Proč se vyhýbat „instantním řešením“
Znáte to z reklam. Náročný den? Přetížení? Bolest hlavy? Máme pro vás rychlé řešení v podobě růžové tabletky. Špatně spíte? Náš preparát vám zaručeně pomůže. Psychické vypětí? Žádný problém, přicházíme s rychlou úlevou od vašich potíží. Smutná nálada? Máme léky. Potřebujete se rychle něco naučit? Tento preparát podpoří činnost vašeho mozku. Při nadbytku energie vás zklidníme, při nedostatku vám umožníme „natankovat“ plnou nádrž. S tímto zhubnete, s tímto omládnete. Rychle, snadno, bez námahy. Na všech obrazovkách a displejích je nám prezentována lehkost, bezstarostnost a řešení pro každý problém. Stačí jen natáhnout ruku, koupit si, požádat a je to. Je to trochu jako zahnat hlad instantní polévkou. Rychlá příprava, ohřev vody v rychlovarné konvici, rychlé uspokojení potřeby, kterou jsme teprve před malou chvílí pocítili. Není nutné se namáhat, není třeba se snažit, nemusíme nic měnit a už vůbec se nemusíme zabývat nějakou trpělivostí či odkládáním potřeb. Že z toho máme trochu divnou pachuť v ústech? Nevadí, účel to splnilo. Instantní řešení. Proč ne? Tu a tam.
Ale co když se takto naučíme přemýšlet a chovat dlouhodobě? Co když podlehneme dojmu, že bychom neměli prožívat frustraci a obtíže? Co když právě toto předáme v rámci sociálního učení svým dětem odmalička? Co když i s nimi jednáme podle vzorce, že na nějaký problém je třeba něco rychle naordinovat, a ne řešit pracně příčiny, vyčkat či přijmout fakt, že problémy a starosti do života patří? Co když na nějaký nedostatek dáme nálepku diagnózy, čímž se sice leccos vysvětlí, ale už se nesnažíme rozvíjet to, co chybí? Co když více omlouváme, než se snažíme věnovat dítěti v té oblasti, kde se mu hned nedaří? Co když rychle a úderně vyrážíme řešit jeho problémy a nepodpoříme jej v tom, aby bylo samo aktivní, i když to půjde pomalu, ztěžka a nebude to dokonalé?
U dětí a mladých lidí výrazně přibývá úzkostných poruch, narůstá depresivita, setkáváme se ve znepokojivé míře s poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním i myšlenkami na sebevraždu. Jejich psychika se bortí pod tlakem okolí. Příčiny jsou multifaktoriální a efektivní řešení nezískáme jedním razítkem od lékaře. Ani psycholog, ani lékař vám dítě na počkání „neopraví“. Může se mu věnovat, ale je mimo rodinu, mimo prostředí dítěte. Děti (a nejen ony) se nepotřebují učit, jak se rychle a snadno dostat do pohody, i když se nás všichni snaží přesvědčit o opaku. Nepotřebují se učit, jak se stresu vyhnout, ale jak jej zvládnout, co udělat s vlastní úzkostí, jak ovlivnit svou vlastní náladu, jak snášet nepohodu, jak přijmout starosti a zátěž jako součást reálného života. Že nejsou divné, když jim není dobře. Že není nutné se snažit všech špatných pocitů co nejrychleji zbavit. Potřebují se učit trpělivosti, vytrvalosti a potřebují od dospělých lidí slyšet, že reklamy neříkají pravdu a že ty opravdu velké a cenné věci potřebují čas a osobní snahu. Tuto myšlenku podporuje řada výzkumů týkajících se stresu, úzkosti a depresivity. Např. jeden z rozsáhlých výzkumů ukazuje, že léčebný účinek několikatýdenního vytrvalostního tréninku je skoro stejně vysoký jako u medikamentózní terapie, a to samozřejmě bez negativních vedlejších účinků a s dalšími pozitivními dopady (na sebevědomí, vytrvalost, soustředění). Intenzivní pohyb stimuluje tvorbu určitého růstového faktoru, který působí jako vlastní antidepresivum a podporuje nervový růst v mozku. Kromě toho podporuje tělesná aktivita i deklarativní paměť a neuroplasticitu mozku, tedy schopnost měnit se, učit se nové věci a vytvářet nové spoje. Při laboratorních pokusech produkovaly myši, které dobrovolně běhaly v kolečku, mnohem více neuronů než ty, které jen líně poposedávaly nebo šlapaly z donucení v automaticky rotujícím mlýnku.
Takže před sebou máme jako rodiče či učitelé, zdá se, velmi snadný úkol. Stačí jen přimět děti a mladé lidi, aby hledali výzvy, s nadšením opouštěli svou komfortní zónu, hýbali se s nadšením, aby rádi odložili mobily, které zásobují jejich mozky dopaminem, aby se přestali cítit špatně kvůli tomu, že se nesrovnávají jen s lidmi ve svém bezprostředním okolí, jako jejich prababičky, ale doslova s celým světem, aby líně neleželi a když už někam šlapou, nešlapali jen z donucení. Jak jste jistě vytušili, je začátek posledního odstavce psán s trochou trpkého humoru a ironie, protože to samozřejmě tak snadné není. Ale pokud chceme aspoň něco málo zbrzdit, pozitivně ovlivnit či předat, budeme i my sami muset přijmout fakt, že nám nepomůže ani bezmocné lamentování nad hroznou mladou generací, která tráví velké množství času „on-line“, ani nějaké „instantní“ rychlé řešení, ale jen trpělivost a překonání našeho vlastního sklonu vzdát to, co není úplně snadné a rychlé. Kdybychom dokázali v pohledu na život a vlastní aktivitu ovlivnit děti ve školách, bylo by to fajn. Kdybychom ovlivnili svým příkladem, povídáním a důsledností své děti doma, má to smysl. Ale i kdybychom změnili jen něco málo ve svých vlastních životech a vztazích, v přístupu k problémům či ve své náladě, stojí to za to. Neutíkejme před tím, co je náročné a nespoléhejme na to, že snadná řešení, kterých se všude nabízí plno, opravdu dlouhodobě zlepší náš život. To zásadní máme zdarma a držíme to ve svých vlastních rukou, zvláště teď, kdy je tlak vyvíjený okolím na jednotlivce výrazně vyšší, než tomu bylo dříve. Tuto myšlenku se pokusme nejen přijmout, ale i předat dál. Máme-li pocit, že určité věci můžeme sami ovlivnit, je naše tělo zaplaveno jinými hormony než ve chvíli, kdy vnímáme sebe samé jako loutku vedenou okolím či osudem. Něco se můžeme rozhodnout přijmout, něco vydržet a něco vlastní aktivitou změnit.
Přeji vám, ať můžete „běhat v tom svém kolečku“ (prostředí) s radostí a nadšením a pokud tomu tak není, ať najdete časem radost třeba v nějakém jiném.
