V zajetí „lajků“ a „hejtů“
Taky jste se na internetu někdy připletli do nějaké diskuze a nestačili se divit, jak na sebe cizí lidé dokážou útočit? Všimli jste si, že tam, kde dochází logické argumenty nastupuje agrese? Zažili jste, že jste někdy s dobrým úmyslem přidali svůj názor, radu či komentář a ten v lepším případě někdo nepochopil a v horším zcela smetl? Zažili jste pocit, že váš „jiný názor“ je v očích někoho zcela „mimo“ a vám bylo doporučeno, abyste nic nekomentovali nebo se šli rovnou léčit? Pokud ano, asi si umíte vybavit své pocity, které takovou zkušenost provázely. Mohlo jít o lítost, rozmrzelost, ale i o bezmoc či vztek. Na ty lidi, kterým chybí empatie, vstřícnost vůči jinému názoru a nezřídka i slušnost, i na sebe samého, že jste se zase nechali zlákat k nějaké akci či reakci. Jako dospělí lidé se s tím většinou dokážeme vyrovnat, obdobným situacím se (alespoň na čas) vyhnout, či své pocity vyvážit racionální úvahou o tom, že nebudeme přehodnocovat vlastní sebevědomí na základě „výkřiku“ nějakého neznámého člověka.
Děti a dospívající jsou v obdobné situaci jako my. Pohybují se ve virtuálním prostředí, navazují tam kontakty, sledují řadu slavných osobností, svých známých, youtuberů, streamerů a jiných influencerů, hrají hry, sdílejí videa apod. Možná právě proto, že se v prostředí internetu pohybují mnohem více, jsou v něm také mnohem zranitelnější. Zatímco dospělý člověk už má většinou vyvinutý určitý sebeobraz a není až tak moc ovlivnitelný názory druhých na vlastní osobu (i když ani to není pravidlem), dítě a dospívající „měří“ svou vlastní hodnotu právě tím, jak jej přijímají či nepřijímají vrstevníci, jak se o něm vyjadřují ostatní, jak je populární v určité skupině, jak jej ostatní chválí, obdivují, či oceňují. Virtuálním ukazatelem toho všeho jsou lajky, počty sledujících, obdivné komentáře či gify apod. Děti sdílejí fotky, videa, statusy, pocity a vystavují se tak v celé své zranitelnosti reakcím a komentářům ostatních. A asi byste se divili, jak obrovsky to prožívají, jak výrazně to dokáže ovlivnit jejich aktuální náladu i sebepojetí. (Mimochodem – všimla jsem si, že řada dospělých hraje obdobnou dětskou hru na „získávání pozitivní odezvy pro libý pocit“, takže zaujímá erotické pózy s dokonalým make-upem třeba ve skupině věnované otužování či špulí namalovaná ústa i pozadí ve značkovém oblečení ve skupině zaměřené na turistiku apod. Nezřídka se jako psycholog bavím tím, co všechno o lidech jejich statusy a fotky vypovídají).
Ale zpátky k dětem. Ty dokážou být kruté a někdy dokonce i krutější než dospělí, kteří přeci jen určité reakce nezveřejní či cenzurují do přijatelnější podoby. Děti nedomýšlejí dopady svého jednání. Hodně se píše a mluví o kyberšikaně, takže máme pocit, že děti už dobře věcí, co dělat a co ne. Ve skutečnosti ale víme dost málo o tom, co děti skutečně na sociálních sítích zažívají. Víme málo o útocích, vyloučení ze skupiny, zesměšňování, urážkách, skupinovém ponižování a odmítání, o doporučeních, ať dítě raději nevylézá mezi lidi, nezveřejňuje fotky, protože mu ani fotoshop nepomůže, radám, ať jde na plastiku, k psychiatrovi, nebo ať se jde rovnou zabít, že se všem na světě uleví (reálné dětské komentáře). Víme málo o prožívání dítěte, které se s takovými reakcemi setká, které se stydí o tom s kýmkoliv mluvit, které neví, jak se bránit, jak z toho uniknout, jak se s tím vyrovnat. A právě o tom je potřeba s dětmi mluvit. Ptát se na to, kdy je něco ranilo, dělat s nimi aktivity, při nichž si mohou negativní pocity samy na sobě vyzkoušet v bezpečném prostředí. Ukazovat jim, jak snadné je druhému ublížit, oč snadnější je to ve virtuálním prostředí a taky to, jak zranitelná je bytost, kterou v danou chvíli nevidí a neříkají jí svůj komentář do očí. Je důležité nemoralizovat, ale vyjít z jejich vlastních zkušeností a příběhů a mluvit „jejich řečí“. Je ideální využít toho, co sami sledují, např. https://www.youtube.com/watch?v=-lPXPc667gw&ab_channel=FattyPillowTV a navázat na to diskuzí či nějakou aktivitou. Samozřejmě, že to nezabrání tomu, aby se to dále dělo. Samozřejmě, že to neochrání děti, které budou cokoliv sdílet. Ale budeme o tom mluvit, budeme na to upozorňovat, ukážeme, jaký k tomu sami máme postoj, pojmenujeme věci, o nichž dospívající sami moc nepřemýšlejí, ukážeme jim, jak výrazně mohou druhému ublížit a taky je můžeme nasměrovat na pomoc, pokud se jim něco podobného stane. Ano, je to běh na dlouhou trať a bylo by iluzorní si myslet, že tomu jsme schopni zabránit. Ale udělejme alespoň něco. Je velmi snadné „kliknout“ a velmi účelné se před tím krátce zamyslet… Děti by měly vědět, že naše „lajkování“ a „hejtování“ odhaluje to, jací jsme my sami, ne jaký je člověk, kterého hodnotíme.
