Současná doba si žádá lidskost
Vážení a milí učitelé v době „koronavirové“,
existuje velké množství teorií o tom, jaké role by měl zastávat učitel a také řada oprávněných argumentací, že by učitel neměl „suplovat“ role, které přísluší rodině a rodičům. Nicméně situace posledních dnů je opravdu mimořádná a specifická a jsem přesvědčená o tom, že učitelé mohou být těm „svým dětem“, které učí, prospěšní i v něčem jiném, než je zadávání úkolů nebo procvičování na dálku.
Mnoho dětí má milující, rozumné a citlivé rodiče. To je pravda. Tito rodiče jsou schopni dětem poskytnout potřebnou podporu a péči, a to i v těžkých dobách, nebo právě v těžkých dobách. Zcela otevřeně chci ale dnes napsat (bez toho, že bych se chtěla kohokoliv dotknout), že řada dětí má rodiče, kteří je nepodrží, kteří jsou sami úzkostní, přetížení, vystresovaní, necitliví, nebo neznalí potřeb dětské duše. Realita je taková, že řada rodičů moc nepřemýšlí nad tím, co před svými dětmi říkají nebo co děti slyší z médií a existují nepochybně i rodiče, kteří se moc neorientují v tom, co se vlastně děje a na co je potřeba myslet.
Takže dnes se na vás obracím s povzbuzení, abyste se nebáli posílat těm „svým dětem“ kromě práce taky kus obyčejného lidského zájmu, abyste se mimořádně neostýchali poskytovat jim i „maminkovskou či tatínkovskou“ podporu dospělých, rozumných a klidných lidí. Abyste na chvíli byli ochotni přijmout fakt, že jsou situace, kdy učitel může být pro konkrétní dítě významným a blízkým dospělým. A ač se tomu v běžném životě oprávněně bráníme, teď může být vaše chápavá a vstřícná „virtuální náruč“ pro dítě doslova přístavem bezpečí a někdy i jediným přístavem bezpečí. Děti, které žijí doma ve špatných podmínkách, z nich najednou nemají kam uniknout…
Děti jsou citlivé a jako psycholožka se až příliš často setkávám s tím, že řeší nějakou svou úzkost, šikanu, problém či strach a rodiče o tom neví. A často přitom vůbec nejde o rodiče bez zájmu, ale o rodiče, který své dítě miluje a k němuž má dítě dobrý a blízký vztah. O tom, co jej trápí, rodičům neřekne z obavy, aby jim nepřidělával starosti, aby maminka nebyla ještě víc smutná, aby viděla, že je syn či dcera silná… Ano, děti se nás, dospělé, někdy vědomě a někdy nevědomě snaží chránit. Je to hezké, ale občas je to břemeno, které si na sebe naloží, na jejich křehké dušičky a drobná tělíčka příliš těžké.
Prosím, zkuste v těchto dnech myslet na to, že v řadě rodin i ve společnosti celkově panuje nervozita, že se šíří obavy, na to, že budou děti nemocné či v karanténě nebo že jim onemocní někdo blízký. Pokud to nechcete dělat plošně, zamyslete se nad tím, jestli nemáte mezi svými žáčky či studenty jednoho, či pár „kousků“, kterým byste mohli dát najevo svůj lidský zájem a ochotu sdílet s nimi jejich obavy a strach. Nejen v těchto dnech, ale obzvlášť v těchto dnech nabývá na významu role učitele, kterou bych nazvala „LIDSKOST“. Jde o poskytnutí bezpečí, zájmu a uklidnění těm, kteří jsou zranitelní. Děti se tím učí to nejdůležitější. Že na světě nejsou samy, a že když se něco děje, je důležité stát při sobě a pomáhat si.
Děkuji vám za to. Srdečně.
