Už jste o nich slyšeli? Pokud ano, tak věřím, že vás tento objev fascinoval podobně jako mě. Pokud ne, tak se s nimi pojďte alespoň letmo seznámit, stojí to za to! Od roku 1992 publikuje italský neurolog Giacomo Rizzolatti s týmem svých spolupracovníků řadu zajímavých článků o fungování lidského mozku, o tom, co je to vlastně intuice, kde se „rodí“ empatie, jak se učíme, jak komunikujeme a jak prožíváme. Zjednodušeně řečeno objevili pánové v mozkové kůře opice určité nervové buňky (neurony), které se aktivují, když člověk vykonává nějakou činnost. Super, to je logické, ale co s tím? Pánové zkoumali mozkovou kůru opic (a následně i lidí) dále a zjistili hodně zajímavou věc, totiž že stejné neurony se aktivují i ve chvíli, kdy se opice (člověk) JEN DÍVÁ na to, jak někdo něco dělá, nebo SLYŠÍ-LI zvuk odpovídající tomu, že někdo dělá určitou činnost. Když se nad tím zamyslíte, tak je to naprosto fantastické zjištění. Zkuste si představit, co se děje v mozku člověka, který se dívá na to, jak jeden člověk drží druhého za ruku, jak se někdo na někoho usměje, nebo co se děje v jeho mozku, když se dívá na to, jak jeden druhého bije, mučí, škrtí, střílí…

V dalších pokusech byla kupříkladu snímána aktivita obličejových svalů u dobrovolníků. Těm byly promítány na pět milisekund různé obličeje a dostali zadání, aby se tvářili po celou dobu pokud možno neutrálně. Měřením bylo zjištěno, že ač pokusná osoba viděla obličeje opravdu jen na velmi krátkou dobu, měla tendenci „zrcadlit“ ten výraz obličeje, který se před ní právě objevil. U neutrálně vypadajících obličejů se pozorovaný jedinec tvářil neutrálně, ale objevil-li se na zlomek sekundy obličej s úsměvem, který pokusná osoba v té rychlosti nemohla ani vědomě zaznamenat, aktivovaly se v obličeji této osoby právě svaly související s úsměvem. Obdobně u rozzlobeného výrazu nevědomě a bleskurychle „zapracovaly“ svaly na čele a došlo k vytvoření vrásek.

Zrcadlové neurony a nevědomé napodobování druhého člověka vede k tomu, co sami dobře znáte – např. zívání, když někdo vedle vás zívne, nebo otevírání pusy u osoby, která krmí malé dítě.  Jde o to, že jedna osoba může v ostatních vyvolat spontánně a nevědomě stejné reakce a pocity, jaké má ona sama. V běžném životě to nevnímáme, i když cítíme, že s některými lidmi jsme „na jedné vlně“ a s některými se necítíme dobře. Všímáme si toho až v situacích, kdy očekáváme nějakou přirozenou reakci druhého člověka a ona nenastane. Např. vyprávíme-li někomu o bolesti, je přirozené, že se ve výrazu jeho tváře „odráží“ bolest, kterou mu popisujeme. Pokud druhý člověk reaguje v tuto chvíli úsměvem, vnímáme, že „je něco špatně“. Stejně tak jedno usmívající se dítě v kočárku v dopravním prostředku vyvolá úsměv téměř všech lidí, kteří se na něj podívají. Toto zrcadlení neprobíhá u některých druhů duševních poruch nebo u lidí, kteří jsou v dané chvíli ve velmi špatném duševním rozpoložení.

Tématu zrcadlových neuronů a tomu, jaký přínos mohou mít objevy v této oblasti pro výchovu a vzdělávání, se budeme podrobněji věnovat v některých dalších článcích. Na úvod nám stačí vědomí toho, že když z učitele vyzařuje klid a pohoda, aktivují se v mozcích dětí a studentů neurony související s jejich klidem a pohodou. Úsměv má tendenci vyvolat úsměv, podrážděnost vede k další podrážděnosti. Zkuste to sledovat, zkuste s tím experimentovat, zkuste na to myslet. To, že přijde-li do třídy naštvaný a zamračený učitel, bude v ní divná atmosféra, je fakt. Výraznou roli v tom ovšem hraje i váš vztah k dětem a jejich vztah k vám. O tom ale zase někdy příště.

V náročném období konce roku vám dám jeden tip. Vyhledávejte lidi, kteří se usmívají (a nejde přitom o úsměv ze zoufalství nebo poblouznění z totálního vyčerpání). Udělá vám to dobře.