Síla a moc známky a hodnocení
Známkovat či neznámkovat? Navzdory řadě stále se opakujících debat v tom máme po pár letech vlastní praxe ve školství většinou sami v sobě jasno a jiným názorem se nenecháme příliš ovlivnit. Jednak se přizpůsobujeme způsobem hodnocení škole, v níž pracujeme, a pak také každému z nás vyhovuje něco jiného. Část učitelů i rodičů vidí obrovská pozitiva v udělování známek či bodů, další část obhajuje slovní hodnocení, a pak jsou tu učitelé, kteří s oblibou kombinují obojí, popř. bodují, na základě toho známkují a k tomu připisují i nějakou tu pochvalu či komentář. Může to fungovat dobře, pokud to vyhovuje všem zúčastněným. Hodnocení může motivovat, ukázat, kde je nějaké slabé místo, odměnit, povzbudit, ale i upozornit na propad či zlepšení.
Známka zdaleka není jen hodnocením práce, schopností či přístupu dítěte, ale obsahuje v sobě i složku, která by měla mít dopad na sebehodnocení učitele. Pokud má většina třídy špatnou známku, mělo by to vést minimálně k zamyšlení nad tím, jak by se na tom dalo zapracovat, jak děti lépe oslovit, jak je motivovat, jak s nimi mluvit srozumitelněji, či jak je učit po menších krocích zvládat požadavky, které jsou opodstatněné. A to píšu s plným vědomím toho, jak obtížné je učit i známkovat a také to píšu jako člověk, kterého „nadzvedává ze židle“ tvrzení, že za špatnou známku žáka může vždycky učitel. Hloupost. Jsou žáci, kteří nemají zájem, ať se snažíte sebevíc, žáci, kteří vás nebudou mít rádi, takoví, jež nezaujme váš předmět, kteří nemají motivaci ani vůli se vzdělávat, i takoví, kterým jde učení ztěžka a určitá úroveň je prostě nad jejich síly či schopnosti. Pak jsou tady žáci, kteří jsou líní, nebo nemají dobré rodinné zázemí a jednoduše nemají podmínky na to, aby se doma učili, nebo ve škole soustředili. A v neposlední řadě je zde i kombinace všech těchto (a řady dalších) faktorů dohromady.
Známka je tedy výsledkem práce, požadavků, schopností a přívětivosti učitele, zájmu, schopností a píle žáka, způsobu, jakým je ověřováno, co žák umí, jeho schopnosti snášet zátěž, ale i odrazem rodinné a osobní situace či faktorů, které ovlivňují jeho soustředění, motivaci, náladu či přístup ke škole. Schopný učitel přemýšlí v souvislostech, sleduje jak žákovu snahu, tak jeho posun k lepším či horším výsledkům v určitém časovém období. Empatický učitel ví, že dobrá známka, pochvala, ocenění a povzbuzení, motivují víc než pětka, poznámka, napomenutí a trest. I negativní hodnocení má své opodstatnění a své místo, ale je třeba jej používat opatrně a pokud možno s komentářem, že věříte, že příště to bude lepší, či s radou, jak by dítě mělo postupovat, aby to příště lepší bylo. Známka je totiž také zbraň. Učitel má (ať si to přizná, nebo ne) nad dětmi určitou moc. Má možnost je jak povzbudit, tak i ponížit a zranit. Má možnost být velkorysý, náročný, i zbytečně přísný. Má možnost ocenit i snahu a mírné zlepšení, nebo v dítěti vytvořit pocit, že se nemá ani snažit, protože to je marné. Vím, že jako učitelé nemůžeme být jen hodní a jen chválit, protože by pak děti neprošly požadavky, které na ně náš školský systém (i samotný reálný život) klade. Ale taky tvrdím, že bychom při kritice měli být obrovsky opatrní a obezřetní. Proč? Protože zvláště na prvním stupni si dítě utváří pohled samo na sebe podle toho, jak jej učitelé hodnotí. Protože způsob, jakým hodnotíme konkrétní dítě, má vliv na to, jaká bude jeho pozice ve třídě i jeho postoj k nám, k oboru, kterému se spolu s ním věnujeme, ale i ke vzdělávání či škole. Protože udělení známky není jen „věcí“ učitele a dítěte. Dítě je se známkou a jejím dopadem konfrontováno jak ve škole, tak také doma. Ať se nám to líbí nebo ne, existuje spousta rodičů, kteří své děti za špatné známky trestají a velká část z nich je žel trestá nepřiměřeně. Pojem „špatná známka“ je přitom pojmem relativním. Jsou rodiče, kterým hodně vadí i dvojky a trojky a ve školách nám sedí i děti, které jsou fyzicky trestány, psychicky deptány, musí klečet, nesmí ven, musí se hodiny učit nebo na ně rodiče doma dlouze a nevybíravě křičí. Mám před očima fotky zbitého dítěte, i pláč středoškolačky, která se třásla a bála jít domů kvůli trojce… Nezapomínejme na to, že řada dětí má doma rodiče, kteří nejsou příliš inteligentní a často nejsou ani láskyplní, chápaví a motivující.
Takže dnes jako psycholog pracující ve školství vlastně trochu apeluju na všechny učitele. Přemýšlejte nad tím, jak a co vlastně známkujete, jaké podmínky dáváte a jakou atmosféru vytváříte při zkoušení, psaní testů či jiném hodnocení. Představte si na pozici žáka či studenta své dítě nebo malého sourozence. Co by asi prožíval? Cítil by, že v něm hledáte to nejlepší, co umí, nebo by zažíval strach? Cítil by, že jej podporujete, nebo že se mu snažíte ukázat, co mu nejde? Cítil by, že i když udělá chybu, považujete to za normální, nebo by získal pocit, že kvůli chybě nestojí on sám za nic? Vnímal by, že jej respektujete, nebo by se cítil ponížený před ostatními? Prosím, zkuste si zmapovat (třeba anonymně), jak rodiče dětí v konkrétní třídě reagují na známky. A všude, kde to jde (a ono to všude jde), zkuste motivovat, všímat si i malého zlepšení, dávat šanci na opravu a s poukázáním na chybu neoznačovat za „chybové“ celé dítě. Alespoň krátce pomyslete na to, že netušíte, co jej čeká doma. Jsou rodiče, kteří ze špatných známek budou obviňovat vás, ale i rodiče, kteří budou dítě nepřiměřeně trestat. Nechci tím říct, že je třeba se špatnému hodnocení vyhnout, ale chci říct, že je třeba jej používat citlivě a s vysvětlením či vyjádřením podpory. Může mít smysl nechat dítě i propadnout (ustát obrovský tlak rodičů, dítěte samotného i vlastních pochybností), ale je důležité v takové chvíli s dítětem (i rodiči) mluvit, vysvětlit mu to, poradit mu, jak postupovat, dát mu najevo, že v jeho zlepšení věříme a vytvářet mu podmínky, aby mohlo zažívat dílčí úspěchy. Přístup učitele může být mnohdy tím zásadním, co rozhodne o tom, jestli v důsledku špatného hodnocení dítě ztratí veškerou motivaci, nebo získá touhu naplnit pozitivní očekávání učitele a získá také sebedůvěru, kterou nikdy nemělo, nebo ji ztratilo.
Známkujme spravedlivě, ale přesto citlivě, promyšleně a s vědomím, že známka a naše hodnocení mohou mít na dítě větší dopad, než jsme schopni domyslet. Přeji vám všem i dětem, které učíte, ať jste citliví a moudří a podobně citlivé a moudré lidi ať děti potkávají ve svých domovech.
