Jak nezůstat viset v online myšlenkách
Většinu dne prosedím, pořád se dívám do počítače, neustále něco někam zadávám a zpětně kontroluji, bolí mě záda, zhoršily se mi oči, zmizela mi hranice mezi prací a volným časem, pracuji mnohem víc po večerech, pořád odpovídám na nějaké emaily, někoho naháním, něco připomínám či hledám a pořád se musím něco nového učit. Chybí mi zpětná vazba od děcek, nejsem si jistá, kdo co pochopil a stojí mě hrozně moc energie je zabavit, udržet jejich pozornost, zapojit je a kontrolovat, jak kdo pracuje. Neustále přemýšlím, jestli mám být přísnější, nebo jestli nejsem moc přísná, protože netuším, jestli se mi někdo fláká, nebo to má třeba blbé doma. Když dám pětku, vyrojí se emaily s vysvětlením, proč někdo nemohl udělat to, co udělat měl, tak, jak to udělat měl, v termínu, kdy to udělat měl. Takže termíny posouvám, kontroluji znova a leckdy už raději neřeším ani to, když je zřejmé, že někdo něco neudělal sám. Mám problém si v určitou hodinu uvědomit, že by mi měla skončit práce a skutečně se od ní odpoutat.
Tolik namátkově pár sdělení, slýchaných v posledních měsících od učitelů. Myslím si, že i ti nejnadšenější, i ti, kteří se snažili oddělovat pracovní a osobní čas, se v některých z nich najdou. O tom, že minulé měsíce byly v mnohém náročné a jiné, se není třeba rozepisovat. To nejen (rozumově) víme, ale i (tělesně a psychicky) cítíme.
Co chci zmínit, je fakt, že řada z nás pomalu ale jistě sklouzla k tomu, že sedíme u počítače i po skončení distanční výuky déle než obvykle, že častěji bereme do ruky mobil, že kontrolujeme různé aplikace více než dříve. Že jsme si nenápadně zvykli na to, že chceme-li být ve spojení se světem, potřebujeme být ve větší míře „on-line“. Problém je v tom, že evoluční vývoj nenaprogramoval náš mozek, svaly, klouby, kosti, žíly apod. na dlouhé sezení před obrazovkou nebo u displeje, ačkoliv je na internetu a sociálních sítích pořád něco, co je zajímavé, co nás oslovuje, láká, co se nám nabízí, co vede k produkci dopaminu i serotoninu a tudíž nám to dělá dobře a motivuje nás to, abychom ještě chvíli setrvali a klikli ještě sem a ještě tam.
Zkuste někdy pozorovat, s jakými pocity usedáte k počítači či berete do ruky mobil, a jak se cítíte, když odcházíte, popř. mobil odkládáte. Všímejte si toho, jak často během dne svůj mobil vezmete do ruky. Jestli vám chybí, když jej máte někde mimo dosah. Zkuste si pohrát s časem v tom smyslu, že si dopředu řeknete, kolik času u něj chcete strávit a pozorujte, jestli to dokážete dodržet a s jakými pocity. U řady lidí došlo v posledních měsících ke zhoršení psychického stavu, k rozvoji nespokojenosti, úzkostí či deprese. Má to celou řadu příčin. Patří mezi ně i nedostatek pohybu, skutečných sociálních kontaktů, pozorování života druhých (např. na sociálních sítích) a méně reálných radostných prožitků z života vlastního, ale třeba i pocit, že potřebujeme být stále virtuálně na dosah, aby naše sociální izolace nebyla úplná. Chcete-li si co nejlépe odpočinout od náročného období, které je už téměř za vámi, dodělejte resty, ukliďte si stůl, zkuste si určit čas, kdy budete v online kontaktu s ostatními, nechte mozek odpočinout, zapojte znova vědomě všechny své smysly, narovnejte záda, rozhýbejte své tělo, buďte venku a zkuste se „odpojit“ od požadavků a pocitu, že je třeba být stále k zastižení. Blíží se čas vaší dovolené. Dovolte si opravdově a vědomě ukončit tento školní rok, dovolte si ukončit období, kdy se vaše práce nastěhovala na většinu dnů k vám domů, dovolte si dát ostatním najevo, že teď nějaký čas nebudete v práci ani tělem, ani myšlenkami. Naberte síly tím, že vaše další dny budou od těch pracovních v mnohém výrazně odlišné. Dopřejte svému tělu, co potřebuje a sobě to, na co se těšíte. Teď je čas se zaměřit zase na sebe a na doplnění toho, co vám v poslední době chybělo.
S díky za všechno, co jste letos zvládli (a že toho nebylo zrovna málo!)
