Jaká jsou rizika druhého kola distanční výuky u dospívajících a jak je minimalizovat
Tak je to zase tady, i když se to tentokrát netýká úplně všech. Mnozí jsme to očekávali, mnozí jsme se toho obávali a zřejmě je jen minimum těch, kteří by se na to těšili. Pokud patříte mezi vyučující, jejichž škola byla vládním nařízením uzavřena, je tento článek právě pro vás.
Znova jste jako učitelé postaveni před úkol, vést své svěřence na dálku. Od prvního chaotického „učení z domu“ došlo k úpravě legislativy, takže je třeba jinak přistupovat k plnění úkolů i známkování. Jste také zkušenější, a kromě nováčků v oboru víte, do čeho jdete a jak na to a lze očekávat, že i vedení škol už bude mít jasnější a promyšlenější požadavky. Takže i když to pro vás bude náročné, věřím, že se s tím s nadšením sobě vlastním (či volností sobě vlastní) poperete a uděláte, co bude ve vašich silách. Ráda bych s vámi sdílela pár postřehů, myšlenek, které mohou být důležité pro nastávající období a mohou ovlivnit jak váš vztah s žáky a studenty, tak také jejich psychickou pohodu a potažmo i následné fungování ve škole. Budu ráda, když si je pročtete a tu a tam vám v příštích týdnech proletí hlavou.
Fakt, že dospívající zůstávají doma a mají se zde vzdělávat, je stresující pro řadu rodičů i adolescentů samotných. Hodně se o tom psalo a jako psycholožka to můžu potvrdit. V období prvního zavření škol se zvýšil počet lidí, kteří se obraceli na školní či poradenské psychology, online poradny i krizové linky a zdaleka nebyla jediným důvodem obava z nákazy či nezaměstnanosti. Vyostřily se všechny negativní vztahy, v nichž řada lidí doma žije, a to včetně zneužívání, psychického či fyzického týrání, ponižování, různých forem psychických poruch či závislosti a jejich dopadu na nejbližší rodinné příslušníky. Škola poskytuje možnost úniku z lecčehos, o čem často nic moc ve spojení s konkrétním človíčkem nevíme…
Řada dospívajících trpí různými psychickými poruchami, které se doma mají tendenci zhoršovat. Někoho bude ubíjet nedostatek sociálních kontaktů, lidem s poruchami autistického spektra či poruchou pozornosti s hyperaktivitou ublíží to, že nebudou mít zavedený režim, u někoho se prohloubí deprese, u lidí s úzkostmi, panickými poruchami, sociální fobií či s fobií ze školy vystřídá prvotní radost z možnosti vyhnout se kolektivu a prostředí mimo domov následné zhoršení úzkosti ve chvíli, kdy se do něj budou muset opět začleňovat, nebo si ten návrat budou jen představovat. Mladým lidem, kteří nemají pevnou vůli, bude chybět vedení, ti ambiciózní se budou nudit a budou frustrovaní z toho, že nemohou dostávat všechno, co by chtěli.
Těm, kdo letos v září nastoupili do nové školy, už na té původní chyběly rituály zakončení školy se vším všudy (např. poslední zvonění) a teď jim chybí „normální start“, navazování a rozvíjení kontaktů jak se spolužáky, tak i s učiteli, u kterých ještě neví, co od nich očekávat. Pro ně je hlavním slovem NEJISTOTA, stejně jako pro ty, kdo mají letos školu opouštět a připravovat se na maturitu. Výpadek ve třetím ročníku mohl být zajímavým zpestřením, ale pro maturanty je typické to, že zažívají obavy, aby všechno zvládli podle představ svých i svých rodičů, aby se pořádně připravili (zvláště ti ambicióznější nebo ti, kdo škole zatím moc energie nevěnovali), aby si dobře vybrali novou školu či práci, aby se na ni co nejlépe připravili a měli maximum dostupných informací. Mohou zažívat úzkost, být nervózní, frustrovaní a mohou postrádat vnitřní i vnější klid a pocit, že mají věci pod kontrolou. Někteří z nich prožívají reálně strach z maturity, závěrečné zkoušky, přijímaček či hledání práce.
Zkusme i při učení na dálku nezapomínat na to, že každý má jiný styl učení, někdo podává lepší výkony při psaní, někdo ústně, někdo rád pracuje samostatně, někomu spolupráce chybí a zvyšuje jeho nejistotu. Mějme na mysli i to, že mnozí z našich svěřenců dostanou na starosti vaření, domácnost a sourozence, což by před nějakými sto lety asi nebyl problém, ale teď pracujeme s trochu jinou generací, která za to, že na tyto povinnosti není většinou zvyklá, až tak moc nemůže. Liší se i technické vybavení a počet rodinných příslušníků v jedné místnosti či u jednoho počítače, stejně tak jako míra stresu a podrážděnosti rodičů. Jako psycholožka jsem slyšela nejednou, že zatímco ve škole je klid a občas tam člověka i někdo pochválí, doma je jen dusno a pořád tam někdo řve…
Někdy toho na ně, stejně jako na nás, může být moc. Proto je teď o to více motivujme, oceňujme, ptejme se na to, jak se mají, zajímejme se o to, jak tráví čas, uklidňujme je, že to společně zvládneme a všechno stihneme. Pokud má člověk pocit, že má situaci pod kontrolou a může ji ovlivnit, snáší stres výrazně lépe než ve chvílích, kdy cítí, že se mu děje něco, co ovlivnit nemůže. Když postřehneme, že je student v obtížné situaci, zkusme pro to mít pochopení, nebo jej přesměrujme na někoho, kdo jej může vyslechnout a podpořit. Připomínejme všem, že existují školní psychologové či linky důvěry a že to, co teď prožíváme, je jen dočasné.
A když vám samotným bude úzko, budete se cítit přetížení, nebo budete mít všeho dost, nebojte se hledat podporu i pro sebe. Není to známka slabosti, ale naopak odhodlání dostat svůj život a své pocity zpátky do rovnováhy.
Držím nám všem palce, ať to zvládneme a nezapomínejte, že emoce se přenášejí i na dálku, a i na dálku můžete ovlivnit to, jak se druhý člověk při kontaktu s vámi cítí. Tak zkuste následujícími týdny proplouvat (pokud možno) s úsměvem.
