Jak se plave v moři sociální úzkosti
Zavření škol a distanční výuka s sebou přinesly řadu problémů, včetně zhoršení psychického stavu mnoha dětí. Mluví se o tom, píše se o tom a je to dobře, protože je třeba, aby o tom všichni, kdo přicházejí do bližšího kontaktu s dětmi, věděli a uměli s tím pracovat. Fenoménem posledních dnů jsou pro psychology děti, které zažívají těžce zvladatelnou úzkost spojenou s návratem do školy. Svou roli zde nepochybně sehrávají obavy ze zkoušení, psaní testů a ověřování toho, jak děti pracovaly v domácím prostředí. Velká část dětí i dospívajících ale v křesle u psychologa vyjadřuje především obavy z kolektivu. Ze spolužáků, z nutnosti vejít do třídy, bavit se s ostatními, být osloven či pokárán učitelem před kamarády (třeba za nedopsaný sešit nebo vysokou absenci), přednést referát, zvládnout prezentaci či cvičit s ostatními v tělocviku.
Děti, které byly už dříve tišší, uzavřenější, spíše na okraji kolektivu, které měly potíže z navazováním kontaktů, udržením konverzace či nedokázaly někoho požádat o pomoc, radu a vysvětlení, se mimo školu dostaly často do úplné sociální izolace, kterou učitelé ani rodiče nebyli schopni postřehnout a téměř nic o ní neví. Až náhlé bolesti břicha v neděli večer, zvracení ráno před cestou do školy, bolesti hlavy, pláč či obrovský strach, upozornili na to, že se něco děje. A že to „něco“ je pro dítě zcela zásadní, protože si s tím neví rady. Protože často nedokáže popsat, čeho se vlastně bojí. Protože jej zaplaví nekontrolovatelná, nepochopitelná a nečekaná úzkost, projevující se v tělesné rovině tak masivně, že se vyděsí nejen dítě, ale bezradný zůstává i nejeden rodič. Neví, jak svému dítěti pomoci, protože prosté slovní uklidňování ani povzbuzování nefunguje. Dítě má aktivována ta mozková centra, která jsou spojena se stresovou reakcí. Logické myšlení je v tu chvíli jaksi „mimo provoz“.
Ve školách jsou děti a dospívající, kteří se nestihli během září začlenit do kolektivu, navázat kontakty a udržet si je. Jsou tam děti, které jsou v různých ohledech „jiné“ a jimž to vrstevníci dávají najevo. Jsou tam děti (ale i zoufalí dospívající), které nemají dopsané zápisy a které pláčou při představě, že by o ně měly požádat nějakého spolužáka či spolužačku, protože s nikým nebyly v kontaktu jinak než na online hodinách, kde spolu většinou komunikovaly minimálně a neosobně. Řada dětí se cítila osaměle už na adaptačním pobytu, protože se je nepodařilo zapojit a na utváření vztahů potřebují více času. V těchto dnech nejde jen o přirozenou obavu z návratu, z požadavků, o takový ten „divný pocit kolem žaludku“, který doprovází změny, nové výzvy nebo návrat do prostředí, v němž jsme delší dobu nebyli. U řady dětí jde o velmi silnou úzkost či dokonce paniku se vším všudy. S bušením srdce, zrychleným dýcháním, třesoucíma se rukama, staženým žaludkem či zvracením, suchem v ústech, nepříjemnými pocity spojenými s napětím svalů, překysličením mozku, zbystřenými smysly. Jde u nich o úzkost projevující se problémy se spánkem a všichni víme, že v noci je každý strach větší a pocity s ním spojené jsou zoufalejší.
Právě teď je obrovsky důležité, aby spolu komunikovali rodiče a učitelé. Aby učitelé a vychovatelé cíleně pozorovali, kdo sedí či postává tiše bokem, komu se ostatní smějí, s kým nikdo nechce pracovat ve skupině. Aby si všímali dětí, které mají problém vejít do třídy, které tráví přestávky o samotě či v blízkosti kabinetů, které jsou častěji omlouvány z důvodu nevolnosti. Právě teď je obrovsky důležité zaměřit se znova a cíleně na vztahy ve třídách, podporu přátelství, programy týkající se toho, jak se kdo cítí a jak je důležité, aby nikdo nebyl sám. Děti, které nemají problém s navazováním kontaktů, si jsou schopny v různých situacích celkem rychle zajistit nějakou podporu či rozptýlení. Úzkostné a osamělé děti teď opravdu akutně potřebují náš zájem, naši pomoc, podporu a trpělivost. Úzkostné poruchy nevznikají ze dne na den a ani s pomocí psychologa se jich dítě ze dne na den nezbaví. Chce to čas a ten, jak víme, už zase skoro nemáme, protože se blíží prázdniny. Přesto je toto období obrovsky důležité pro to, aby se úzkost dětí podařilo během těch pár týdnů alespoň snížit a dítě cítilo, že se návratu v září nemusí obávat.
A tady jsou učitelé a vychovatelé nezastupitelní. Rodič může dítě povzbudit doma, domluvit mu psychologickou podporu, dovézt jej do školy. Psycholog může zjistit, čeho se dítě obává, zmapovat symptomy úzkosti a učit dítě, jak tu úzkost zvládat. Ale stále zůstává otázka, co bude s dítětem, které má problémy s navazováním kontaktů a je tišší a úzkostné poté, kdy vstoupí do třídy, kde se s ním nikdo nebaví, nikdo se do něj nedokáže vcítit a nikdo ani neví, co se v něm právě odehrává. (Všimněte si, že fakt, že se mu tam taky leckdo může posmívat nebo o něm šířit pomluvy zde ani nezmiňuji, ale ano, i to se samozřejmě děje. A častěji, než si myslíme). A netýká se to jen malých dětí…
Pokud to dokážete, zkuste si na chvíli zavřít oči, představit si, že jste tišší, málomluvní, zakřiknutí, že vám moc nejde učení, že se s vámi ostatní moc nebaví a vy ani vlastně nevíte proč, že se vám posmívají, nikdo s vámi nechce sedět, když za někým přijdete, pošle vás dotyčná osoba či skupina osob pryč. Že se díváte na to, jak se ostatní baví, ale vy mezi ně prostě z nějakého důvodu nepatříte. Zkuste si aspoň na chvíli představit, že to je skupina (třída), do níž máte patřit několik let. Že to je situace, s níž si nevíte rady, protože vám prostě chybí nějaké schopnosti, které jiní lidé mají. Že se uzavíráte víc a víc, aby vás to tak nezraňovalo a tváříte se, že to jste vlastně vy, kdo o ty ostatní nestojí. Aby se vám nesmáli, že dolézáte. Jednoho dne najednou „víte“, že už to nikdy jiné nebude, protože s tím neumíte ani vy ani nikdo jiný nic udělat. A pak si zkuste všimnout, jak se u této představy cítíte. Nic moc, že? A to je jen chabá chvilková představa. Ale řada dětí, které ve své škole potkáváte, nebo která kvůli nevolnosti musí zůstat doma, toto v mnohem horší verzi prožívá. Dlouhodobě. Podejte jim ruku, pokud se vám podaří je najít. Ovlivněte ostatní děti kolem nich, pokud to umíte. Protože to zoufalství dětí, které jsou uprostřed mnoha lidí úplně osamělé bez vyhlídky na změnu, je občas k neunesení. Jako psychologové jim můžeme dát dobré rady, ale to, co skutečně potřebují, je v první fázi především pomoc zvenčí, od těch, kteří jsou jim ve třídách nablízku.
Dnes mám potřebu být v závěru osobní a napsat, že na vás spoléhám, protože na výrazný nárůst sociální úzkosti v těchto dnech upozorňuje řada (nejen školních) psychologů a můžu vám říct, že tváří v tvář dítěti, které zažívá velkou úzkost, vnímám výrazně, že tady je pomoc dospělého zásadní. Jak kvůli úzkostnému dítěti, tak kvůli zdravým vztahům v kolektivu. Vyčlenění někoho z kolektivu je totiž příznakem první fáze šikany. Ale i kdyby nebylo, to zoufalství dětí a mladých lidí, kteří se vám svěří s tím, jak se aktuálně cítí, je zneklidňující samo o sobě. Zkuste se proto, prosím, dívat dobře kolem sebe a podpořte, co se podpořit dá.
