Sebepoškozování a sebevražedné jednání u dospívajících a jeho prevence

Sebepoškozování a sebevražedné jednání nepatří mezi příjemná témata, ale rozhodně patří mezi témata důležitá a bylo by dobře, kdyby každý, kdo pracuje s dospívajícími, věděl, jak reagovat v situaci, kdy se v praxi setká s tím, že jej na tento problém někdo upozorní, či si sám všimne např. jizev na těle či zaslechne větu, že by bylo lepší nebýt. V roce 2018 připadlo 27 % dokonaných sebevražd na mladé lidi ve věku 15-24 let a 4 % na děti ve věku 5-14 let. Se sebepoškozováním bývá ročně hospitalizováno cca 3000 osob, a to hlavně ve věku 15-19 let, přičemž většina osob, které se poškozují, hospitalizována není, takže reálná čísla jsou mnohem vyšší. Svou roli v tom sehrávají média, sociální sítě, ale především vysoká míra stresu, nejistota spojená s dospíváním i současnou situací, sociální izolace, problémy v domácím prostředí a s tím související duševní poruchy.

Je pravda, že do náplně práce učitele ve škole nepatří poskytování odborné psychologické či zdravotnické péče, ale jeho obrovský význam tkví v tom, že může zafungovat jako velmi účinný „filtr“, který zachytí žáka s problémem, přímo jej osloví a podpoří v hledání podpory, popř. na něj upozorní. Může fungovat také jako „model zvládání náročných situací“ a podporovat dospívající v přesvědčení, že není ostudou si v náročných situacích říct o podporu. Pozitivní příklady toho, jak kdo své problémy zvládl, medializovány nejsou, a tak se dospívající setkají na internetu spíše s prezentací nešťastné a nevratné formy úniku z náročné a bolestné situace, s čímž se mají – žel – sklon identifikovat.

Riziko sebevražedného jednání je vyšší:

Po traumatu, zneužívání, týrání, šikaně, při příslušnosti k menšinám, osamělosti, ztrátě partnera, rozvodu rodičů apod.
Po předchozím pokusu (či pokusech) o sebevraždu.
Při duševním onemocnění či chronickém onemocnění fyzického rázu.
Při zneužívání alkoholu a návykových látek.
Při ztrátě blízké osoby sebevraždou.
Při snížené odolnosti mladého člověka, horší schopnosti snášet zátěž a požádat o pomoc.

Učitel je velmi významnou osobou, protože je jedním z lidí, kteří mohou zachytit změnu v chování dítěte či mladého člověka. Důležitá je všímavost a ochota oslovit dítě, jehož chování se nám nezdá úplně v pořádku. Všímavost a projevení zájmu bývá tím podstatným krokem v pomoci (nejen) dítěti či dospívajícímu.

Čeho si všímat a jak poznat riziko sebevražedného jednání, sebepoškozování či duševní nemoci:

Zvláštnosti v chování – samotářství, potíže s koncentrací, zhoršený prospěch, vyhýbání se kamarádům/činnostem, návykové látky, změny chuti k jídlu, potíže s autoritami, rozdávání věcí, zanedbávání vzhledu, potíže se spánkem, sebepoškozování, sebeobviňování.
Zvláštnosti v emocích – úzkostnost, deprese, výkyvy nálad, apatie, podrážděnost, agresivita.
Zvláštnosti v komunikaci – řeči o sebevraždě (bylo by líp, kdybych nebyl/a, nikomu bych nechyběl/a, nemá to smysl), básně o konci života, eseje apod. Ty je třeba vždy brát vážně,
O sebepoškozování napovídá nepřiměřené zahalení (dlouhý rukáv, šátky, potítka, tepláky v létě), řezné rány, popáleniny, vyhýbání se určitým aktivitám (plavání), zvláštní osobní věci (žiletky apod.).

Co může dělat učitel:

Všímat si a nemít strach zahájit hovor s pojmenováním vlastních emocí, vyjádřením zájmu, obav („Mám pocit, že se v poslední době trápíš…, Mám obavu, že se s tebou něco děje…, V poslední době vidím, že…, Přemýšlím, jestli nemáš nějaké těžké období…, Všiml jsem si toho, že máš na ruce jizvy. Někdy to může být signál, že si někdo ublížil. Můžu se zeptat, jestli sis i ty ublížil…“). Nebojte se zeptat hezky, s projevením zájmu, ale přímo.
Naslouchat a ptát se.
Být si vědom citlivosti údajů (nesdělovat zjištěná fakta dalším lidem „na potkání“, ale neslibovat mlčenlivost, protože některé věci je nutné sdělit dál).
Dávat relevantní informace – povzbudit k návštěvě školního psychologa, zprostředkovat první kontakt, předat číslo na Linku bezpečí, která je zdarma, anonymní a funguje 24 hodin denně.
Pracovat v týmu (neřešit závažné věci sám, bez konzultace).
Nezapomínat myslet na vlastní psychohygienu. Pro učitele jsou tyto rozhovory a následné přemýšlení o nich náročné. Nebát se to probrat s psychologem, svěřit se, probrat vlastní pocity a postupy, poradit se, co dál, nenakládat na sebe zodpovědnost za něco, co nemůžeme ovlivnit.
V případě, že mladý člověk mluví o sebevraždě, zeptat se, jestli jej někdy napadne, že by to udělal (to někdy napadne všechny, odpověď by měla být „ano“), jestli přemýšlí nad způsoby (kdy, jak – pokud ano, je to už varovný signál), jestli už k tomu v minulosti došlo, jestli má přístup k věcem, kterými by to mohl/a udělat, jak často jej to napadá, jak dlouho to trvá, jestli je možné tyto myšlenky ovládnout, jestli je něco, co by jej mohlo zastavit a jaké důvody jej nutí přemýšlet nad sebevraždou. Jde o navázání kontaktu, pocitu důvěry a zmapování situace. Následně je dobré se domluvit v klidu na dalším postupu.

Co nedělat:

Nebagatelizovat (např. „To se spraví,…“), ani nereagovat přehnaně či vyděšeně. Mluvit klidně.
Nesnažit se to hned řešit, zachovat klid, přemýšlet, poradit se.
Nebát se ticha – v něm si dítě může urovnávat myšlenky.
Nesoudit, nesvalovat vinu na dítě, nevyčítat a neříkat, co by mělo dítě udělat či co musí.
Nebýt na to sám a neslibovat naprostou důvěrnost.

Při akutním riziku ve škole:

Nenechat dítě o samotě a nebýt na to sám – okamžitě si zajistit dalšího dospělého.
Při pokusu – volat RZS a rodiče.
Při sebepoškození ve škole – ošetřit (popř. volat RZS) a volat rodiče.

Doporučit rodičům vyhledání odborné pomoci pro dítě a dát jim na to nějakou časovou lhůtu. Brání-li rodiče tomu, aby dítě řešilo problém s odborníky, informovat OSPOD.

Nemusíte mít strach, že tím, že se dítěte přímo zeptáte, jej k tomuto druhu chování navedete, ani z toho, že to dítěti bude vadit. Pokud bude, odbude vás a nebude se o tom bavit. Skoro vždy se ale jako psycholog setkávám s tím, že dítě řekne, že je rádo, že si toho někdo všiml a cítí úlevu, protože už neví jak dál a nemohlo se odhodlat k vyhledání pomoci.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

Článek je inspirován mj. webinářem Národního pedagogického institutu ČR, vedeným Mgr. Kasalem a Mgr. Bechyňovou, kteří se prevenci sebevražd v ČR dlouhodobě věnují, vypracovali Situační analýzu prevence sebevražd v České republice a připravili podklady pro Národní akční plán prevence sebevražd, který byl v loňském roce přijat vládou ČR.