Dítě s Aspergerovým syndromem
Přišla mi prosba, abychom se v jednom z článků pro učitele zaměřili na děti s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). Ráda prosbě vyhovím, jen chci hned v úvodu upozornit na dva fakty. Jednak má článek příliš krátký rozsah na to, aby v něm mohla být zahrnuta většina podstatných informací, a proto dnes půjde jen o letmý nástin nejčastějších projevů této diagnózy a zajímavých a málo zmiňovaných rozdílů mezi chlapci a dívkami. Kromě toho je každé dítě (nejen dítě s AS) originálem a nositelem kombinace jedinečných zděděných a získaných vlastností, má specifický temperament i míru a skladbu určitých projevů. Některý člověk s AS má nápadně odlišné chování, zatímco jiný působí pouze nesměle nebo zvláštně. Chcete-li co nejlépe poznat konkrétní dítě a porozumět jeho vnímání světa, jeho starostem a projevům, najděte si čas na komunikaci s jeho rodiči. Většinou vám leccos vysvětlí i poradí, protože své dítě dobře znají.
AS patří mezi autistické poruchy a je jednou z tzv. „pervazivních (vše-pronikajících) vývojových poruch“, tedy poruch, které zasahují všechny oblasti psychiky či sociální situace. Nejde o poruchu způsobenou nevhodnou výchovou, nicméně po přesných příčinách jejího vzniku se stále pátrá. Kognitivní a řečové schopnosti se u lidí s AS často vyvíjejí normálně, ale setkáváme se u nich s vytrvalými intenzivními zájmy (často neobvyklými v daném věku), s neobvyklými projevy v chování a rituály, se zhoršenou schopností sociálního uvažování, rozpoznávání emocí, pohnutek, které druhé lidi vedou k určitému chování a s určitým egocentrismem. Děti s AS mají problém správně vyhodnocovat různé sociální situace, přiměřeně na ně reagovat, orientovat se ve výrazech tváře, navazovat a udržovat přiměřený sociální kontakt. Okolím bývají někdy vnímané jako nevychovaní jedinci bez zábran, když nahlas říkají, co si myslí a nerozumí tomu, proč mají neurotypici (lidé, v jejichž chování se nevyskytují autistické symptomy) potřebu se přetvařovat, říkat to, co si ve skutečnosti nemyslí a používat tzv. „milosrdnou lež“. Mají sklon brát doslova to, co slyší, takže nemusí správně pochopit (hlavně primitivní) humor, ironii či nadsázku, ale mohou si libovat v inteligentním humoru či dialozích.
Navenek mohou působit podivínsky, ale taky odtažitě či namyšleně, např. když po druhých lidech požadují důsledné dodržování pravidel či je zahrnují detaily z oblasti svých specifických zájmů a nepostřehnou, že to druhého člověka nezajímá. Častá bývá senzorická přecitlivělost, kdy vnímají výrazněji dotyk nepříjemného materiálu na těle, nesnáší cedulky na textilu, příliš těsné oblečení, zvuky, vůně, světla či barvy (ale také dotyk vody, mýdlo či šampon na svém těle) a reagují na to podrážděností. Ve stresu, přetížení či při zahlcení smyslů mohou mít sklon se uzavřít nebo dostanou záchvat (tzv. meltdown). Vyčerpává je pobyt ve společnosti. Když se snaží zbavit úzkosti nebo zvládnout náročnou situaci, může se u nich projevit tzv. „stimming“, neboli stimulační chování (třepotání rukama, kroužení předměty, houpání, pobrukování apod.). Jelikož jsou okolím často upozorňováni, že se chovají nevhodně, prožívají často pocity viny a nepatřičnosti. Sebepodceňování a obava z kritiky mohou vést také k tiché řeči, přikrčení, snaze „stát se neviditelným“. U některých lidí s AS se můžeme setkat i s mutismem (dítě či dospívající přestane na určitou dobu, v určitých situacích či s určitými lidmi mluvit) či mohou mít problém s respektováním (dosazených) autorit, které za autority nepovažují.
Častá je určitá rutina či rituály, jichž se nechtějí vzdát a které je uklidňují. Někdy jsou schopni je ovládat před ostatními lidmi a užívat si jich v soukromí, protože vnímají negativní pohledy i komentáře svého okolí. Rádi nosí stejné oblečení a jedí stejná jídla, vadí jim náhlé přerušení jejich aktivity a soustředění, změny, s nimiž nepočítali a na které nebyli připraveni. Jejich zájmy je nezřídka pohltí tak, že zapomenou na okolí. Soustředí se na detaily, které druhým lidem unikají a mohou díky tomu přehlížet celek a souvislosti.
Ráda bych také upozornila na fakt, že projevy AS se mohou lišit u chlapců a dívek. Dívky s AS mají obvykle výraznější mimiku a gestikulaci, ale i projevy štěstí. Stejně jako muži se rády oblékají pohodlně, mívají často odpor k líčení, péči o tělo a vlasy, a proto mohou být považovány za androgynní. Rády čtou a sledují filmy jako únik před světem, bývají často umělecky zaměřené, a i když působí navenek nekonvenčně, stres potřebují zvládat pomocí kontroly a disciplíny. Často u nich převažují emoce úzkosti a strachu, mohou mít sklony k depresi. Nenávidí nespravedlnost a nepochopení, nebaví je holčičí věci a mohou být považovány za chladné, sebestředné a ve vztazích neobratné. Stejně jako u chlapců se i u dívek může objevit mimořádná schopnost v určité oblasti či vysoká inteligence, není to ale pravidlem. Jelikož dívky lépe „zrcadlí“ své okolí, bývají praktičtější a otevřenější vůči hovorům o pocitech, je méně pravděpodobné, že získají správnou diagnózu už v dětství, na což narážím i ve své psychologické praxi. Znám případy, kdy to trvalo roky či kdy si dospělá žena sama řekla, že až teď tuší, proč si připadala jiná.
Pokud vás téma Aspergerova syndromu zaujalo, doporučuji vám dočíst se více v řadě zajímavých knih, jejichž autory jsou samotní lidé s AS, a to jak muži, tak i ženy. Čím víc poznáme jejich pohled na svět, tím lépe porozumíme různým projevům jejich chování, jejich obavám a nezřídka nás asi napadne i myšlenka, že jejich přímočarost a otevřenost, která nás dráždí ve srovnání s naším neurotypickým „slušným“ chováním, je vlastně zajímavá a taky pravdivější. Díky tomu jim v té nesnadné vzájemné komunikaci můžeme jít kus cesty „naproti“. A nejen my sami, ale i jejich dětští vrstevníci, kterým můžeme do toho „aspergerovského světa“ pootevřít dveře. Tak jako mají lidé s AS problém porozumět emocím a chování neurotypiků a potřebují se to učit, potřebujeme se i my učit porozumět jim. Na konci jednoho filmu o autismu zazněla zajímavá myšlenka, kterou neumím citovat přesně, ale význam byl ten, že autisté nejsou „jiní“. To spíš ti „normální lidi“ jsou všichni stejní. Možná na tom něco je.
Alespoň pro mě jsou čím dál tím méně „divní“ a čím dál více zajímaví a inspirativní. Přeji vám totéž.
