O rodičích, kteří své dítě příliš chrání

Zdá se, že rodič příliš orientovaný na své dítě, je jedním z problémů doby, v níž žijeme. Příčin, proč se nadměrná vázanost na dítě vyvine, může být celá řada. Svou roli zde sehrává temperament rodiče, jeho životní zkušenosti, míra jeho úzkostnosti či závislosti, přibývající počet starších, rozvedených, svobodných či osaměle žijících rodičů s dítětem i porozvodová střídavá péče, kdy má rodič možnost být s dítětem pouze ve vymezeném čase. Kromě toho žije v současné době řada rodičů a dětí izolovaně od zbytku rodiny a pracující rodiče se mnohdy snaží svému dítěti určitou formou své péče vykompenzovat to, co mu ze svého pohledu nejsou schopni poskytnout a mají tendenci svému dítěti plánovat čas a ve zvýšené míře jej sledovat. Vybírají mu školky, školy, kroužky, místa i lidi, mezi nimiž se pohybuje. Kromě toho přibývá jedináčků, tzv. „vymodlených dětí“ a dětí, které mají od svých sourozenců velký věkový odstup a jsou vychovávány velmi podobně jako jedináčci. Svou roli zde sehrávají i média, sociální sítě a řada článků a laických diskuzí týkajících se výchovy dítěte, přičemž mnohé z nich zdravé a přirozené výchově žel výrazně odporují. Objevuje se řada „moderních“ názorů na to, jak k dítěti přistupovat, aby se tím co nejlépe rozvíjela jeho jedinečná osobnost, ale následky často neodpovídají slibovanému očekávání.

Existuje nepochybně řada dalších faktorů, jež se mohou podílet na tom, že rodiče vědomě či nevědomě brání přirozenému zrání a odpoutávání se vlastních dětí a snaží se je ochránit před reálným či domnělým nebezpečím, ale i před veškerými těžkostmi, které neodmyslitelně patří k životu. Je smutné, že mnozí rodiče nejsou schopni či ochotni vidět důsledky tohoto svého nadměrného „ochranářství“. Vychovávají v dobré vůli děti, které jsou nesamostatné, nejisté (nebo přehnaně sebevědomé do té doby, než přijde první problém), zaměřené samy na sebe, neschopné prohrávat, ustupovat nebo přiměřeně prosazovat vlastní názory a požadavky, ale hlavně neschopné vyrovnat se s posměchem, nezdarem, kritikou, odmítnutím či přehlížením. Tyto děti těžce nesou, když nejsou v centru dění, když nejsou první, když se s nimi někdo nechce bavit nebo se s nimi někdo rozejde v době dospívání. Neví si rady s pocity, které je při těchto přirozených životních situacích zaplavují, protože jim rodiče od dětství předávají svou výchovou skryté „poselství“ o tom, že jim nikdo nemá právo ubližovat a všichni jsou povinni se jim přizpůsobovat.

V důsledku toho se setkáváme s rodiči, kteří často volají do školy či chodí za učiteli, ale neostýchají se psát či telefonovat i známým svých děti, aby je poučili, jak se k jejich dětem mají chovat. Ve své praxi se setkávám s tím, že některým rodičům nepřipadá divné kontaktovat partnera či partnerku svého dítěte, když hrozí rozchod, nebo když někdo jejich dítě opustí. Snaží se všechno hlídat, ovlivňovat a mít pod kontrolou. Svou úzkostnost přenášejí na dítě spolu s přesvědčením, že si jejich dítě zaslouží zvláštní zacházení. Jistě, je v naprostém pořádku, když se rodič zajímá o své dítě a chrání jej. Jenom i zde platí, že každý extrém je škodlivý. Dítě není součástí nás samotných, není součástí rodiče, je samostatnou bytostí a jako takové se musí naučit postupně v tomto světě fungovat. Začíná to tím, že si člověk prožije a zvládne prohru v Člověče nezlob se a pokračuje to ve chvílích, kdy si dítě uvědomí, že není dokonalé a nebude mít všechno, co si přeje. A to se týká věcí, práce, zážitků i vztahů. Máte takové dítě ve škole? Nepochybuji o tom. Jak se k tomu máme jako učitelé postavit?

Důležité je myslet na to, že opečovávané děti za to nemohou. Neuvědomují si to a ač jim to mnohdy může vyhovovat a zneužívají toho, nastanou chvíle, kdy jim to může být nepříjemné. Rodiče, kteří se tak chovají, to často dělají v dobré víře, že pro své děti dělají to nejlepší. Mohou se snažit si vás (učitele) předcházet, vlichotit se do vaší přízně, ujišťovat se o tom, že vnímáte jejich dítě jako mimořádné (v jakémkoliv ohledu), mohou se snažit vámi manipulovat, radit vám, nebo vás napomínat, hlídat, kontrolovat i urážet. Nezřídka se rodič, jemuž se názorově postavíte, bude chovat agresivně a bude se snažit vás zastrašovat, snižovat vaši odbornost, stěžovat si na vás apod. K dovednostem učitele patří mimo jiné i schopnost vyrovnat se s faktem, že nebudete oblíbení u všech rodičů. S některými můžete diskutovat, jiní vás poslouchat nebudou.

Účinné je, pokud vycítíte přílišné ochraňování některého dítěte, zkusit najít s jeho rodičem společnou řeč. Pozorně si jej vyslechnout, ocenit jeho zájem o dítě, ubezpečit jej, že je dítě v mnoha směrech šikovné, že na něj opravdu dáváte pozor a věnujete se jak jemu, tak i vztahům ve třídě apod. Úzkostný rodič se totiž potřebuje opakovaně ujišťovat o tom, že je jeho dítě po všech stránkách v bezpečí. Ve chvíli, kdy z vás nebude cítit porozumění, míra jeho vnitřní úzkosti a obav vzroste. Pokud se vám podaří jej opakovaně uklidnit, že se o dítě dobře staráte a veškeré obavy berete vážně, máte šanci získat si jeho důvěru a snížit tak frekvenci jeho zásahů do vaší práci a do dění ve škole či třídě. Někdy ale narazíte na neodbytného rodiče a tam je jediným možným řešením vymezení přesného času, kdy se mu budete věnovat. Frekvenci i délku schůzek si stanovte sami a nebojte se rodiči opakovat, jaká je vaše pracovní doba a s kolika dětmi a rodiči jste opakovaně v kontaktu. I zde se snažte být vstřícní, naslouchat obavám či připomínkám rodiče a má-li na vás nerealistické požadavky, ukazujte mu, kam by vás jejich naplňování vedlo v reálné situaci, popř. mu položte otázku, jak by určité situace na vašem místě řešil on. Nejtěžší bývá neurážet rodiče ani jeho dítě, nenechat se vyprovokovat k tomu, abyste v afektu upozorňovali na negativa dítěte, protože to by byl konec veškeré konstruktivní komunikace i důvěry. I ve vypjatých debatách je vašim úkolem obhájit sebe a své postupy, vytýčit hranice, za něž nejste ochotni jít (s ohledem na sebe, dítě, i ostatní děti), vymezit a odůvodnit požadavky, které máte a zdůraznit rodiči, že vy jste odborník s praxí, který je za své postupy zodpovědný. Vaším úkolem není poučovat rodiče, jak má vychovávat své dítě. Je to těžké, ale je to tak. Shrnu-li to, usilujte o porozumění a spolupráci, ale hlídejte si svůj osobní prostor, abyste s rodičem netrávili více času, než je nutné a než je vám příjemné. Tam, kde to rodič odmítá respektovat, buďte asertivní. Ale to už je jiné téma…

Přeji vám hodně rozumných rodičů a dětí, které umí padat, prohrávat, ale i vstávat, nevzdávat se a brát ohledy na ostatní, včetně vás. 😊

Mgr. et Mgr. Eva Martináková