani čtení, neměl by mít pocit, že mu nepůjde nic, že je neschopný, pořád poslední.  Třeba budete jednou šťastná, že vám spraví okap nebo vymění kapající kohoutek, popř. vás pozve na svůj koncert nebo bude vychovávat adoptované děti.  I tento kluk by měl vědět, že si ceníme třeba jeho veselé povahy, snahy, nebo spolehlivosti. A když budeme realističtí a připustíme, že na některém dítěti budete pozitiva hledat opravdu těžko, pořád máte prostor pro to, dítě alespoň neurážet, neshazovat před druhými, nevyvolávat v něm pocity úzkosti či strachu a neupozorňovat na jeho slabiny. Pokud si děti mezi školkou a pubertou dokážete získat, budou na vás ještě v dospělosti s láskou vzpomínat a někteří možná i budou chtít být jako vy.

Přeji vám otevřené oči pro snaživost těch, kteří sedí v lavicích před vámi (i ve chvílích, kdy se zrovna honí po třídě) a schopnost předat jim do života vědomí, že jsou v něčem fakt dobří. A kromě toho pevné nervy, samozřejmě. 😊

Mgr. et Mgr. Eva Martináková