Radosti a strasti puberty
Sedí před vámi v lavicích, korzují po chodbách školy, fotí si selfie, popřípadě se někde chichotají v rohu, vykřikují a mluví sprostě tak, že nejsou k přehlédnutí ani přeslechnutí a každou vaši větu jsou schopni jak sáhodlouze okomentovat, tak taky do poslední tečky zpochybnit. Řada z nich se z bujarého smíchu a nakažlivé euforie dokáže během několika minut zřítit do hlubin bezbřehého smutku, zoufalství a pochybností o sobě samých i o smyslu života. To jsou oni. Puberťáci.
Děti v dospívajícím a měnícím se těle, koktejl hormonů smíchaný s nedostatkem zkušeností, obavami i očekáváním něčeho úžasného, co přinese dospělost. Chtějí dospět, ale zatím neví jak, takže se někdy potácejí od jednoho extrému k druhému, hledají si své vzory, a přitom vás budou přesvědčovat o tom, že chtějí být sví a originální. Jsou každý jiný, ale zároveň zoufale potřebují zapadnout do svého kruhu vrstevníků a mít tam nějakou pozici. Vymezují se vůči autoritám, diskutují, chtějí být jiní, než jsou jejich rodiče, jsou kritičtí a mnozí z nich pro pobavení spolužáků či za účelem skrytí vlastní nejistoty nebo zaměřenosti na sebe samotné provokují učitele ve školách.
Věk, který si orientačně můžeme vymezit 10. rokem života na počátku a 15. rokem života ke konci, je věkem velkých změn a velkého hledání, velkých slov a gest i opravdu hluboké vnitřní nejistoty. Je to období, kdy se v plné síle probouzí lidská sexualita, kdy se dítě od dospělých lidí, které mělo ve své blízkosti, přesouvá ke svým vrstevníkům, kdy jsou jeho nálady ovlivňovány výraznými hormonálními změnami a jeho sebevědomí se měří z velké části podle uznání či odmítání ze strany stejně starých jedinců. Je to věk, kdy stoupá potřeba experimentování s vlastním tělem a naplno se rozjíždí tzv. „denní snění“, které bývá (žel či naštěstí) často vzdálené od reálných možností daného človíčka. Lásky jsou prožívány intenzivně, nicméně objekt zájmu puberťáka bývá viděn většinou ve zcela ideální verzi. Proto odmítnutí či rozchod neskutečně bolí, protože člověku postupně (celkem reálně) dochází, že někoho tak ideálního už nikdy nepotká.
Na druhém stupni ZŠ nebo na nižších stupních víceletých gymnázií zoufale potřebujeme učitele plné energie a zájmu, přirozené autority, kteří o sobě příliš nepochybují, lidi se smyslem pro humor, ale i schopností získat si tu „partu“, která sedí proti nim v přesile a která si této výhody bývá vědoma. Zkusme si teď na chvíli sednout mezi ně a podívat se na to, co potřebují a co se jim příčí. Potřebují učitele, který působí sebevědomým dojmem, dokáže nastavit – či ještě lépe – dohodnout si s nimi určitá pravidla a na těch pak trvat. Potřebují učitele, který si jejich respekt umí získat, a ne vynutit tvrdým přístupem a silou. Potřebují někoho, kdo je dokáže zaujmout a nabídne jim určitou hravost a neotřelé přístupy, ale zároveň bude dobře vědět, co je tím chce naučit. Potřebují někoho, kdo si bude umět zjednat klid a kdo bude umět i přiměřeně trestat, pokud to bude potřeba, ale zároveň se bude zajímat o jejich pocity, potřeby, názory, obavy, starosti a přání. Někoho, kdo bude mít smysl pro humor, ale zároveň nedovolí, aby humor kohokoliv ve třídě zraňoval, znejišťoval, či vyřazoval z kolektivu. Potřebují někoho, koho budou moci vnímat jako svůj vzor, někoho, kdo nebude příliš upjatý, ale zároveň se nebude chovat nezřízeně a předá jim i určité morální hodnoty, smysl pro zodpovědnost, lidskost a kamarádství. Získá si je učitel či vychovatel, který je spravedlivý, přiměřeně přísný, ale také lidský a vstřícný.
Puberťáci (v mém podání toto pojmenování vnímejte, prosím, mile) špatně snášejí kritiku, nesouhlas a odmítání, a to zvláště v přítomnosti dalších lidí. Proto je potřeba dávat si na to pozor a pokud potřebujeme něco s puberťákem probrat, je dobré využít rozhovoru mezi čtyřma očima (jen pozor na situace, kdy by to mohlo být použito nějakým problematickým dítkem či jeho rodiči proti vám). Platí pravidlo, že je vždycky lepší si puberťáka získat než jej řídit silou, nicméně jedním dechem dodávám, že jsou situace (či určité poruchy u dospívajících), kdy je třeba dát převahu dospělého i důrazně najevo a trvat na dodržení dohodnutých pravidel nebo pravidel bezpečnosti a fair play.
V tomto věku je obzvlášť důležité dávat pozor na šikanu v kolektivu, s jejíž pomocí se mnozí jedinci snaží získat lepší pozici mezi vrstevníky nebo se vyrovnávat s vlastními komplexy či prožívaným tlakem. Důležitý je taky sport a dobrá skupina vrstevníků, ale jednomu i druhému pokládají základy většinou šikovní rodiče už o pár let dříve. Nicméně i oblíbený učitel může být v tuto chvíli určitým vzorem, pokud ovšem nemoralizuje a nevnucuje mladým lidem svůj vlastní pohled na svět jako jediný správný.
Ačkoliv se mnozí puberťáci chovají alespoň chvílemi fakt nesnesitelně, působí „namachrovaně“, jsou drzí a zdá se, že se jich nic nedotkne, mysleme na to, že pokud netrpí nějakou poruchou chování či duševní poruchou, opak je pravdou. Vnitřně jsou nejistí a obrovsky zranitelní a jelikož jim chybí životní zkušenosti a nadhled, snadno se nechají stáhnout do nereálného virtuálního světa se všemi jeho nároky a záludnostmi. Svědčí o tom řada poruch od depresivního ladění přes poruchy příjmu potravy, až po sebepoškozování, sociální fobie, úzkosti, závislosti na sociálních sítích a další.
Učitelům na druhém stupni bych proto ráda vzkázala, ať neztrácejí smysl pro humor a pro spravedlnost, sebejistotu, ale zároveň respekt k novým (mladým) pohledům na život, zájem o vnitřní svět těch, s nimiž pracují, ale i odstup od nich a trávení volného času bez myšlenek na školu, ať nám ti šikovní učitelé brzy nevyhoří. Někdy je to o nervy, protože se práce s puberťáky může rovnat snaze usadit roj včel tak, aby seděly za sebou v zákrytu, ale pokud je máte rádi, poznají to a většina z nich půjde za vámi. Prosím, zůstaňte s nimi a nevzdávejte to. Kvůli nim i kvůli nám ostatním. Máte můj obdiv! 😊
