Je úžasné, že pár dnů před prázdninami máte ještě chuť číst článek, který nějak souvisí s Vaší prací.  Cením si toho. Stejně tak, jako si cením toho, že nemáte pocit, že už všechno víte a znáte a číst něco dalšího považujete za zbytečnost. Cením si toho, že pracujete ve školách a s dětmi, i když už dávno víte, že učitel nekončí kolem oběda, v hodinách si nepopíjí jen kafe, žáci nejsou vždycky jen snaživí, usměvaví, pilní, bezkonfliktní a bezmezně vděční. Nejsou ani „nepopsanými deskami“, ani čistými dušemi. Cením si toho, že jste schopní unést fakt, že s Vámi mnoho rodičů nespolupracuje, že se mnozí z nich o své děti moc nezajímají, nebo se naopak zajímají takovým způsobem, že Vám chodí někdy i dost nevybíravě radit, jak svou práci máte dělat. Cením si toho, že i když je té kritiky občas více, než uznání a pochval, udržíte si přesvědčení o tom, že má smysl se pořád snažit a hledat nové cesty, nové způsoby, nové přístupy.

Cením si toho, že Vám pořád záleží nejen na tom, jaké znalosti dětem předáte, ale i na tom, jak se děti s Vámi ve Vašich hodinách cítí, i na tom, jak se celkově cítí ve škole. Cením si toho, že dokážete improvizovat a řešit každý den situace, na které Vás v průběhu vysokoškolského studia nikdo nepřipravil. Cením si toho, že dokážete dostát požadavkům RVP, ŠVP, vedení školy, poraden, lékařů svých žáků a studentů a přitom dětem předat i kus lidskosti, nadšení, vzorců chování, kus naděje, že to zvládnou, povzbuzení, pochvalu či výchovné napomenutí, které je naučí, že je třeba plnit své povinnosti, brát ohled na ostatní, chovat se tak, aby i druhým s námi bylo dobře.

Děti s Vámi tráví velkou část svých dnů. Vidí, jak se tváříte, vidí, jak reagujete, jak se chováte, jak jste či nejste spravedliví, cítí, jakou atmosféru ve třídách vytváříte. Je dar, pokud se na Vás navzdory Vašim požadavkům těší. Je to i Vaše zásluha. Je cenné i to, pokud dokážete udržet určité požadavky a náročnost ve chvílích, kdy se jim nechce, kdy jim to nejde, kdy mají tendenci hledat si co nejjednodušší cestu, kdy „remcají“ a dávají Vám najevo, že je štvete.

Děláte důležitou práci a patříte k profesi, která je výrazně ohrožena syndromem vyhoření, hlavně z toho důvodu, že jste neustále v kontaktu s lidmi a jste závislí na jejich hodnocení. Čím více se snažíte, tím více Vám hrozí, že se budete cítit nedocenění (a nezřídka i nedocenění jste – a to nemluvím jen o penězích). Jednou z věcí, která může pomoci syndromu vyhoření předcházet, či jej „léčit“, je dlouhá dovolená. Vrhněte se do ní. Skočte do ní, dodělejte si předem resty a volna si užívejte maximálně nepracovně. Relaxujte, spěte, buďte sami, dělejte to, co Vás baví, vystupte z režimu „zvonění“, nabírejte síly, věnujte se sami sobě. Sportujte, procházejte se, dívejte se mlčky do zeleně a vnímejte, jak Vám tyto činnosti, vůně, zvuky a barvy dělají dobře. Nabírejte síly, užívejte si života.

Zasloužíte si to!

Ze srdce Vám přeji nádherné léto.