Únava z přesycení
Učíte-li nějaký ten rok, tak předpokládám, že jste zažili či běžně zažíváte to, co řada vašich kolegyň a kolegů, viz téma dnešního článku. Jste-li nováčci, možná taky po pár týdnech budete vědět, o čem je řeč. Zkusme dnes začít představou. Máte za sebou vlastně celkem pohodový a krátký pracovní den, pracujete s elánem, z hodin odcházíte spokojeni, sršíte dobrou náladou a rozdáváte úsměvy i na konci pracovní doby. Ještě i cestou z práce je vám fajn. Po příchodu domů ovšem cítíte, že byste potřebovali někam zalézt, že jste podráždění, když na vás někdo mluví a něco po vás chce a vaše vstřícnost je najednou minimální. Před pár dny se mě ptala jedna paní učitelka, jestli je normální se tak cítit, když vlastně za celý den nic tak náročného nedělala. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vlastně probíhá váš běžný pracovní den a co vlastně v jeho průběhu děláte? Je to zajímavé. A nebojte se, nebude řeč o hromadě papírování, poradách ani tvorbě ŠVP či omlouvání absence. Zaměříme se pouze na vaše tělo a váš mozek.
Začíná to tím, že mnohdy už po probuzení začnete přemýšlet nad tím, co vás v práci čeká a ti úzkostnější z vás se mohou vzbudit už s bušením srdce a myšlenkou na nějakou výzvu tohoto dne (např. schůzku s nepříjemnými rodiči, nutnost odmítnout nějaký úkol navíc apod.). Často už před příchodem do budovy školy potkáváte lidi, které zdravíte, usmíváte se na ně, prohodíte s nimi pár slov a váš mozek už pracuje naplno při rozeznávání obličejů, pátrání po jménech, třídách a při společné konverzaci. Příchodem do budovy se množství interakcí s dalšími lidmi obrovsky znásobí (a ve srovnání s množstvím kontaktů, na které byl nastavený mozek jeskynního člověka, je možné toto množství označit doslova za brutální). Vnímáte zvuky, registrujete pohyby, přemýšlíte, zda a jak reagovat, zdravíte, usmíváte se, vzpomínáte si, s kým co chcete (či nechcete) řešit, odpovídáte na otázky, radíte, povzbuzujete, přetvařujete se, skrýváte obavy a negativní emoce, napomínáte, registrujete nečekané změny (náhlé suplování, změny učebny, rodiče před kabinetem, plačící dítě, vedení školy s žádostí, kolega s připomenutím úkolu, zapomenuté klíče, flashka či připravený test apod.). Desítky či stovky tváří, změť zvuků, hlasů, světel, barev, situací, řeč těl. Konverzace v kabinetě, ve sborovně, v bufetu i jídelně. Váš mozek je stále v pohotovosti, bombardován podněty a výzvami, nucen přijímat informace, zpracovávat je a pokud možno přiměřeně reagovat (či dodatečně nepřiměřené reakce vysvětlovat a omlouvat).
V hodinách vnímáte všemi smysly a neustále přepínáte pozornost mezi tím, co vidíte u žáků či na žácích, tím, co říkáte, tím, jak se na to děti tváří, tím, co píšete na tabuli, co máte v plánu říct za chvíli, mezi otázkami, rušením, myšlenkami na to, jak děti zapojíte, jak zvládnete nepředvídatelné situace, reakce, potíže s technikou, jak zareagujete na úšklebek, šťouchnutí, mobil v ruce, chybějící fix či křídu, zastavené hodiny, ruch na chodbě, kolegu, který omylem otevřel vaše dveře či zkoušku sirén, probíhající v pravidelných intervalech. Hlavou vám bleskne myšlenka, že už je zase první středa v měsíci a nevíte, jestli si vaše nemocné dítě vzalo antibiotika a má či nemá teplotu. Někomu se udělalo špatně a je čas zadat domácí úkol. Váš mozek stále přijímá řadu informací, usilovně je zpracovává, hledá v dlouhodobé paměti, roztáčí kolečka vaší pracovní paměti, hledá slova pro ocenění, motivaci i napomenutí a k tomu ovládá klikání prezentérem či myší a při každém vyrušení se zaměřuje na hledání myšlenky či plánování činnosti, při které byl přerušen. Neustále a víceméně souběžně mluvíte, vidíte, slyšíte, cítíte, vyhodnocujete, vzpomínáte si, rozjíždíte několik myšlenkových operací v mozku současně, ovládáte emoce, projevujete je přijatelným způsobem, snažíte se vytvářet řečí těla, tónem hlasu i obsahem svého sdělení přívětivou pracovní atmosféru či naopak zjednat pořádek a jste-li zdatní, nezřídka se uchýlíte i k humoru. Někdy ale také zpracováváte negativní emoce, hledáte vlastní motivaci, věnujete energii řešení situací, které byste raději neřešili, registrujete nezájem či aroganci a zvládáte (či se vám moc nedaří zvládat) případné konflikty.
Po zazvonění ve vás rezonuje obrovské množství dojmů, které si odnášíte s sebou v emocích, v těle, v myšlenkách. Opět jste zaplaveni mnoha kontakty, abyste za pár minut všechno potlačili a absolvovali nanovo to, co před malou chvílí skončilo. Jen většinou někde jinde, s někým jiným a jinak. Váš mozek je stále ve střehu a vy stále spoléháte na to, že vás v tom nenechá, že vám pomůže správně formulovat věty, počítat příklady, provádět pokusy, srozumitelně vysvětlovat co je třeba, že udrží pozornost a zapojí paměť. A on to, pašák, taky většinou zvládne a pomůže vám, abyste svou práci dělali dobře a nevypadali příliš zmateně a vyčerpaně dřív než v druhé polovině května. Jaký div, že nejpozději po příchodu domů začíná stávkovat, což se projeví nejčastěji navenek větou typu: „nechte mě aspoň chvíli všichni na pokoji“. Váš mozek je přehlcený, stále ještě zpracovává situace a rozhovory dnešního dne včetně mnoha emocí a už na něj útočí další informace, požadavky a otázky. Můžete-li, najděte si svou chvíli klidu a užijte si ji v souladu se svým temperamentem na procházce, při běhu, při práci na zahradě, u hrnku dobré kávy, při relaxaci či krátkém poležení nebo zdřímnutí. Udělá vám to dobře a jak jste se právě dočetli, opravdu jste si to zasloužili. Jako psycholožka vám to potvrzuji.
Kdo umí svou intelektuální práci vyvážit odpočinkem, klidem či tělesnou aktivitou, má šanci zůstat mnohem déle ve své práci spokojený a užitečný. Že to má dopad i na vaše duševní a tělesné zdraví vám asi připomínat nemusím. Takže – relaxujte a když budete mít třeba někdy pocit, že vlastně nemáte být z čeho unavení, vzpomeňte si na tento článek nebo na své jeskynní předky. Myslím, že ti by po absolvování jednoho vašeho nabitého dne pod vlivem dojmů ani neusnuli. Vy, doufám, budete dnes spát dobře.
