Jak vyzrát na negativistické dítě ve škole
Při rozhovorech s učiteli jsem se opakovaně setkala s otázkou týkající se negativismu u dětí a dospívajících a toho, jak na něj reagovat. Učitelé se ve své praxi tu a tam setkávají s žáky či studenty, kteří jsou téměř permanentně v opozici, odmítají spolupracovat, vyvolávají opakovaně diskuze o smysluplnosti toho, co chce učitel se třídou dělat, nezřídka různými způsoby zpochybňují názory či metody učitele, popř. jsou tiší, ale nespolupracují a je obtížné je zaujmout a přimět k činnosti. Toto chování může mít celou řadu příčin.
Může vycházet z osobnosti dítěte, z jeho nadání a potřeby hledat si vlastní postupy a způsoby, z jeho aktuálního psychického stavu či dlouhodobé poruchy, z jeho zájmů a potřeb, z toho, jak školu či konkrétního učitele vnímají rodiče či spolužáci, z osobnosti a způsobu práce samotného učitele, z faktu, že učitel svým přístupem dítěti připomíná jinou autoritu (např. rodiče), vůči které je v opozici, a ve většině případů jde klasicky o kombinaci více faktorů. Odpovědět na otázku, co vyvolává a udržuje negativní postoje a reakce u konkrétního dítěte a jak obojí co nejlépe ovlivnit, je proto obtížné, a to obzvláště v krátkém článku a bez konkrétního případu, který by bylo možné rozebrat a popsat. Přesto pro vás mám alespoň pár tipů, které vám mohou pomoci, pokud narazíte u dítěte na odmítání a vzdor.
- V první řadě se zamyslete nad tím, v jakém vývojovém období váš žák je. Pro období puberty je obdobně jako pro batolecí období vzdor, negativismus a odmítání autorit přirozený. Souvisí s osamostatňováním dítěte a s jeho posunem na vyšší vývojovou úroveň. S prosazováním autority „silou“ tady neobstojíme a případný negativismus jen zhoršíme. Důležité je nastavení určitých zdůvodněných hranic a pravidel, a to ideálně společně s žáky, ale vedle toho i respektování touhy dítěte, dělat si věci po svém, klást i provokativní otázky a moci spolurozhodovat o tom, co se bude dělat a jak. Puberťák zkouší, jestli víme, co a proč děláme, jestli jej bereme vážně a citlivě zareagujeme i na jeho případnou potřebu předvádět se.
- Dobré bývá zjistit, jestli se žák projevuje negativisticky pouze vůči vám, nebo mají podobnou zkušenost i další vaši kolegové. Pokud jde o jakýsi typický vzorec chování daného žáka u různých učitelů, svědčí to spíše o jeho osobnostním nastavení, vlivu výchovy, nebo také o jeho postoji vůči škole a autoritám či případně také o psychické poruše. Chová-li se odmítavě pouze výjimečně u jednotlivých učitelů, je na místě se zamyslet nad tím, jaký postoj máte k danému člověku, třídě, i obecně k věkové skupině, s níž pracujete a položit si i nepříjemnou otázku, zda mohou být negativistické projevy daného žáka případně zhoršovány vaším přístupem k němu.
- Setkáváte se s negativismem ojediněle, nebo cítíte odmítání celé skupiny, třídy či více tříd? Pokud ojediněle, jde o přirozený jev, ale i tady je dobré se zamyslet nad tím, čím to může být způsobeno a zkusit to změnit. Pokud často, stojí za to si položit pár otázek a poctivě si na ně odpovědět. Působíte autoritativně a zakládáte si na tom? Jste příliš benevolentní, takže vůči vám žáci necítí respekt? Snažíte se diskuzi a nepříjemné otázky potlačit či odmítnout, nebo na ně reagujete vstřícně? Zastáváte názor, že žáci mají poslouchat, nebo názor, že je důležité, aby si naslouchaly obě strany, tedy učitelé i žáci? Bojujete s žáky neustále o „moc“, nebo respektujete jejich názory a potřeby a oni zase pravidla a hranice, které jsou nastaveny?
- Jaké pocity ve vás negativistické dítě vyvolává? Cítíte se nejistě a pochybujete o sobě? Cítíte vztek či nenávist? Nebo vnímáte, že se žák svým způsobem trápí a rádi byste mu pomohli? Čím méně vnímáte negativismus jako útok na vlastní osobu a čím více se snažíte přijít na to, co k odmítavému chování konkrétního jedince vede, bez toho, že byste jej hned označili za „ignoranta“, tím větší je vaše šance toto chování pozitivně ovlivnit.
Existují případy, kdy je zvládnutí negativismu obtížné. Bývá to tehdy, pokud je učitel nejistý, příliš autoritativní nebo naopak extrémně benevolentní, pokud je u žáka přítomna porucha chování, zaujímá odmítavé postoje ke škole či vzdělávání a je v tom podporován svými blízkými, či pokud ve třídě a škole panují negativní vztahy. Obecně lze říct, že ačkoliv je trest metodou, kterou se učitel může snažit prosadit dodržování pravidel, je také metodou, která nepřispívá ke zlepšení vztahů a sblížení, nýbrž vyvolává negativní emoce a obrany a u žáka, kterému slouží odmítavé reakce k upoutání pozornosti spolužáků či ke zvýšení sociálního statusu ve třídě a může vést ke zhoršení projevů. V praxi se mi v drtivé většině případů osvědčil postup, kdy se učitel zamyslí nad tím, co dítě k negativistickým projevům může vést, nad tím, jaké emoce v něm samotném tyto projevy vyvolávají a nad výše popsanými body. Osvědčilo se mi nebrat si odmítání osobně, neurážet se, vyhnout se sebeponižování i ponižování, ptát se dítěte, co mu vadí, proč něco nechce dělat, naslouchat mu, reagovat vstřícně, citlivě a se zájmem, pokud je to možné respektovat jeho rozhodnutí a zaměřit na něj svou pozornost hlavně ve chvílích, kdy se chová pozitivně. U většiny žáků zafunguje spíše neautoritativní, lidský a chápavý přístup, projevení zájmu, snaha mluvit s nimi mezi čtyřma očima, pochvala, úsměv, ocenění toho, že přemýšlejí, dotaz na to, co a jak by chtěli. Pokud nám žák sdělí, co mu vadí a co by chtěl, máme už základ pro další posun. Můžeme ocenit všechny pozitivní připomínky, zamyslet se nad nimi, využít je a můžeme bez kritiky rozvinout i ty negativní návrhy, např. „neučme se, nepišme písemky“ tím, že se zeptáme, jaké by to bylo, kdybychom se jimi řídili. Žáci často sami uznají, že to, co navrhují, ve skutečnosti ani nechtějí. Smysluplnější než žáky umlčet, „srovnat“ a donutit k činnosti je to, když se nám podaří je získat, zaujmout, motivovat, pochválit a z oponenta si udělat spojence.
Dovolte mi malý příklad na závěr. Jste-li poprvé ve třídě a budete tam mít někoho, kdo neustále vykřikuje, oponuje a klade vám nepříjemné otázky, můžete jej umlčet, říct, že u vás se vykřikovat nebude, můžete pohrozit trestem nebo pronést něco o nevychovanosti a tvářit se naštvaně. To jsou výborné podmínky pro vytvoření hezkého vztahu a docílení klidné spolupráce v budoucnosti, co říkáte? Nebo můžete poprosit danou osobu, ať se hlásí, ať počká, až domluvíte, pak ji vyslechnout, usmát se a vlídně reagovat. V závěru hodiny můžete dané osobě mezi čtyřma očima laskavě říct, že má zajímavé postřehy a líbí se vám, jak přemýšlí, jen bude fajn, když se bude hlásit, nebo přijde osobně, že si rádi ty názory poslechnete. V jednom případě si zřejmě vyrobíte buď otevřeného nebo skrytého „bojovníka a nepřítele“, ke kterému se pravděpodobně přidají všichni, kteří jej uznávají a mají rádi, v tom druhém velmi pravděpodobně získáte spojence, protože v něm vyvoláte svým zájmem a vstřícností pozitivní emoce a nebude chtít to vaše „pozitivní vnímání jeho osoby“ narušit. Neplatí to stoprocentně, uznávám, šaškování před spolužáky je v určitých etapách života lákavější, než získání přízně učitele, ale šance na úspěch je výrazně lepší u vstřícných, naslouchajících a oceňujících učitelů než u těch, kteří si autoritu budují raději umlčováním a ponižováním. Mimochodem, představte si přístup svých šéfů k vám a sami si jasně uvědomíte, za kým rádi půjdete a s kým budete bojovat. Děti a studenti to mají podobně.
Přeji vám, ať se vám negativismus nedaří lámat či stupňovat, ale rozpouštět zájmem a vyvoláváním pozitivních emocí a ať se vlídného zacházení, naslouchání a ocenění dostává i vám samotným.
