Co jste možná nevěděli o pozornosti
Věděli jste, že multitaskingu – tedy souběžného dělání více věcí najednou – je schopno asi pouze jedno procento či několik málo procent lidí? (Jde pouze o kvalifikovaný odhad). Ačkoliv se řada lidí domnívá, že tuto schopnost má (ženám bývá podsouváno, že klidně mohou vykonávat několik činností doma současně a muži se dušují, že bedlivě naslouchají svým protějškům, a přitom klidně můžou surfovat na internetu), ukazuje řada výzkumů, že tomu tak není. Dokážeme sice zběžně vnímat více věcí najednou, ale věnovat se nějaké konkrétní činnosti vyžaduje koncentraci pozornosti, tedy soustředění. A to už souběžně v jeden moment rozdělit mezi více činností většinou neumíme.
Téměř u všech lidí dochází k rychlejšímu či pomalejšímu přenášení pozornosti od jedné činnosti k druhé, což s sebou kromě zpomalení reakcí a výrazně větší chybovosti nese také rychlejší unavitelnost. Vědci na Stanfordské univerzitě došli při svých výzkumech dokonce ke zjištění, že lidé, kteří dělají systematicky jednu věc po druhé, se nejen lépe soustředí, ale také si lépe pamatují a vybavují získané informace. Kromě toho se ukázalo, že dokážou mnohem lépe filtrovat nepodstatné informace a nevěnovat jim pozornost, zatímco multitaskeři byli v této činnosti výrazně horší. Zajímavé je také zjištění, že mozek má tendenci vždy nějakou dobu ulpívat na činnosti, kterou se právě zabýval. Odborně se tomu říká zbytková pozornost (attention residue). Zatím není popsáno, kolik času mozek potřebuje, než uloží zpracovávané informace a naplno se začne věnovat jiné činnosti, ale odhadem je to několik sekund až minut.
Napadlo vás někdy, že pouhý fakt, že někomu leží na stole či lavici mobil, ovlivňuje výrazně jeho pozornost a může mít dokonce vliv na to, jestli tato osoba rozhovor s vámi vyhodnotí jako zajímavý nebo spíše jako nudný? Výzkum u pětistovky studentů ukázal, že ti z nich, kteří svůj mobil nechali za dveřmi místnosti, dosahovali při učení a v testech lepších výsledků než kontrolní skupina studentů s mobilem na stole. Nic na tom nemění ani fakt, že byl mobil v tichém režimu či vypnutý. Podle odborníků má většina z nás nutkání brát mobil často do ruky a už samotné (ač nevědomé) odolávání tomuto pokušení náš mozek zaměstnává, spotřebovává energii a snižuje naše soustředění a schopnost pamatovat si a řešit úkoly. Stejný fenomén byl pozorován i při dalších pokusech. Klikání na mobilu vede k uvolňování dopaminu v mozku, takže dochází ke stimulaci našeho mozkového „centra odměny“. Náš mozek přirozeně touží po další a další dávce. Už i odolání pokušení vzít mobil do ruky je aktivním rozhodnutím, které zaměstná náš mozek a naruší naši pozornost. Podle vědců skupina studentů, kterým v době psaní testu přišla SMS či jim někdo volal, měla až 3x více chyb než obdobná skupina bez tohoto vyrušení, ačkoliv si zprávu nepřečetli a hovor nepřijali.
Mohla bych pokračovat informacemi o tom, že obdobně roztěkaná je nejen pozornost žáků, ale i naše vlastní při práci na počítači, o tom, že mnozí z nás máme nutkavou potřebu vzít mobil do ruky v průběhu sledování televize, čtení knížky, při jídle či na záchodě, že žáci, kteří si píší zápisy rukou si lépe pamatují probrané učivo než ti, kteří píší na počítači či tabletu, nebo o tom, že přeskakováním z jedné informace na druhou např. na internetu máme sice pocit, že se toho hodně dozvíme, ale reálně nedáme mozku signál, že se jedná o něco důležitého ani čas na konsolidaci paměti (uložení informace do paměti) a tudíž po odložení mobilu nejsme schopni si vybavit většinu stránek, které jsme právě prošli (říká se tomu Google efekt), takže pouze kloužeme po povrchu a dávkujeme si svůj dopamin uspokojováním zvědavosti a nadějí, že teď se třeba objeví něco zajímavého. Taky bych mohla dodat, že odebrání mobilu (nejen) adolescentům může vést ke spuštění stresové reakce, či že podle ankety tráví dvanácti až šestnáctiletí adolescenti až třetinu bdělého času na sociálních sítích a narůstají počty depresivních či úzkostných dětí. Všechno tohle podle mého názoru stojí za zamyšlení.
Nechci ale skončit negativně, proto připojím ještě jedno zjištění, které můžete sami vyzkoušet či prakticky využít a předat dál. Pohyb zlepšuje jak paměť, tak schopnost soustředit se. Už šest minut cvičení denně po dobu čtyř týdnů s dětmi v jedné škole vedlo k viditelným změnám. Šlo přitom o cviky na koordinaci pohybů. Úspěšnější byly i děti, které si zacvičily pár minut těsně před podáváním výkonu ve škole, což se projevilo zvláště u dětí s ADHD. Takže když už máme děti po distanční výuce zpátky ve školách a pod dohledem, zamysleme se trochu. Jak nad užíváním mobilů a počítačů, tak i nad tím, jak na zlepšení jejich i své vlastní schopnosti soustředit se můžeme zapracovat. Myslím, že to je celkem smysluplná výzva.
