Jak s žáky a studenty překonat těžkou událost
Jak vůbec vejít do třídy poté, co je některé z míst v lavici prázdné kvůli těžké nehodě, závažné nemoci či tragické události? Těžká otázka, nad níž se nikomu z nás nechce ani přemýšlet. A přesto mi ji opakovaně pokládáte, protože přicházejí chvíle, kdy na ni potřebujete znát odpověď. Ať chceme či nechceme, taková situace může nastat a i když nás vždycky zaskočí, čím víc máme svůj postoj k ní a ke smrti srovnaný sami v sobě, tím lépe ji dokážeme zvládnout a tím více můžeme přispět ke zmírnění smutku či strachu a být dětem či studentům oporou a průvodcem.
Svou roli v tom, jak budeme reagovat a co třídě nabídneme, bude sehrávat především věk dětí a typ události (úraz, úraz s vážnými následky, očekávané či náhlé úmrtí, úmrtí z vlastního rozhodnutí či násilný čin). Máme-li po ruce odborníka (školní psycholog, jiný psycholog či poskytovatel krizové intervence), bývá dobré jej kontaktovat a probrat s ním jak vlastní pocity, tak také postup, který by byl vhodný pro třídu či skupinu. Zastávám názor, že podpora psychologa je dobrá a důležitá, ale není vždycky nutné zaangažovat jej přímo do sdělování smutné události třídě. Mám z praxe zkušenost s tím, že pokud se např. třídní učitel cítí dostatečně silný na to, aby to zvládl (třeba i chvějícím se hlasem a se slzami v očích), může to být dobrá varianta, protože je třídě bližší, je s ní „na jedné lodi“, většinou dobře zná jak dítě, které smutná událost postihla, tak i jeho spolužáky. V takové chvíli by měl být s nimi. Necítí-li se na to, je podpora kolegy či odborníka vhodná a žádoucí.
Při sdělování události, která děti zasáhne, je dobré volit spíše méně slov, ale dbát na to, aby tato slova emoce dětí co nejméně rozjitřovala, mluvit klidně, v rámci možností vyrovnaně, jde-li o úraz zmínit všechno nadějné a nezdůrazňovat závažný dopad události na další život dítěte (např. ochrnutí, nevratná poškození mozku apod.). Buďme si vědomi toho, že můžeme sdělovat pouze informace, které máme schválené od rodičů a že méně je v tomto případě více. Bude prospěšné, když budou děti některá fakta „vstřebávat“ postupně.
Nebraňme průchodu emocí u dětí, mají-li potřebu plakat, respektujme to. Připravme se na řadu otázek, odpovídejme na ně promyšleně a pomalu a držme se stále myšlenky, že děti potřebují uklidnit jak našimi slovy, tak tím, co z nás celkově vycítí. Rozjede-li se debata do neurčitých (či katastrofických) spekulací, zastavme ji a zdůrazněme, že v tuto chvíli nikdo neví, co se přesně stalo, či jak se situace např. po nehodě bude vyvíjet. Pokud mají děti potřebu bavit se mezi sebou, nechme je, ale buďme s nimi a vnímejme, o čem se spolu baví. Pokud postřehneme, že se třída o tématu přestává bavit, nabídněme jim nějakou aktivitu. Je na nás, jestli vymyslíme něco ve třídě, nebo se půjdeme na chvíli společně projít ven (také vyzkoušená metoda z praxe). Snad není nutno zdůrazňovat, že učit se v tu chvíli děti nejsou schopny.
Mysleme na to, že každé dítě bude událostí zasaženo jinak. Zatímco někoho se to téměř nedotkne, pro jiné dítě (blízkého kamaráda či velmi citlivou osobu) může jít o zásadní stresující událost. Nabídněme dětem zajištění pomoci v případě potřeby a sdělme jim, kdy a jak se na nás mohou obrátit. Zvažme možnost být v telefonickém kontaktu s rodiči dítěte, pro které je zpracování události z našeho pohledu velmi obtížné. Dětem, které nesou danou událost velmi těžce, je možné a vhodné po domluvě s rodiči umožnit odchodu domů či konzultaci s psychologem, pokud o ni projeví zájem. Stejně tak můžeme pozvání psychologa navrhnout celé třídě, a to zvláště u tragického či násilného ukončení života.
V případě nehody či nemoci se osvědčilo po odeznění prvotních výrazných emocí, tj. např. následující den, přijít za třídou s návrhem, že bychom mohli společně spolužákovi či spolužačce nějak pomoci. Po prvotním úleku a pocitu bezmoci dáváme dětem možnost něco aktivně vymýšlet, navrhovat a dělat, a tím je ze smutku či apatie převádíme do aktivního řešení nastalé situace, což má pro psychiku jednotlivců i celkovou atmosféru ve skupině zásadní význam a kromě toho je tím rozvíjen i důležitý pocit sounáležitosti a pomoci potřebným. Vytrácí se pocit bezmoci a utváří se vědomí toho, že když nás potká něco těžkého, je na nás, jak se k tomu postavíme. Často je možné nejen něco smysluplného dělat, ale i něco pozitivně ovlivnit. A to je nadějné.
Při úmrtí je určitě na místě umožnit jak projevení emocí, tak také podpořit rozloučení se s člověkem, který už s námi není. Respektujeme přání dětí, mít ve třídě např. fotku spolužáka, nebo se zúčastnit pohřbu, pokud je to možné (s ohledem na přání rodiny či samotných dětí). Pokud to z jakéhokoliv důvodu možné či vhodné není, můžeme si vymyslet vlastní třídní rituál, zapálení svíčky, minutu ticha se vzpomínkou, popř. napsání krátkého dopisu spolužákovi na rozloučenou, který můžeme společně spálit na ohni. Umožníme dětem, aby mohly tuto událost v sobě nějakým způsobem uzavřít. Nesnažíme se v žádném případě vyvolávat hluboké emoce a nutit děti ke smutku a truchlení, ale tehdy, když se takové emoce objeví, jsme chápaví a vstřícní. Respektujeme potřebu kolektivu vystoupit v určitých chvílích (oznámení události, rozloučení se spolužákem) ze zaběhnutého režimu, ale obecně se snažíme děti aktivitou, prací a dodržováním režimu vést k tomu, že život jde dál. Ze zkušeností mohu potvrdit, že děti uvítají aktivity a běžný režim a většina z nich se rychle vrací k řešení svých každodenních starostí a ke smíchu.
Učitel zdaleka jen nevzdělává v teorii. Učitel je průvodce určitou etapou života. Přeji vám, ať nestojíte proti svým třídám, ale jste jejich součástí. V dobrém, i ve zlém.
