Záškoláctví
Část normálně fungujících a socializovaných dospělých vám bez mučení přizná, že někdy podlehli touze nejít do školy a vyzkoušet si, jaké to je, mít své tajemství a dělat všechno proto, aby se to „neprovalilo“. Další část to dělala opakovaně a najdeme i ty, kteří díky tomu školu nedokončili. Kdy jde o neškodné porušení pravidel a kdy se z tohoto malého dobrodružství stává problém?
Prvním, nad čím je nutné se zamyslet, když zjistíme, že dítě trávilo tajně čas mimo školu, je věk dítěte. Něco jiného je vyhnout se škole v sedmnácti a něco jiného v sedmi letech. Čím nižší věk, tím větší pozornost je potřeba věnovat tomu, kde a s kým dítě bylo a pátrat po příčinách. Důvod záškoláctví je dle mého názoru spolu s věkem dítěte tím nejdůležitějším, na co bychom se měli zaměřit, ať už jsme v pozici učitele či rodiče. Je třeba počítat s tím, že dítě nemusí mluvit pravdu, a to zvláště ve chvíli, kdy dává rodič či učitel najevo silné rozčilení, křičí, nebo vyhrožuje. Když už se nám dítě svěří s tím, že nebylo ve škole, nebo se to dozvíme jinou cestou, je důležité zachovat klid, pokusit se napřed zjistit podrobnosti a až pak přemýšlet o tom, jak situaci dál řešit. Nemůžeme totiž vyloučit, že za záškoláctvím může stát strach. Strach ze spolužáků, z šikany, z učitele, z neúspěchu, z přísných rodičů, ale třeba i ze zapomenutého úkolu či referátu. Zjistíme-li, že se dítě něčeho bojí, hledáme na prvním místě možnosti, jak jej podpořit, uklidnit, naučit takové situace zvládat nebo jim předcházet a pomůžeme mu řešit to, na co samo nestačí. Kromě toho, že to je mnohem efektivnější prevence podobného chování v budoucnosti, budujeme tím i důvěru a vztah.
Pokud se dítě či student nechali strhnout ke dni tráveném mimo školu kamarády, je na místě jej taky vyslechnout, zajímat se o to, jak to mají s chozením do školy oni, jestli šlo o jednorázovou záležitost nebo o jejich obvyklou „zábavu“, co společně dělali a rozebrat s ním, jaké důsledky bude mít to, pokud se to bude opakovat. Ideální je také pokusit se zůstat v klidu, ale přitom dát najevo, že se jedná o něco, co nebudeme ani tolerovat, ani krýt či podporovat. Můžeme mluvit o plnění povinností, o pravidlech, prospěchu (dítěte i jeho přátel), o motivaci, proč do školy chodit, ale i o následcích chození za školu.
Jsme-li v pozici učitele, je nutné informovat rodiče, a to způsobem, kterým jim dáme najevo, že nás k tomu vede především zájem o jejich dítě. Je poměrně klíčové, jestli se nám podaří s nimi navázat dobrý kontakt a domluvit se na spolupráci, nebo jestli nás budou vnímat jako své protivníky. Situací, kdy učitel ví, že dítě nebylo ve škole a rodič jej kryje a omlouvá, zažívají pedagogové hodně. Pokud k tomu už jednou dojde, bývá těžké nebo nemožné rodiče pro spolupráci získat. Někdy pomůže schůzka s druhým rodičem, někdy až informování OSPODu a někdy je každá učitelova snaha marná. Ve chvíli, kdy vyčerpal všechny své možnosti, je důležité si uvědomit, že za dítě je zodpovědný především jeho rodič a pokud tuto svou roli odmítá plnit, není učitel tím, kdo by ji měl a mohl „suplovat“. Pokud se nám podaří domluvit na spolupráci s rodiči a přitom navázat i dobrý kontakt s naším záškolákem, jsou šance na to, že se z vyhnutí se škole nestane dlouhodobý problém, výrazně vyšší. Každopádně se ale zvyšuje šance na úspěch ve chvíli, kdy dítě ví, že rodiče se školou spolupracují a táhnou tzv. za jeden provaz.
Vyjádření postoje, že jde o něco, co nebudeme ani jako rodiče ani jako učitelé podporovat, je podstatné. Získá-li totiž dítě či dospívající zkušenost s tím, že je učiteli (většinou třídnímu) jedno, kdy je a kdy není ve škole a omluvenky moc neřeší a taky rodiče nad tím mávnou rukou a dodatečně vše omluví, je to jako bychom mu řekli, že povinnosti není třeba si plnit, dodržování pravidel po něm nechceme a veškeré rozhodování necháváme na něm. Čím mladší či nevyzrálejší je, tím horší to může mít následky, nehledě na fakt, že v případě, že se dítěti něco stane, bude se řešit nejen naše zodpovědnost, ale i naše svědomí. Platí tady ovšem to, že pokud jako učitelé děláme zodpovědně svou práci, všímáme si a řešíme případné problémy, leží větší díl zodpovědnosti za vedení a výchovu dítěte na jeho rodině. Nedovolme, aby ji na nás rodiče přesouvali a nenechme si vnutit myšlenku, že škola může za to, že tam dítě nechodí, pokud dbáme na to, aby tam bylo vstřícné a bezpečné prostředí. Je to především rodič, kdo by měl své dítě vést, přiměřeně na něj dohlížet a v případě, že se mu to nedaří, vyhledat odbornou pomoc. Bude to také on, kdo ponese důsledky svého přístupu.
Přeji vám, ať případů záškoláctví řešíte co nejméně a když už na to dojde, ať jste v tom společně se spolupracujícími rodiči.
