Moderní a lidská výuka založená na potřebách žáka – sci-fi nebo realita?
V dnešním článku nás Miriam Sterczová zavede do Švédska a seznámí nás s výukou, jak ji u nás neznáme.
Jmenuji se Miriam Sterczová, jsem učitelkou na Střední odborné škole polytechnické J. A. Baťi ve Svitavě a působím stále na stejné škole od ukončení studia na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Dnes se ve svých myšlenkách často vracím ke svým začátkům a z dnešního pohledu hodnotím, co všechno pozitivního přinesla do školství moderní doba.
Lhala bych, kdybych řekla, že nic… ale očekávala bych, že těch podstatných změn bude mnohem více! Dnes ve svém článku vynechám kritiku slovenského (českého) školství a povím vám o svých pozitivních zážitcích z pracovních cest, na kterých jsem se seznamovala se systémy jiných krajů a o kterých můžu dnes s obdivem říct, že ušly za kratší čas mnohem delší cestu než Slovensko (Česko) a nacházejí se tam, kde bychom si přáli být i my.
Všechny své vzdělávací cesty jsem mohla absolvovat díky vzdělávacímu projektu Erasmus plus – Nové myšlenky pro praxi a školu a instituci „Forum Eltern und Schule“ v Dortmundu v Německu.
Nadšení ze Švédska…
„Každý student má vlastnit své vzdělání a cítit odpovědnost za své vzdělání,“ říkají Švédi a této základní tezi přizpůsobili celý systém vzdělávání.
Mohli byste se zeptat, čím se liší švédské školy od těch našich? Odpověď by byla – vším! Architekturou a vybavením, prací učitelů, pomocí jiných institucí, vzděláváním nových učitelů, ale i filozofií školy a tím, jak pracuje škola s rodiči a žáky. Když jsme se ptali, jak pracují, tak nám jednoduše pustili krátké video s názvem Austins Butterfly.
Pokud máte chuť, podívejte se na něj i vy, jsem si jistá, že velmi rychle pochopíte hlavní principy, ze kterých švédské vzdělávání vychází.
“Problémy s učením jsou problémy dospělých, neboť neumí najít správnou metodu učení dítěte.”
První den mé studijní cesty jsem strávila v celkem obyčejné státní škole v městečku Ekeby.
Výjimečná byla tím, že jí navštěvovalo velké procento dětí migrantů. Jak to vypadá v praxi? Dítě už druhý den po příchodu sedí ve třídě spolu s ostatními dětmi a zúčastňuje se vyučování, ačkoliv nerozumí ani slovo švédsky. Ze strany učitelů však dostane plnou péči: elektronické učebnice ve svém rodném jazyce, vlastního učitele švédštiny a hodiny navíc, k dispozici jsou i starší spolužáci, kteří ovládají jeho jazyk, jako mentoři.
„Oni přišli k nám, chtějí u nás žít, no a my uděláme všechno pro to, aby se u nás cítili dobře.”
„Vzdělávání a výchova je příběhem dítěte.“
Druhý den jsem navštívila soukromou Kunskapsskolan ve městě Helsingborg. Škola na mě působila jako science fiction a architekturou interiéru vůbec nepřipomínala školu. A právě na této škole jsem si utvořila jasnou představu o tom, co je to individualizované vzdělávání ve smyslu individualizace obsahu, rozsahu, zručnosti, metod, rychlosti pokroku, prostředí, materiálů a zodpovědnosti za vzdělání.
Materiálů, ve kterých se dočtete víc o individualizovaném vzdělávání, jistě najdete dostatek na internetu, ale já se pokusím vysvětlit, jak to opravdu v praxi na této škole funguje.
Na začátku školního roku si při společném setkání žák, rodič a mentor stanoví cíle, kterých chce dítě v průběhu roku dosáhnout. Mentor je učitel, který se stará o smíšené skupiny žáků z různých tříd a různého věku (ne v pojetí našeho třídního učitele). Pracovní týden začíná v pondělí diskuzí o nejnovějších zprávách, které žáci sledují na všudypřítomných monitorech a potom se žáci setkají na 30 minut s mentorem, se kterým si naplánují celý daný týden. Žák má k tomu k dispozici plánovací diář, který dostane na začátku školního roku. Ještě je potřeba říci, že žáci dostávají od svých učitelů naplánované učivo, písemné práce, projektové zadání a přesné hodnocení očekávaných výstupů týden dopředu. Toto se zákonitě musí dít, pokud chce dítě plánovat v předstihu svůj pracovní týden. V pátek se potom skupina opět setká, aby zhodnotila svoje dosáhnuté cíle a našla příčiny, proč se cílů nepovedlo dosáhnout.
Tak to pokračuje celý školní rok. Jednou za půl roku se žák, rodič a mentor opět potkají (progress talk) a hodnotí, co se žákovi podařilo dosáhnout a stanoví si nové cíle. Žák sám dokáže zhodnotit to, co se naučil, jak se to naučil a jak dokázal, že to opravdu ovládá. Kromě toho si sám v návaznosti na své cíle stanovuje náročnost studijního materiálu, písemných prací, dosáhnuté jazykové úrovně, a tak se běžně stává, že žáci s vyššími cíli dosáhnou vyšší úrovně vědomostí, neboť sami chtějí.
Během studia dostávají žáci z profilových předmětů kredity, které jim na konci studia umožňují ucházet se o určitý typ střední školy. Čím více kreditů, tím lepší škola, samozřejmě.
V tomto propracovaném systému mají samozřejmě moderní média – tablety, počítače, iPhony nezastupitelnou roli a učitel je jen další obrazovkou pro děti (to tvrdí Švédové). Zpětná vazba ze strany žáků a učitelů je důležitou součástí vyučovacího procesu.
„Dítě vždy musí říci, jak se cítí, ne rodič! Je normální povídat si s dítětem!“
Třetí den jsem navštívila supermoderní státní školu Tagaborgsskolan v Helsingoborgu.
Když se projektovala budova školy, setkal se tým architektů s učiteli a položili jim otázku s cílem zjistit, jak by měla vypadat moderní škola… Výsledek je pozoruhodný a těžko popsatelný. Škola, tak jako všechny ostatní švédské školy, funguje na principu individualizace vyučování a inkluze, ale má i svoje specifika. Tato možná o mnohem více než jiné klade důraz na to, aby se děti ve škole cítily dobře. Během otevřených rozhovorů se učitelé ptají žáků: „Jak se ve škole cítíš? Označ místo, kde se necítíš bezpečně!
I žáci samotní označují místa ve škole, kde se necítí bezpečně a uvádějí důvod proč. Je to v podstatě docela logické, pokud má žák postupovat, musí být 100% naplněny všechny předpoklady příznivého klimatu ve škole a celý tým učitelů, speciálních pedagogů, psychologa (kteří působí v každé škole) je připraven řešit každý výchovný a vzdělávací problém žáka v kteroukoliv dobu.
„Školní hodiny a učení jsou jako pozvánka na raut. Jediná věc, kterou musí jednotlivec udělat, je obsloužit se.“
O mojí cestě by se dalo jistě napsat mnohem více, a ještě více bych mohla donekonečna popisovat své pozitivní pocity a hlavně nadšení z toho, jak moderní může školství opravdu být.
„Stát od nás vyžaduje maximum a my jsme ochotní maximum odevzdávat,“ říkají učitelé a ten entuziazmus jsem skutečně cítila. Učitelé se pravidelně setkávají (dokonce i po pracovní době, v kavárnách, které jsou pro ně v té době nejlevnější. Každý samozřejmě ví, že přijdou učitelé a budou řešit vzdělávání jejich dětí.) a diskutují, hledají řešení, čtou odbornou literaturu a snaží se udělat vše pro to, aby každé dítě zažilo pocit úspěchu.
